Stojíme na závětrné straně ostrova, ale i tak sem nějaký vítr dojde. Můžeme tak ráno odplout od mola na plachty. Prostě zarachotí rollfok a genua se okamžitě naduje. Pohodlně nás vytáhne od ostrova na volnou vodu. Michal vyplul asi o pět minut dříve a tak ho následujeme. Do vysílačky nám hlásí velké řasové pole a malou hloubku. Volíme tedy vlastní kurz v domnění, že se těm řasám vyhneme. Jenže jsme do toho vpluli také. Loď se na plachty téměř zastavila a ten bordel byl úplně všude. Chytlo nás to jak chobotnice z verneovky. Bidlem jsme řasy shazovali z kormidla a opakovaně zasouvali a vysouvali kýl. Nakonec jsme sbalili plachty a vyrazili na motor. Na přídi stála hlídka a navigovala kam plout, abychom se z toho vůbec dostali. Co chvíli se nám zastavoval motor a museli jsme čistit vrtuli. Podlý vítr hned využil situace a sfouknul nás zpět do řasových polí. Bojovali jsme takhle snad dvě hodiny a bylo to nekonečné. Nakonec jsme se dostali na volnou vodu.
Škorpion už musí být asi někde daleko před námi. Hledáme ho dalekohledem, ale nenacházíme ho, do vysílačky se neozývá. Využíváme slabý vítr 10 uzlů a vytahujeme náš Rudý oblak. Rudý oblak je genakr, největší plachta co máme na lodi, rozprostře se pokojně od přídě až daleko za půlku lodě a zakryje skoro celý náš výhled. Lente, jako když koně bodnou do slabin, vyrazí po malých vlnkách Markermeeru vstříc našemu cíli, kterým je pobřežní město Lelystad. Modré nebe a kafíčková plavba. To je ale paráda, říkáme si. Vytáhnu ještě hlavní plachtu a dole v kuchyni se vaří oběd, dneska jsou palačinky. Ještě se stačíme najíst a vítr začne zesilovat. Pozorně sleduji všechny ciferníky a pod dojmem, že se něco blíží, začínáme refovat. Začíná foukat 15, pak 17 a v nárazech i 25 uzlů.
Najednou zakřapí vysílačka a my překvapení zjišťujeme, že Škorpion je né míle před námi, ale za námi. Dařilo se mu zamotat se do řas ještě lépe než nám, a teď nás na horizontu identifikoval podle Rudého oblaku. Tím jak vítr zesiloval, stávala se plavba méně a méně kafíčková. Vlny se na mělkém vnitřním moři rychle zvednou a udělají z vody oraniště. Vlny nejsou nějak velké, ale jdou ze všech možných stran a dělají plavbu dost nepohodlnou. Rudý oblak musel dolů a místo něho plujeme na zaďák jen s refovanou genuou. Lítáme na lodi jak cikáni v hospodě. Škorpion se blíží, pokoušíme se vyndat hlavní plachtu na první ref, ale vždy se nám zasekne v lasybackových lankách. Lelystad už je na dohled a tak se rozhodujeme na to vykašlat a doplout jen na necelou genuu.
Vítr pořád sílí a na další dny je hlášená bouřka. Posádka začíná zelenat a nemluvit. Těšíme se do maríny a netrpělivě počítám ETA. Na mapě najdu kontakt na marínu v Lelystatu a vysílačkou na kanálu 14 volám Batavia haven. Opakuji volání, až se mi ozve příjemný mužský hlas. Ptá se mě, co bych si přál. Sdělím mu naše velké přání utratit u nich pár peněz a přistát u nich v maríně. Ale jistě, ale jistě, ozve se jak z kouzelného sluchátka od Macha a Šebestové. Ještě bych potřeboval číslo stání a molo, povídám. Vyber si jaké molo se ti líbí, končí naší konverzaci haven master.
Obloha je šedá, hnusná a na nebi se převalují tmavé mraky. To se nám to počasí pěkně pokazilo. Doplujeme do maríny a přistaneme. Jsme moc rádi, že až se to počasí úplně posere, budeme v bezpečí pěkně u mola. Znáte to, nejlépe se na bouři kouká pěkně v teple přístavní krčmy. Jdeme s Michalem zaplatit stání do officu. Jaké je naše překvapení, když místo úředníka narazíme jen na automat, co po zadání délky a názvu lodi vyplivne lístek, který máme nalepit na zábradlí. Dotankujeme vodu, pevně uvážeme lodě a sundáme z paluby vše, co by nám vítr mohl odnést. Složím také bimini a vyrazíme se ohřát do sprch. Jaký to krásný konec dne. Horká sprcha a teplá večeře. Vítr hvízdá lanovím a Lente se lehce pohupuje. Každý je se svou knížkou zalezlý někde pod dekou.
Víme, že v této maríně budeme muset zůstat minimálně dvě noci. Radary na internetu hlásí bouřky kolem dokola a venku za zdí přístavu se vlny lámou o betonové bloky. Nám to ale nevadí. Vlastně nám to krásně vyšlo. V přístavu Lelystad je totiž jedna moc pěkná atrakce, kvůli které sem vážíme cestu. Jedná se o repliku nádherné a majestátně vypadající obchodní lodi z roku 1628. Ano, je to ta slavná Batavia, největší loď VOC, která byla ve své době postavena na dálkové plavby do Indonésie. Na délku má 56 m, tři stěžně a výtlak 600 tun. Bohužel při první plavbě najela na Ranní útes západně od Austrálie a potopila se. Z 341 cestujících se 300 zachránilo a ostatní utonuli. Ti, co přežili, se radovali a netušili, že za pár měsíců budou závidět těm, co už to mají za sebou. Tragický příběh trosečníků z Batávie by vydal na slušný hollywoodský trhák, ale byl by to spíš horor s hromadou mrtvých lidí. Několik zlomových okamžiků v námořní historii se tam událo. Tak například, pro další plavby VOC byl omezen počet žen na palubě. Protože jak všichni víme, kam nemůže čert… atd. Dále dva vzbouření námořníci byli za trest vysazeni na pobřeží Austrálie a stali se tak prvními evropskými osadníky. Ale asi moc dlouho naživu nevydrželi.
Více se o Batávii a jejím tragickém příběhu dočtete třeba zde. https://krasajachtingu.cz/ztroskotani-lodi-batavia/
V deštivém a větrném počasí jsme došli k Batávii a já padám do mrákot. Loď vypadala trochu jako vrak. Takeláž odstrojená, plachty nikde a na palubě byla plastová plachta od Číňana, která zakrývala jakési haraburdí a nářadí. Z jedné strany byl dokonce kus lešení. Naštěstí jsme se dozvěděli, že loď se dá zítra normálně navštívit, i když se momentálně posledních 5 let opravuje a na návštěvu moc nevypadá. Uklidněn touto informací jsem souhlasil s návštěvou místní galerie (supermarket), kde jsme dokoupili zásoby do lodní kuchyně.
Hned na druhý den ráno jsme se vrátili zpět na Batávii. Vešli jsme na tu ohromnou palubu a kochali se mistrovstvím holandských lodních tesařů. Na palubě byly vyřezané velké hlavy s vypoulenýma očima. Byli to hlídači. Posádka i cestující věřili, že hlavy ochraňují loď od neřestí a zlých mravů. Brzy si našeho zájmu všiml starší pán, který zde pomáhal jako dobrovolník, a nabídl nám své průvodcovské služby. Vydali jsme se s ním do útrob Batávie a poslouchali jeho podrobné vyprávění o tom, jak se na takové lodi v té době vlastně žilo. Bylo vidět, že je to fanda a srdcař, jeho vyprávění bylo velmi poutavé. Například na palubě pro vojsko, která neměla ani jedno okno a byla vysoká tak 150 cm, se tísnilo, spalo a do kouta močilo více než 100 vojáků. Na palubu mohli jen jednou denně, a to pouze na hodinu. V těchto nelidských podmínkách, které trvaly mnoho měsíců, umírali jako mouchy.
Batavia je dokonalá replika a nemá ani motor ani el. proud. Je postavena přesně podle dochovaných výkresů. Vyzvednuté části původního vraku se nyní nachází v muzeu v Austrálii. Replika Batávie se dokonce vydala na svou vlastní velkou plavbu a v roce 1998 dosáhla australských břehů. Vzhledem k tomu, že nemá motor a dnešní bezpečnostní standardy nesplňuje, se předpokládá, že už nikdy nepopluje a slouží tedy jako muzeum v Lelystadu.
Součástí muzea Batavie je také na břehu areál nízkých staveb simulujících obchodní stanici VOC. Je to v podstatě takové žijící living history muzeum, které funguje hodně na dobrovolnické práci. Je zde k navštívení třeba plachtárna, kde se dobrovolníci učí šít plachty tak, jak je dělali Holanďané na své lodě v 17. století. Je zde kovárna a dílna na lana. V té si naše mladé chlapce odchytnul starý lanař a učil kluky splétat silné konopné lano. Uprostřed náměstí je obrovský rozestavěný dřevěný trup lodi. Kousek dál jsem potkal pár chlapíků, jak právě tlučou obšívku na menším trupu. Jejich šéfík byl hovorný a komunikativní. Všiml jsem si, že zrovna zručně si ti borci nepočínají. Vzápětí jsem dostal odpověď od jejich šéfa. Sejdou se mi tady lidé z celého světa, i z České republiky tu byli. Vždy se jich zeptám, na co se cítí, co by tady chtěli dělat. Jsou to lidé různě staří a různě manuálně zruční, studenti, bankovní úředníci, penzisté, manažeři. Někteří jdou do truhlářské dílny a za 14 dní zjistí, že jim jde spíše plachtařina nebo výroba lan. Moc se mi tam líbí a dovedu si představit klidně se tam na pár týdnů zašít a učit se stará lodní řemesla. Když to člověka přestane naplňovat, sebere se a může zkusit zase někde jinde něco jiného.
Jdeme zpět do přístavu a já vzpomínám na naše plavby na La Grace. Tady by se lidem okolo Grace líbilo. Počasí je furt hnusné, prší a fouká vítr. Michal má takový odvážný nápad, že bychom mohli plout dál. Moc tomu nakloněn nejsem. Jdeme se podívat za přístavní zeď. Vlny mlátí do kamenných vlnolamů a vítr skučí. Nikomu se nikam ven nechce, ani nám. Zaplatíme další noc v maríně a budeme doufat, že zítra už bude lépe. Když jsem byl mladší, měl jsem tendenci zkoušet poručit větru dešti, příroda je však neoblomná a moře zajatce nebere. Teď si raději natáhnu kapuci na kulicha a jdeme se brouzdat ulicemi podél nábřeží a do galerií koupit dobrý sýr, než abych stál prokřehlý na palubě a bojoval s vlnami a větrem.
Mapa celé plavby
Pokračování příště