Loď, která přináší štěstí

Rád si čtu v různých jachtařských časopisech o nových krásných plachetnicích. Na palubě jsou pěkné ženy a u kormidla stojí kapitáni v nejlepších letech se značkovým oblečením. Prohlížím si ty navoněné krásné lodě a v duchu si říkám, že je to sice pěkná reklama, ale nic pro mě. Vidím plachetnice rozrážející vody oceánů a moří vybaveny nejnovější satelitní technikou, trupy z kompozitu, stěžně z kevlaru a plachty z dakronu…Vendeé Globe, Rolex Hobart… Nemám vůbec nic proti technickému pokroku, ale tyhle lodě jsou rychlejší než život sám, a já se radši v dnešní překotné době snažím přibrzdit, kouknout se doleva, doprava, před sebe i za sebe, jestli jsem něco podstatného v životě nepřehlédl. Pro spousty lidí žijících ve vnitrozemí bývá jachting synonymem bohatství a rozmařilosti a i já to tak dřív chápal. Dnes vím, že to byl omyl a že krásnou plavbu uděláte i v neckách. Moři a vodě je jedno, kolik máte na účtu.

Vždycky jsem měl rád lodě. Dlouho jsem si myslel, že nikdy nebudu mít na to, abych se plavil na vlastní lodi, protože je to moc drahé a komplikované. Byla to kapitola z říše snů, zasunutá kdesi ve spodním šuplíku mé hlavy. Ta jiskra ve mne ale vždy doutnala a až lidi kolem La Grace, Pepy Dvorského a Dana Rosického ve mne tu jiskřičku znovu rozfoukali a přesvědčili mne, že to zdaleka není tak nedosažitelné, jak jsem si myslel. Díky kluci za to. Asi ani netušíte, co se vše změnilo od té doby, kdy jsem se poprvé na rybníku Bezdrev projel na 470ce se zadkem ve vodě a kolik dalších lidí jsem pak zase ovlivnil já.

Přišel ten den, kdy jsme si s kamarádem řekli, že žít je třeba, a tak že koupíme maličkou plachetnici. Jen tak pro radost. Prostě na to dozrál čas. Hlavně aby to moc nestálo a dalo se vyzkoušet, zda nás to bude bavit. Naše představy pořád bobtnaly ve větší a větší a z malého Opťáku jsme nakonec došli k německé závodní třídě Conger. Němci se s ní plaví i na moři a je to velmi oblíbená loď s léty prověřenou jednoduchou konstrukcí. Postranní komory jsou vypěněné a tak je téměř nepotopitelná.

Hned nás zaujalo, že má malou kajutku, ve které se dá i přespat. Fantazie jela na plné obrátky a já už si představoval ten vandr na plachetnici.

Na internetu nalezený inzerát začal proměňovat sny ve skutečnost. Za pár dní jsem s Romanem ve slotě a dešti ukrajoval kilometry k Hamburku, kde naše lodička čekala na své nové šance. Němec nám ukazoval loď a když viděl jak se blbě ksichtíme, zeptal se, zda vůbec umíme plachtit. Ujistil jsem ho, že nikoliv, a že to, co má zrovna v ruce, by, tuším, mohlo být lano k lodi. Dobrá, tak tedy začneme od začátku, říká, das ist die…. a už to jelo.

No, zapřáhli jsme vlek s lodí za auto, zamávali a mažeme si to domů. Celou cestu domů jsem si v hlavě dával dohromady, kam co asi tak patří.

O měsíc později jsem oznámil ženě, že pojedeme jako rodinka s plachetnicí na Slapy. “Ty to umíš?” zeptala se mě. “Trochu”, zalhal jsem. Toho srpnového dne jsme pod Cholínským mostem dali naší Shanty na vodu. Naložili jsme dvě děti, spacáky, jídlo atd. a vyrazili na naší první společnou plavbu. Mírný větřík střídal bezvětří a děti si hrály s plyšáky v “kajutě”. Bylo nám jasné, že v lodi se všichni nevyspíme a tak bylo nutné najít na břehu vhodné místo pro bivakování. Malá zátočinka Spadaných listů, jak jsme si ji pojmenovali, nám nabídla na břehu ohniště a malý plac na postavení přístřešku.

Večer jsme uvařili na ohni, povídali jsme si, hráli s dětmi a nakonec losovali, kdo bude spát v lodi a kdo na břehu. Připadal jsme si jako na vandru, jenom tu usárnu nehodíš na záda, ale do lodi. Vždycky jsme chtěl od lodi více, než na co byla stavěná. Ze Shanty, která měla na délku 5 a půl metru, jsme udělali obytnou plachetnici, kde jsme měli ”všechno”. Toulali jsme se po Slapech, chodili po vyhlídkách, vařili na ohni, koupali se a spali, kde se dalo.

Marína a hospoda U kozla bylo naše první přistání u mola. Měl jsem trému a pocit, že je to děsně těžký, trefit se tam na poprvé. Povedlo se a orosené pivo bylo krásnou odměnou. Všechno bylo nové, nepoznané a vzrušující. Manželka byla tedy pořád stejná 🙂

Jednou v zátoce Hrdlička přišla pěkná bouřka a déšť do nás bušil. Nikde kus rovného fleku na přístřech. Vyvázali jsme se u prázdného mola a Stáňa se šla pozeptat, komu to molo patří a zda tam můžeme zůstat přes noc. Starší bělovousý pán nám to dovolil a druhý den se přišel na nás i podívat. Ještě nikdo na jeho mole nebivakoval s postaveným přístřechem. Ten týden uběhl hrozně rychle a my upluli tolik, co slušný motorák za hodinku. Všichni jsme zářili štěstím z nově objeveného. I když jsme pak vandr pod plachtami zopakovali několikrát na Orlíku i Lipně, tak tenhle první křest byl nejhezčí a dodnes na něj rádi vzpomínáme.

Jak šel čas a děti rostly, museli jsme se s naší Shanty rozloučit a poslat jí dál do světa. Doufám, že novým majitelům přináší tolik radosti, jako přinesla kdysi nám. Oheň však doutná dál a další, tentokrát větší a pohodlnější loď, s námi brouzdá řeky, přehrady i moře. Udělali jsme si všechny ty nutné “legitky” a “tramvajenky” pro plavbu a zblbli pro lodě dalších pár lidí okolo nás. Když tak spíme v naší nové lodi všichni uvnitř, občas se mi zasteskne po tom věčném hledání místa na přístřech, místa, kde se dá rozdělat oheň, přespat na šupáka a koukat se na hvězdy.

Takže, abych se tak nějak vrátil na začátek a udržel myšlenku. Nezáleží na tom, jak vaše loď vypadá, jak je velká, nebo že je to ta nejodrbanější v přístavu. Nic si nedělejte z toho, že nikdy nevyhrajete Americký ani Český pohár a ani nemáte chuť jezdit na regaty. Záleží jen na tom, jestli vás vaše loď činí šťastnými.