Lynx: Plavba Skagerrakem, Severním mořem a Kattegatem, část druhá

Píše: Petr Hejduk

3. etapa: Kristiansand – Skagen

Ještě za denního světla jsem vyplul ze zátoky a zamířil téměř přesně k východu. I na otevřeném moři byly docela dobré podmínky. Vlny nebyly vyšší než dva metry a vítr se většinu noci držel mezi pětkou a šestkou s občasnými sedmičkovými poryvy. Měsíc byl velice blízko úplňku, takže svítil celou noc. Oblačnost byla od jedné do tří osmin, takže převážnou část noci Měsíc krásně osvětloval moře. Hladina se leskla, celý obzor byl krásně viditelný. Setmělo se jen když se Měsíc na čas ukryl za některý z mraků. O to hezčí bylo, když zase vykouknul.

Z tohohle důvodu jsem litoval, že pluji sám – celou noc šlo nádherně měřit sextantem. Měsíc, planety, hvězdy – to by bylo nádherné cvičení!(No, z planet vlastně jen Jupiter, ale i tak …) Při plavbě na téměř čistý zaďák se mi ale nechtělo pouštět kormidlo a zastavovat kvůli měření jsem také nechtěl, protože jsem nevěděl, jak dlouho bude foukat příznivý (= ne moc silný) vítr. Kolem půlnoci jsem ale na chvíli loď do driftu postavil, protože se silně ochladilo. Krátce jsem skočil do kajuty a navlékl na sebe několik dalších kusů šatstva. Termoprádlo jsem sice na sobě měl, ale i tak jsem postupně prochladl. Při předobočním větru se můžete skrčit za kočárek, ale zaďáku se nikam neschováte. Odtud pramení moje touha po lodi s krytou kormidelnou. Tady v severských vodách jsou dost často k vidění.

V druhé polovině noci a nad ránem vítr slábnul. Když jsem se po rozednění přiblížil k plavební dráze u Skagenu, zeslábl až na trojku a později dvojku! I když jsem rozrefoval, plavba se zpomalila. Poté, co jsem plavební dráhu začal křížit, ustal vítr úplně. V noci jsem viděl spoustu pozičních světel lodí směřujících ze Skagerraku do Kattegatu, ale teď provoz zeslábl. Ani tak jsem v dráze nechtěl překážet, a tak, přestože nejsem přítelem zbytečné plavby na motor, jsem nastartoval.

Neptun zase měl chuť špásovat. Asi po dvaceti minutách úplného bezvětří začalo najednou a silně foukat od jihu. Právě tím směrem jsem pochopitelně plul. Chvíli jsem ještě pokračoval na motor. Když jsem se dostal ke kraji dráhy, postavil jsem plachty a začal křižovat. Z pevniny tady do moře vybíhá písečná lavice, která vytváří mělčinu, kterou jsem potřeboval obeplout, abych pak mohl kuzem asi 240°zamířit před vjezd do přístavu. V pětce Beauforta jsem nádherně křižoval rychlostí mezi pěti a šesti a půl uzly.

Před marinou jsem loď připravil na přistání a kolem půl páté odpoledne přistál bokem k molu. Byla tu spousta místa, takže přistání vyšlo výborně. Ve správný okamžik jsem na molo vyhodil připravená vyvazovací lana a vyskočil za nimi. Moc daleko jsem ale skákat nemusel – právě v ten moment se Trixi lehce opřela fendry o molo. Pro takovéhle přistání je lepší, když je molo osazeno pacholaty nebo vazáky. Pohybuje-li se v tomhle okamžiku ještě loď například dopředu, omotáte záďové lano kolem pacholete (chvíli to zcela dostatečně drží) a příďovým lanem přidržíte příď. Pak můžete obě lana přivázat. Jde to dobře. Tady byly kruhy. Protahování a upevňování lana trvá déle, nemluvě o tom, že je třeba dávat pozor na prsty. Protože foukalo docela silně, musel jsem si pospíšit, aby mi vítr Trixi neodfoukl od mola. Stihl jsem to. Kupodivu jsem se necítil unavený.

V noci se vítr stočil zase k západu a zesílil. I marínou se proháněly silné poryvy, které lodí dost silně házely a škubaly. Věřím, že na otevřeném moři to byla slibovaná síla 9 až 10. V tu chvíli jsem si gratuloval, že jsem nebyl líný a vyplul už v neděli večer. Kdybych vyplouval v pondělí ráno, byl bych ještě na moři. Takhle pak foukalo další dva dny.

4. etapa: Skagen – Østerby (ostrov Læsø)

Během čekání na lepší počasí jsem kromě běžných věcí zažil taky malé zpestření v podobě poruchy dobíjecího kabelu. Na molu byl dobíjecí sloupek, do kterého jsem zastrčil koncovku redukce z obyčejné na tzv. eurozástrčku. Redukce byla dlouhá asi metr. Sloupek stál blízko ke kraji mola. Od sloupku vedl kabel několik metrů po molu, pak přes reling, kde byl přivázán a pak po palubě do kokpitu. Vítr byl tak silný, že jen mírně prověšený kabel shodil do vody. Pod hladinu se dostal přechod redukce – kabel a v zásuvce redukce se přepálil kontakt. To jsem se dozvěděl až po úmorném dobývání se do zásuvky, protože její šroub měl úplně strženou drážku. Opravit to nešlo, takže jsem vyrazil do ulic. Doptal jsem se na vhodný obchod a v něm koupil redukci. Zeptal jsem se, jestli mi ji vymění, kdyby nevyhovovala. Řekli, že ji můžu klidně i vrátit. Můj dotaz nebyl zbytečný – omylem jsem vzal jinou koncovku. Druhý den jsem naběhl do obchodu a ptal se po té správné redukci. Takovou neměli, ale prodávali samotné koncovky. Správnou koncovku mi ochotně (a zdarma) namontovali na moji starou redukci a ještě vrátili 100 DKK, což byl rozdíl v ceně redukce a koncovky.

Na čtvrtek byla dobrá předpověď, proto jsem dopoledne vyplul k dánskému ostrovu Læsø. Před přístavem ještě trochu pofukovalo, ale zdaleka nic takového, jako v předchozích dnech. Foukal W 4 – 6 maximálně v poryvech 7 Bft. Protože jsem ho měl ze zadoboku, byl jsem spokojen.

V širokém okolí Skagenu stálo na kotvě velké množství nákladních lodí. Myslím, že čekaly na čas vjezdu do plavební dráhy, která vede podél pobřeží na jih. Nejspíš se v ní střídají směry provozu. Může to ale být i jinak – mě to moc netrápilo.  Když jsem mezi loděmi projížděl, připadal jsem si, jako bych křižoval trasu konvoje do Murmaňska. Plulo se nádherně, i když vítr postupně slábl. Úměrně síle větru jsem zvětšoval plochu plachet a Trixi pořád jela docela svižně. Po poledni jsem zastavil, abych se najedl a změřil výšku Slunce. (Pozdější zpracování dalo dobrý výsledek až teprve když jsem si uvědomil, že jsem nepoužil správný index error a opravil jej.)

Kolem čtvrté hodiny odpoledne jsem doplul před Østerby, připravil loď a vplul do přístavu. Marina je až vzadu za rybářským přístavem. Celé místo je velice pěkné – zvláště v jasném slunečném počasí, jaké panovalo. Je tady několik restaurací, obchod, bankomat, knihovna (ta ale byla zavřená) a stanice autobusu. Okolí vesnice je velmi pěkné.

Po setmění jsem z přístavního vlnolamu změřil výšku hvězd Capella a Duhbe. Polohová čára Duhbe běžela pohých 0,6 míle od skutečné polohy.  U Capelly to bylo horší – obzor byl v těch místech částečně v mracích a nešel dost přesně určit. Před odjezdem na plavbu jsem se z Nautického almanachu naučil metodu zpracování měření, při níž není třeba používat žádnou výpočetní techniku. Potřebujete jen Almanach, formulář v něm zveřejněný, tužku, papír, pravítko a úhloměr. Funguje to výborně – vždy, když byly dobré podmínky k měření (a když jsem neudělal chybu v odečtu hodnot z tabulek), dostával jsem velice dobré výsledky. Tím myslím chybu v poloze například 4 až 5 mil s plasťákem a 2 až 3 míle (občas méně) s SNO.

Další den jsem si udělal výlet podél pobřeží na východ od přístavu. Cestou mě jakási turistka upozornila na tuleně, který se v dálce na mělčině líně převaloval ze zad na břicho a zpět. Triedrem jsem ho brzo našel a po chvíli další dva. Byli ale dost daleko, takže ani v dalekohledu nebylo vidět, jak se tváří. Večer mi přístavní děd – výběrčí řekl, že předpověď na sobotu je W – 8 m/s, takže ideální vítr. Tedy kromě úmyslu plout na západ. Ten jsem ale už neměl, což se nakonec ukázalo jako prozíravé. Západní vítr foukal od té dramatické změny mezi Kristiansandem a Farsundem se dvěma krátkými přestávkami deset dní.

5. etapa: Østerby – Marstrand

Před desátou hodinou jsem vyplul na etapu do Marstrandu. Foukala slíbená čtyřka Bft (maximálně pětka), plulo se tedy krásně. Rychlost se pohybovala kolem šesti uzlů – jako obvykle jsem nevyroloval kosatku úplně.

Náladu mi kazily vysoké kumuly přicházející od západu, mezi nimiž se pohybovaly mohutné kumulonimby. Některé se postupně rozpadaly, jiné ne. Jeden takový jsem objížděl více k západu, protože z něj pršelo. Pak se přibližoval jiný, ještě mohutnější, ze kterého vycházel směrem k hladině chobot vodního tornáda (waterspout). Tmavý výběžek jsem nejdříve považoval za jev, kterému se říká virga, což jsou srážky (ve formě deště nebo ledových krystalků), které se před dopadem na zem odpaří. Tmavý chobot nedosahoval až k hladině – v největší fázi visel do poloviny vzdálenosti mezi základnou mraku a hladinou. Níž pokračoval světlý pruh vodní tříště. V žádném případě jsem nechtěl tenhle úkaz zkoumat ze zbytečně malé vzdálenosti. Soustředil jsem se na kormidlování a ujížděl k severu co to dalo. A dávalo to slušně – i přes sedm uzlů.

Už se zdálo, že mraku ujedu, když mrak změnil směr ke mně. Opravdu. Všechny mraky dosud směřovaly od západu k východu, ale tenhle se začal stáčet k severovýchodu, později k severu. Utrousil jsem několik nepublikovatelných výrazů na Neptunovu adresu, zaroloval kosatku, spustil a přivázal hlavní plachtu a vytáhl asi čtvrtinu kosatky. I takhle Trixi plula asi pěti uzly. V době, kdy jsem spouštěl hlavní plachtu chobot zmizel a mrak se stočil rovnoběžně s mým kurzem ve vzdálenosti pěti až sedmi mil. Přišlo od něj jen asi deset minut silnějších poryvů, které jsem vzhledem k malé ploše plachty nijak výrazně nepocítil.

Doplul jsem k majáku Hätteberget, který je západně od Marstrandu, a stočil se na východ. Asi po hodině jsem, stále jen na čtvrt kosatky, vplul mezi ostrovy do chráněné zátoky přímo před přístavem. Už z velké dálky je vidět pevnost – hrad na ostrově, na kterém leží ta hezčí půlka Marstrandu. Když se člověk přiblíží, pevnost vypadá monumentálně.

Poprvé ve Skandinávii (a naposledy na téhle plavbě) jsem přistával s vyvázáním na mooring. Na přistání bylo dost místa, takže nevadilo, že se mi loď působením větru trochu stočila v okamžiku, když jsem vyvazoval příď a vytahoval mooring z vody. Chvíli mě zdrželo i to, že prvních asi pět metrů lana bylo nechutně porostlých. Pak už jsem vyvázání dokončil normálně.

6. etapa: Marstrand – Smögen

Další den jsem strávil procházkami po ostrově, návštěvou pevnosti a nákupem. Překvapilo mě, že ostrov, který z moře vypadá skalnatý a bez porostu, je ve vnitrozemí zalesněn. Les roste v několika navazujících údolích, která jsou od moře krytá. Je hustý a překvapivě rozsáhlý. Je protkán spoustou vycházkových tras, které za pěkného počasí skýtají možnost chodit i několik hodin po stále nových cestách. Pevnost jsem obešel jen zvenčí – vstup na vnitřní nádvoří byl zamčený. Výšina, na které pevnost stojí, skýtá krásné pohledy na Marstrand.

V pondělí dopoledne jsem vyplul směrem ke Smögenu. Z průlivu, kde je přístav, vede na moře několik cest. Připlul jsem od západu, teď jsem vyplouval k severu. Foukala silnější čtyřka od severovýchodu, ale později se vítr začel stáčet, až foukal od severu. Po prokličkování dobře značenou spletí ostrůvků severozápadně od Marstrandu jsem stoupal proti větru zhruba k SSZ.

Když jsem minul maják Måseskär, začal jsem křižovat proti větru. Plul jsem asi na 2/3 kosatky a hlavní plachtu. Překvapující bylo, že Trixi plula na pravém boku lépe, než na levém. Na pravém jela rychleji, dobře stoupala a držela výborně kurz, i když jsem pustil kormidlo. Na levém boku jí to tak dobře nešlo. Bylo krásné počasí a plavba se mi moc líbila. Celkem jsem plul třikrát na levoboku a třikrát na pravoboku. Na posledním pravobočním úseku, když už jsem zajížděl ke Smögenu, se Trixi rozeběhla rychlostí přes šest uzlů a pořád krásně držela směr. Protože jsem se přibližoval k vysokému skalnatému pobřeží, říkal jsem si, jak ji asi ubrzdím. Asi půl míle před přístavem jsem zaroloval kosatku a po dalších pár stech metrech jsem se dostal do závětří. Rychlost klesla na 1,75 uzlu, takže už jsem se o brždění starat nemusel.

Když jsem připravoval loď k přistání, s leknutím jsem si všiml, že obě příďová vyvazovací lana spadla do vody. Normálně lana smotávám a připevňuji, ale teď jsem na to zapomněl. Při představě, že bych nastartoval a lana namotal, jsem zase použil několik nepublikovatelných výrazů, tentokrát na vlastní adresu. Naštěstí motor ještě neběžel.

Po osmé hodině večer jsem přistál v maríně. Smögen leží na severním břehu velmi úzké dlouhé zátoky. Podél břehu vede dřevěné nábřeží, na kterém je spousta obchodů, restaurací, barů atd. Já jsem přistál u jižního břehu, kde byla hned u vjezdu téměř úplně volná marína. Sice jsem do městečka měl víc než půl kilometru, ale zase za celou dobu nepřišel nikdo, kdo by chtěl, abych za stání zaplatil. Byl konec srpna a nábřeží bylo téměř pusté. Představoval jsem si, jak by kdekoli ve Středomoří takové místo kypělo životem a dost mi to chybělo. Asi už považovali sezónu za ukončenou.