Kirkwall
Kirkwall je velice příjemné městečko s velmi působivou katedrálou – St. Magnus Cathedral, hezkými uličkami a domy historického centra, obchody a restauracemi. V marině není WiFi, ale slečna, která přišla vybírat, mi poradila, že každá restaurace na nábřeží má WiFi zdarma. Den volna jsem strávil prohlídkou města a večer jsem vyrazil za nočním životem. V baťůžku jsem ale měl notebook, hlavně kvůli čerstvé předpovědi počasí.
Namlsán Papitovým popisem tradičních britských pubů, vybral jsem restauraci, která na vývěsním štítě tradici uváděla. Celkem hezký dřevěnýinteriér bohužel doplňovaly dva hrací automaty, které naštěstí nikdo nepoužíval, a puštěná televize. Dal jsem si dvě piva Guinness a jedno Baccardi.
Předpověď byla příznivá – SV až S 4 – 5, pro cestu zpět na jihozápad ideální.
Zpět do Wicku
Ve středu ráno jsem z Kirkwallu odplul. Bylo zataženo na 8/8 a oproti předpovědi foukal S 3 – 4. To se mi ale taky hodilo, takže jsem byl spokojen. Nejužším místem u ostrůvku Helliar Holm jsem proplouval v době, kdy voda proudí opačným směrem, ale protože byly jen dva dny před hluchým přílivem, proud byl pod 1,5 uzlu a jiné přílivové jevy se neprojevovaly. Za skočného přílivu proud dosahuje čtyř uzlů a tvoří se tu víry.
Po proplutí nejužším místem jsem postavil kosatku a trochu později i hlavní plachtu. S rychlostí jsem byl celkem spokojen – pohybovala se od 3,6 do 4,5 uzlu. Viditelnost byla nejdřív horší – kolem tří mil –, ale později se zlepšila – rozeznával jsem i ostrovy vzdálené přes dvacet mil.
Kolem dalšího nebezpečného místa – mysu Mull Head, kde se tvoří víry a stojaté vlny – jsem proplouval za klidné vody (slack water), takže se tu nedělo nic výjimečného. Dokonce jsem přímo u mysu zahlédl nějaký malý člun, jak popojíždí sem a tam. Buď rybařil nebo se nemohl nabažit klidné plavby v tomhle jinak nebezpečném místě. Já jsem i tak obeplouval mys ve vzdálenosti tří až čtyř mil.
Po minutí mysu jsem namířil přibližně k jihu a kolem ostrova Copinsay pak zatočil k jihozápadu. Kolem poledního jsem zaroloval kosatku a na ráhno upevnil zpětnou otěž. Plul jsem totiž na vítr hodně se blížící zadnímu. Rychlost byla stále kolem čtyř uzlů.
Když se viditenost zlepšila, bylo trochu vidět do pověstné zátoky Scapa Flow a průlivu Pentland Firth. Příhodu s podivně manévrující lodí u ústí Pentland Firth jsem už popsal jinde, nebudu ji opakovat.
Další palvba byla poklidná, jen viditelnost se zase zhoršila. Do Wicku jsem dorazil v devět hodin, což mi dávalo dost času na odpočinek. Hned ráno jsem totiž chtěl pokračovat do Cromarty nebo Inverness. Plavba trvala dvanáct hodin, což je proti 29 hodinám při cestě opačným směrem nádherný výsledek.
P. S. Motor vůbec nezlobil. Mohlo to být také tím, že jsem ho používal jen asi první hodinu a pak ještě hodinu po poledni.
Do Inverness
Už brzo po osmé vyplouvám z Wicku. Fouká S 4, takže zase pluji na zadoboční vítr, nejdřív jen na kosatku, později přidám i hlavní plachtu. Proud je tentokrát příznivý, takže rychlost se pohybuje mezi 5,5 a sedmi uzly. Je sice úplně zataženo, ale neprší a viditelnost je velice dobrá – více než dvacet mil. Dopoledne plavba pokračuje výborně, v pozdním odpoledni se vítr stočí k SZ a zeslábne, takže občas nastartuji motor. Rychlost ale díky proudu stále přesahuje pět uzlů, takže jsem spokojen.
Když se přibližuji k mysu Tarbat Ness, vítr se zase stočí k severu, ale ještě víc zeslábne – na dvojku Beauforta. Provádím obvyklé hrátky s plachtami, abych kolem půl sedmé definitivně nastartoval motor a později, také definitivně, spustil hlavní plachtu. Kosatku ještě několikrát postavím, ale obvykle ji po krátké době zase zaroluji.
U ústí Cromarty Firth, se rozhoduji, zda zamířit zase na bójku a doplout v pátek ráno a dopoledne nebo pokračovat. Z Cromarty je to k ústí Caledonského kanálu asi dvacet mil a v první komoře bych musel být před dvanáctou hodinou, aby mě proplavili. Znamenalo by to vstávat hodně brzo, abych měl dostatečnou rezervu. To se mi moc nechce, takže pokračuji k Invreness.
V těhto místech je čilý lodní provoz. Z dálky je také vidět jakési těžební zařízení – nejspíš plošina –, které tu při mojí plavbě do Wicku nebylo. Asi ho někam přemisťují. V jednom okamžiku napočítám v dohledu čtrnáct lodí, ale většinou jsou dost daleko. Jen dvě kříží mojí trasu. Jedna vplouvá do Cromarty Firth, druhá z něj vyplouvá. Obojí se ale obejde bez komplikací. Jen delfíny jsem tentokrát nepotkal, přestože jsem je vyhlížel. V jednu chvíli dokonce vysvitne sluníčko, aby dalo mořské vodě překvapivou temně modrou až černou barvu. Zní to možná hrozivě, ale vypadalo to krásně. Také pobřeží, které vykouklo z obvyklého oparu až mlhy, vypadá moc pěkně.
Když se blížím k Inverness Firth, vidím, že tam směřuje ještě jedna plachetnice. Pluje na motor s hlavní palchtou jako stabilizátorem. Zatímco já pluji severním kanálem, ona se k ústí blíží jižním. Jak už jsem psal, oba kanály odděluje Riff Bank, který je velice mělký a za skočného odlivu částečně vystupuje z vody. Nyní se na něm zalamují vlny přicházející zhruba od SV.
Jak se druhá pachetnice blíží k vlnám, pozorně sleduji, co se bude dít. Je ode mě asi dvě míle a Riff Bank je mezi námi. Vypadá to, že loď pluje přesně do vln. Vlny ji někdy úplně zakrývají, takže vidím jen stěžeň. Na něm je ale poznat, že se lodi nic špatného neděje. Stěžeň se vůbec nekývá, jižní kanál je také bez vln. Vypadá to ale velice dramaticky.
Naše cesty se setkají přesně před Fort George, kde mě druhá loď předjede. Nijak toho nelituji, alespoň mi “prokreslí” případné komplikace v úžině. Z Inverness Firth sice zase vytéká voda, ale protože je krátce po hluchém přílivu, nic výrazného se neděje. Po obeplutí Canonry Point rozsvěcuji poziční světla, protože už se začíná stmívat. Jak by taky ne, je deset hodin a už zase zataženo. V Inverness Firth zase postavím kosatku – přidává mi asi jeden uzel. Fouká S 1 –2.
Před Kessock Bridge připravím loď na přistání a zamířím pod most. Tady je protiproud kolem dvou uzlů, ale žádné vlny ani víry. Po podplutí mostu zamířím do ústí řeky Ness, kde je Inverness Marina. Ta je přístupná za všech stavů přílivu. Překvapuje mě, že je hodně plná a že uličky mezi pontony jsou hodně úzké. Do vybraného stání zajíždím způsobem vpřed – vzad – vpřed.
Ve 23:40 jsem vyvázán k molu. Dnes jsem uplul asi 75 mil. Čeká mě už jen přejezd do Seaport Marina, tedy dvě komory a otočný most.
Konec plavby
V pátek ráno odplouvám z Inverness Marina. Ústím řeky Ness vypluji na klidnou hladinu vnitřní části Inverness Firth a směřuji k ústí Caledonian Canal.
Když jsem od ústí dva až tři kabely, hlásím se vysílačkou obsluze Clachnaharry Sea Lock. V komoře je právě jakási plachetnice a nemá se k odplutí. Obsluha mi sděluje, že mě může proplavit asi za dvacet minut. Potvrzuji, že jsem rozuměl, a čekám. Když plachetnice vypluje z komory na další úsek kanálu, pomalu se přibližuji k vjezdu. Po chvíli se vrata komory otvírají a já vplouvám. Se mnou do komory vplouvá další plachetnice, kterou obsluha vysílačkou upozorňuje, aby si dali fendry na levobok. Stojíme pak každý na jedné straně komory. Proplavení je klidné.
Komoru opouštím jako první a směřuji k otočnému mostu. Ten je otevřený. Když jsem asi v polovině vzdálenosti, volá mě obsluha druhé komory a žádá mě, abych se moc nezdržoval, protože proplavovací okno je dost krátké – pojede vlak. Potvrzuji, že směřuji přímo do komory a trochu přidávám na rychlosti. Já i druhá plachetnice stíháme vplout do komory s dostatečným předstihem, takže vlak po mostě projíždí až když už jsme téměř proplaveni. Vychutnávám poslední metry plavby a směřuji k tankovacímu molu Seaport Mariny. V kanceláři domluvím tankování, natankuji 50 litrů nafty (za celou plavbu jsem tankoval jen teď) a přejedu do stání vyhrazeného pro MM.
Plavba je u konce.
V sobotu přijede James, aby převzal loď. Když se blíží k lodi, nemůžu se neusmát tomu, jak se tváří. Je příjemně překvapen, když vidí, v jakém je loď stavu. Předávání probíhá zase spíš formou povídání o plavbě a počasí. Za ztracený fender později zaplatím 21 liber (zcela bez námitek), jinak nic. Po obědě mě James zase odveze na letiště. Přes Dusseldorf a Frankfurt odlétám domů.
Na Shetlandy jsem zase nedoplul, ale už to bylo těsné. Nebýt mlhavého a bezvětrného počasí, dostal bych se tam. Takhle jsem uplul “jen” 335 mil. No co, alespoň mám důvod se sem vrátit. Zato jsem získal neocenitelné zkušenosti s plavbou v přílivových vodách. Tak příště, možná, Bretaň. Kdo ví?
Článek vyšel i na diskuzním serveru www.jachting.info
[…] Další díl: Lynx: Skotsko- Orkneyské ostrovy 2012 část čtvrtá […]