Martin Doleček: 1. Jak mi Martin představil Francii

Úvod:

Martin se rozhodl zkusit  svou novou loď Alya II na trochu tvrdších mořských podmínkách, a to na trase Francie, Španělsko, Baleárské souostroví, Madeira, Kanárské ostrovy, Karibik, St. Martin. V zimě svou loď připravoval na velkou plavbu. Bylo potřeba spoustu věcí předělat nebo vylepšit, hlavně tak, aby byla Alya schopná plout bezpečně a samostatně. To zabralo samozřejmě spoustu času  i peněz, nakonec ale Martin zdárně dokončil přípravy a po krátkém rozloučení s přáteli vyplul v srpnu 2009 na cestu.

Jako posádka se mu navrhla jeho dlouholetá kamarádka Mája, i přes to, že na moři nikdy nebyla. Deníky z plaveb z Francie a dál jsou tedy právě od ní.

LÉTO 2009

píše Mája

Ve čtvrtek večer jsem se konečně dokodrcala do cíle mé cesty autobusem. Mou poslední trasou byla Marseille – Port St. Louis. Šílený autobusák rozhodně nejel podle časového plánu a brázdil si to očividně známou trasou stylem závodníka. Martin si mě vyzvedl na zastávce. Stavili jsme se ještě pro bagety, abychom měli večer něco k jídlu. Za chvíli už jsem měla tu čest poznat můj nový budoucí příbytek a Martinův stávající domov, plachetnici Alya II.

Potom, co mě lidé v Čechách, kteří už s loďkou měli tu čest se setkat, varovali před Martinovým nepořádkem a nevelkým prostorem uvnitř plavidla, jsem čekala něco kritického. Opak byl pravdou. Občas mi připadá, že je loď snad nafukovací, kolik se nám toho sem vejde. A i když se to na první pohled moc nezdá, všechno tu má nějaký svůj systém. Martinovi teda pořádek moc dlouho nevydrží, skáče od věci k věci a pak neví, co si kam dal. Často je fakt sranda ho sledovat. =)

První noc jsem přežila bez zvracení, i přesto že kolem nás jezdili pořád nějací bezohlední rybáři na člunech, což s námi houpalo z prava do leva, jen věci volně položené v lodi lítaly!

Druhý den měl Martin ještě nějakou práci na tom samém místě, kde jsme kotvili. Přetahoval tam už týden kotvení zadarmo, nezbeda! Já jsem tedy zatím uklidila, co se dalo, a uvařila. Později jsem zjistila, že vařit Martinovi je jen radost, všechno je pro něho vynikající a cokoli mu člověk dá, to sní. Vždycky mu říkám, že i kdybych mu dala červy a brouky, tak mu bude chutnat.

Odpoledne jsem potom zašla na internet a do sprchy, což se mi teď jeví, jako luxus, na který si musíme počkat, jak to jen bude možné.

Večer mě Martin představil některým jeho přátelům, pro které pracuje. Sylva a Maria byli Francouzi, docela srozumitelně mluvící anglicky. Ti pro nás zajeli s motorovým člunkem na obydlený břeh řeky Rhony, aby nás odvezli na ten druhý, kde se pořádal festival alternativních umělců. Poznala jsem tam několik dalších Martinových kamarádů, jako na příklad dredatého vousáče Ondráše,

který se podílel na programu festivalu svým filmem. Tento film nebyl jen tak ledajaký! Promítal se totiž místo na plátno, na tryskající vodu. Opravdu originalita sama! Program skrýval spoustu dalších zajímavostí, jako třeba vystoupení zpěvačky s klavíristou na plovoucím voru, různá taneční vystoupení, nebo noční výpravu s šátky na očích k venkovnímu šapitó s bálem, kde tanečníci měli na hlavách propracované zvířecí masky. Některá vystoupení jsme však nepochopili a neuměli je tedy dosti ocenit, nemyslím si, že by to bylo tím, že neumím francouzsky. Spíš nám pár umělců připadalo, jako z jiného světa. Chovali se při svých vystoupeních, jako zfanatizovaní magoři..Jinak to byl moc pěkný zážitek. Kolem čtvrté ranní nás podnapilý Ondráš odvezl zpátky na naši stranu řeky, abychom už mohli jít spát.

V sobotu nás čekal nákup v Arles. Potřebovali jsme sehnat spoustu věcí na cestu, hlavně tedy jídlo. Ten den jsem se seznámila s Francoisem. Je to proslulý rybář, typický frantík, který nemluví anglicky. Je mu asi 35 let a žije sám v malebném bytečku pěkně u vody, kde má svoji rybářskou loďku. Přesto, že jsme nenašli společnou řeč, když nás Martin nechal o samotě, nějak jsme se domluvili a zažili spoustu legrace. Zatím, co náš kamarád jel prodat svůj poslední úlovek – asi 35 kilový tuňák, my jsme nakoupili, vše potřebné.

Po proběhaném dni nás Francois pozval na večeři, což jsme s radostí přijali. Měli jsme škeble, které připravil náš hostitel opravdu gurmánsky. Po vydatném jídle, víně a kávičce, byl čas jít zase spát…

Neděle měla být původním dnem odplutí z neplaceného parkování, kdo zná Martina, tak už mu je jasné, že nebyla šance to stihnout. Žádná škoda, dolazovali jsme poslední detaily, a to se ví, že si raději dá každý na čas, než něco uspěchat, aby se to mělo potom řešit někde na moři.

Po včerejším dlabanci nás Francois pozval i na dnešní oběd, protože mu Marťa dopoledne pomáhal dát do kupy elektriku na jeho lodi. Měli jsme rybu a jablečný dezert, Francois je opravdu výborný kuchtík. Navíc skoro v sousedství bydleli další mimořádní Francouzi, které Martin zná už léta. Jsou to sice už důchodci, ale opravdu skvělí lidé. Dali jsme s nimi panáka už v jednu odpoledne a oni obdarovali Martina vybavenou lékárničkou na cestu. Na památku dostali taky nějaký dáreček, aby jen tak nezapomněli na šílence Dolečka z Čech. Karlos a Elisa se nebáli ani komunikace se mnou, mluvili jsme španělsko-francouzsky, což byla legrace, avšak rozumněli jsme si navzájem, z čehož jsme měli vzájemnou radost. Dobře naladěni nám dali poslední sbohem a budou se těšit na zprávy z výpravy po moři.

Večer přišla na krátkou rozlučku Marťova kamarádka a spolupracovnice Lisa. Dovedla i svou kamarádku Leticii se synkem a o zábavu bylo postaráno. Později dorazil i Francois se spoustou dárečků na cestu. Hlavně s plnou rybářskou výbavou. Při loučení se málem orosilo každé oko. Popřáli nám šťastnou cestu a odešli ke svým domovům. Lisa má také loď, a tak možná se zmiňovanou kamarádkou dorazí na Kanárské ostrovy, aby se vydaly přes Atlantik spolu s námi a ostatními loděmi.

V pondělí jsme se konečně vyhrabali z místa. Potřebovali jsme ještě na skok zastavit v prostoru placeného přístavu, aby Martin povracel půjčené nářadí a řekl sbohem několika dalším známým. Při pívečku s jedním z jeho bývalých zaměstnavatelů, Patrikem, zrovna do přístavu připlula Martinovi známá loď le Regul. Přidělával jim asi před půl rokem něco na loď, ale bohužel, chybička se vloudila a na práci byla vznesena reklamace. Martin se ke všemu postavil čelem, i přesto že jsme chtěli, co nevidět vyplout, a přislíbil se k nápravě svojí chyby. Jak slíbil, tak udělal. Byla to jen malá hovadinka, způsobující však nechtěné problémy. Když Martin asi během hodiny vše uvedl do pořádku, všichni byli šťastní a spokojení. A tak to má být..

K večeru byl čas konečně opustit pevninu, posunuli jsme se sice jen o pár kilometrů směrem pryč od pevniny, ale už jsme kotvili na volném moři, což pro mě byla novinka. Stála jsem u toho Martina nějaké ty nervy. Zatím, co on shazoval kotvu, já měla řídit, ovládat motor a jet proti větru. Tak to byl teda nářez. Připadala jsem si fakt neschopně, ale všechno to nějak dopadlo..

Úterní večer nám konečně začal přát, jak ve větru, tak i v jiných podmínkách počasí. Vyrazilo se směr Španělsko!

Martin říkal, že ho spousta loďařů varovala, aby se nevydával skrz Golf Lion přímo do Španělska, a plul raději podél pobřeží. On ale potřeboval otestovat loď na pořádném moři a vítr mu přál do kurzu, jet Golf Lionem napříč. Alya se poprala s touto trasou na jedničku. Ve Španělském přístavu na pobřeží Costy Bravy jsme parkovali už ve středu kolem oběda. Je tu pěkně draho, takže to bude asi naše poslední noc v placené marině s vymoženostmi, jako internet, sprcha,…

Ve čtvrtek jsme se vydali zaplatit na kapitenerii tu šílenou sumu za noc v přístavu, nabrali pitnou vodu a hurá zase na moře! Dalším cílem naší plavby jsou Baleárské ostrovy. Po cestě nás vítají konečně, již dlouho očekávaní, delfíni.

Cestujeme i celý pátek, který se jevil jako jeden z těch třináctých, kdyby nebylo čtrnáctého.. Byl to prostě den blbec. Protože foukal slabý vítr, Martin měl šanci vyzkoušet speciální plachtu – Spinakr. Fungoval výborně, nabrali jsme super rychlost. Kdyby u nasazování této plachty Martin neztratil signalizační lampičku a vak od Spinakru, slavili bychom úspěchy. Vedro bylo zabijácké, tak si říkám, že se půjdu vykoupat. U toho ztrácím záchrannou lampu, pro kterou jsme se museli vrátit, a to teda byl kapitán fakt vytočen! Naštěstí posléze vytrousil moje pouzdro od foťáku, kde jsem měla peníze a zachraňovali jsme ho i s lampou, takže jsme si byli kvit. To ještě ale přišel vrchol všeho, když se nám ve vlnách vylila půlka lahve se sladkou šťávou snad po celé kuchyňce. Při úklidu jsem začala lepit stejně jako nábytek v lodi a do smíchu mi rozhodně nebylo!

Kolem půlnoci však konečně kotvíme na Mallorce! Už je všemu jinak a těm dnešním prekérkám se smějeme.. Jen nám trochu dělá starosti motor, nějak blbne. Doufám, že nás nikde nenechá v průšvihu.

Po dvoudenní plavbě spíme do sobotního poledne. Není divu, dnešní den budeme odpočívat zde, času máme tedy dost. Večer už bylo více energie na to, něco podniknout. Vyrazili jsme mrknout na disco. Nejdřív to ale vypadalo, jakoby tu žádný clubík neexistoval. Později jsme však jeden objevili. Opravdu to tam nestálo za to, takže nadšení z Mallorky z nás brzy opadlo a na našem nafouknutém člunku jsme se odpádlovali zpátky na loď.

Martin včera konečně mrknul na ten motor, vyměnil svíčky a tak různě to tam pošteloval. Můžeme tedy vyrazit. Posunuli jsme se na jižnější část Mallorky, abychom to mohli střihnout zítra přímo na Ibizu. Zatím žádná exotika, jen samí turisti. Přestává nám foukat vítr, je to horší a horší, doufáme tedy v obrat k lepšímu. Ten ale nepřichází, a tak když kolem osmé ráno opouštíme Mallorku, stává se naším jediným pohonem motor. Aspoň ho otestujeme. Ukazuje nám, že je na něho opravdu spoleh.

Slunce neuvěřitelně škvaří, není ani mráčku ani vánku. Když konečně vypínáme motor na pobřeží Ibizy, pořád nám hučí v uších. Snad nám vítr začne přát, abychom mohli svištět opět na plachty.

Nocovat budeme v krásné zátoce obklopené skalami poblíž ostrůvku Tago Mago, kde druhý den poprvé vyzkouším šnorchlování.

Stalo se. Je to psina a moc hezké podívání pod mořskou hladinu. Až na ty medúzy. Schytala jsem to hned od dvou. Rozhodně to není nic příjemného.

Později vyrážíme do blízkého kotviště v Cala de Tala manca, zde na Ibize, kde se v pozdním odpoledni konečně setkáváme s Martinovými přáteli ze Švýcarska, s Martinem a Miriam. Strávili jsme s nimi příjemný večer u vínka. Jsou to mlaďáci, jako my a mají namířeno také přes Atlantik do Karibiku, takže se s nimi zase brzy uvidíme.

Po cestě se Martin pokoušel zase o jeden kousek, začíná je tahat z rukávu jak cirkusák. Když jsme míjeli dva ostrůvky, nechtělo se mu nějak extra obeplouvat je okolo. Říznul si to tedy přímo mezi ně a ejhle, ona tam mělčinka. Naštěstí dno bylo písčité, takže se nic nestalo a motor se s tím přes zpátečku popral bravurně. Nakonec to kapitán tedy radši objel.

Byla jsem na Ibizu moc zvědavá, a tak jdeme ve středu prozkoumat přilehlou pláž. Ostrov se mi okamžitě znechutil, potom, co vidím na pláži ležet hlavu na hlavě. Všude voní krémíčky na opalování a vypadá to tu na parádní přehlídku osmahlých těl turistů. Nebylo to nic pro nás, takže i hodina tam na nás byla dlouhá. Už abychom vyjeli zase někam pryč..

Vítr pořád nefoukal, až do druhé hodiny ranní po čtvrteční půlnoci makal motor na plné obrátky. Potom nám fouklo do plachet a zvedly se vlny. Pro člunek, který táhneme normálně za lodí, to začalo být neúnosné. Martin ho tahal na loď za nehezkých podmínek, ale kluk šikovná, zvládl to beze šrámu. Noc jsme strávili na divočejší vodě, takže to v lodi zase vypadalo jako po výbuchu. Přes den nebyla voda o moc klidnější.. Viděli jsme však opět delfíny!

Vařit se v těch podmínkách nedalo, drželi jsme proto denní hladovku. Večer kolem deváté kotvíme zase na pobřeží Španělska. Máme za sebou pěknou štreku a nacházíme se v Cabo de Palos blízko Cartageny. Konečně čas večeře a klidného spánku!

Není tu už tolik zalidněno, turistické oblasti jsme s radostí nechali v nedohlednu. Taky sem jezdí, ale už to není v takové míře. Zhodnotili jsme toto místo vhodné k dennímu odpočinku, abychom mohli pokračovat zítra blíž a blíž k Gibraltaru plní energie..

Jediné, co chceme dnes opravdu stihnout, je odeslat e-mail pro další aktualizaci na Martinových stránkách a ozvat se rodinám domů. To se však nezdařilo, i když jsme našli bar, vybavený wi-finou. Měli to nějak záhadně zajištěné, a tak ani po získání hesla do sítě, signál nebyl žádný. Pomáhala nám tam s tím půlka baru, ale nic. Než jsme na to byli schopní přijít vybila se baterka a bylo po nadějích.

Vydali jsme se tedy s nepořízenou zpět k místu kotviště, kde jsme se zastavili ještě na skleničku před spaním, u francouzských studentů, kteří se plavili směrem na Baleáry. Martin je bavil svou lámanou angličtinou historkami z dob plaveb na jeho zázračném katamaránu. Příjemně jsme se pobavili ve společnosti nových mladých dobrodruhů, i když oni vyrazili jen na krátkou dovolenou a brzy jim zase začne další školní rok, zatímco nás čeká do prvního pořádného cíle ještě nějaký ten pátek..

Ráno jsme se rozhodli vyrazit zase o kousek dál, málem jsme to vzali zase o nějaký šutrák, když se nám do motoru zamotal háček místního pytláka, co chytal ryby tam, kde neměl, blbec. Nejdřív na nás něco povykoval, potom si ale všiml, že jsme kvůli němu málem skončili na skalnaté mělčině, tak začal dělat, že tam není a nevidí nás.. To byla jen trocha srandy na zahřátí a abychom se po ránu nenudili! Do večera si snad užijeme klidnou plavbu v ideálním větru, který momentálně fouká, a zakotvíme v Aguilesu. Pravděpodobně jde o marinu vybavenou volně přístupným internetem…Doufáme!

Další díl: Martin Doleček: 2. Hurá na Gibraltar!