Je konec června, hurikánová sezóna je tu a já jsem stále v zátoce Le Marin na Martiniku. Uběhly další rychlé týdny, o kterých se chci zmínit. Má poslední strategie jak pokračovat v plavbě dál a zkusit dohnat zpoždění nevyšla. Důvodem se stala zaseklá převodovka mého hlavního motoru. Už předtím jsem s ním měl různé problémy, ale poslední šance plout se mnou dál mu právě vypršela….
Díky možnosti přivýdělku na lodi Wega, dnes všemi nazývané Nukleární lodí, jsem se rozhodl investovat do úplně jiného motoru. Shodou okolností tu v místním bazaru lodních potřeb měli celkem slušný 15 koňový závěsný motor HONDA s dlouhou nohou z roku 2002. Na takto zakoupené věci zde ale máte pouze 24 hodin na vyzkoušení. Vzal jsem si proto s sebou na pomoc svého kamaráda Arna, Francouze ze sousední lodi, a šli jsme motor prohlédnout.
Nakonec se mi podařilo usmlouvat jak cenu tak i garanci na 48 hodin místo 24. Když jsme si motor prohlíželi, objevila se v obchodu hubeňoučká žena jménem Majka, která motor prodávala. Dal jsem se s ní do řeči a zjistil původ motoru a zároveň i důvod prodeje. Majka je ze Španělska a má tady svůj nevelký katamarán (který se podobá spíše sáňkám než lodi) a když motor koupila, zjistila že ho není schopna sama nastartovat. Pořízení elektrického startéru by ji přišlo moc draho a hledání nějakého silného chlapa na plavby po moři ji brzy přestalo bavit. Takže si koupila jiný motor.
Převezli jsme motor na Alyi a mohla začít první zkouška. Musím říct, že oživit ho nebyla žádná sranda. Jak já tak i motor se dostal do různých poloh a motorový olej byl snad úplně všude. Nakonec se ale po malé úpravě kabelů rozběhl, což pro mě nebyl žádný problém. Bohužel ani tak nechodil spolehlivě. Začal jsem hledat pravou příčinu toho divného kuckání. Po 48 hodin byla celá kabeláž nová a všechny svorkovnice zrušeny, motor měl ale stále nejistý chod. Postupným sledováním jsem se dopracoval k odhalení závady na řídící jednotce motoru, protože při mírném poklepu jde zapalování krásně pravidelně.
Jak ale není překvapením, servis na motory Honda na Martiniku je omezený, až nulový, a tak po celodenním hledání a přemýšlení jsem se dopracoval jen k jediné možnosti – objednat celou novou jednotku za 580 euro a čekat čtrnáct dní. Vzhledem k důležitosti funkčního motoru na lodi a své finanční situaci jsem se rozhodl přibrzdit celý projekt a v klidu sehnat součástku za lepší peníz. K tomu mi pomohl Facebook, kde jsem rozhodil sítě a za pomoci přátel jsem našel to, co jsem potřeboval, jen za 120 USD. Má kamarádka Mája, která je zrovna na Aljašce, mi součástku zaplatila a nechala poslat na adresu mé maríny. Problémy však nekončí a ještě není zdaleka vyhráno, je totiž už dávno čtrnáct dní od odeslání a já tu žádný balíček nemám. Poslední jeho zjištěnou polohou byla Francie.
Je už naprosto jasné, že budu uvězněn tady v Karibiku alespoň do Vánoc. Na průjezd Panamou je už pozdě a další příznivý termín k přejetí do Pacifiku přichází až na leden příštího roku. Lodě kolem mě odplouvají na jih směr Grenada, Tobago a Trinidat, což jsou všechno místa s menší pravděpodobností útoku hurikánů, které se tu teď mohou kdykoliv objevit. Teplota přes den na slunci je opravdu šílená a ani voda nikoho nezchladí. Počasí se tu střídá hůř než u nás na apríla. Slunce paří a chvíli potom dokáže přijít taková průtrž, že kbelík na vylévání vody z člunku je malý.
Po zátokách se navrtávají nové boje pro lodě, které tu postupně lidé zazimovávají. Na ostrově Svatý Martin se lodě zakopávaly kýlem do země, tady se lodě, které nemají pořádný mooring, uvazují hlavně do kořenů mangrovů a majitelé kolem lodě do bahna hází tolik kotev, kolik jich na lodi jen mají. Každý den tu přibývá víc a víc lodí a všichni se snaží je co nejvíc odstrojit , aby případné škody po hurikánech byly co nejmenší. Přivázání lodě k další lodi, dříve ukryté a potom potopené, je tu celkem běžné.
Ale zabezpečit loď proti ničivému počasí zde není jediný cíl. Lidé ukrývají lodě do různých koutů zátok, které jsou daleko od civilizace, protože o různé příběhy vykrádání a rozkrádání lodí či obydlení cizími osobami tu není nouze.
Jen pro zajímavost, loď mého kamaráda Myšáka zakotvená kousek ode mně už byla podruhé vykradená. A to dokonce v době, kdy vedle ní stála plachetnice s celou rodinou a já, nikdo jsme ale nic nezpozorovali. Loď mého dalšího kamaráda uvázaná v placené maríně neměla o moc lepší osud. Přišla tam partička lidí, která sousedním lodím řekla, že je to loď kámoše a že s ním jsou domluvení a mohou tam být. Loď sice nevykradli, ale udělali v ní neskutečný binec a rozbili spoustu drahých věcí.
Nedávno sem připlul mladý Švéd jménem Lukas, kterému jsem také pomáhal ukrýt loď do mangrovů. Potřebuje ji rychle prodat a já od něj za pomoc dostal plno konzerv, jídla a několik tašek plných potřebných věcí, jako návnady na ryby, vlasce, léky, náplasti, potápědla atd… Má úplně jiný příběh, z Dominiky. Domorodci na člunu po nich chtěli dolary na pivo a oni je místo toho pozvali na chlazené do lodi. Potom ho ve spánku okradli o chytrý telefon, co měl v kapse v lodi hned za vchodem. A jeho brácha? Dvakrát zvedal na Trinidádu ruce a dával vše, co má. No a třeba zrovna včera ukradli Mariovi z Polska celou nádrž benzinu z člunku u mola.
Podobných příběhů už znám snad stovky. I o ozbrojeném pirátství okolo Venezuely, v Kolumbii, na Panamě, a na dalších místech. Kdyby to člověk měl řešit, nikam by už nikdy nejel. I mě kolikrát už okradli i v Evropě. Nový člun, dvě kola zamknutá a pod kamerami a to za bílého dne. Pádla, lana, telefony a já už ani nevím co všechno.
Čekám na díl k mému motoru a připravuji stále Alyi na ještě dlouhou a náročnou plavbu dál. Rozhodl jsem se teď plout s ostatními loděmi s celkem mladými posádkami na jih. Domlouváme trasu a společné výlety a zároveň si plavidla navzájem pohlídáme.
Sehnal jsem další dva 70W solární panely a regulátor, předělal jsem si elektrickou instalaci a opravil dva elektronické piloty pomocí dílů, které jsem posháněl. Koupil jsem nové měniče 12/220V, přetěsnil všechna okna, došteloval takeláž a vykšeftoval nový teleskopický pěň na genu. Stihl jsem plno dalších drobností, o kterých nemá cenu psát, například pár věcí okolo potravin a vaření. Hlavně jsem musel ostře zasáhnout proti škůdcům- o vyteklém mléku pod podlahu, po týdnu nalezeném, se tu raději nebudu rozepisovat.
Co je ale hlavní, namontoval jsem si na loď alarm s dálkovým ovládáním. Nejen, že při vniknutí cizí osoby do podpalubí jakýmkoliv vchodem může dojít k silnému poplachu, ale poplach je možné vyvolat i na dálku. I přes to ještě nakoupím nějaké připíňáky.
Velké štěstí je, že po dobu čekání mohu stále pokračovat s pracemi na nukleární lodi Wega, u které jsem teď přivázaný a využívám její rychlý člun Wegin a mrazák. Wallter, majitel lodi, tu už není a tak mu moc děkuju za důvěru a velkou pomoc. Je to super chlap a kamarád.
Mám tu plno přátel z různých koutu světa a tak tu není takové smutno, chodíme na společné výlety, akce a vzájemně se navštěvujeme. Navíc snad každý z nich má nějaký problém na lodi hlavně i s elektrikou, tak si pomáháme a já se učím nejen různým řečem a novým slovíčkům, ale i zvykům a jiným dovednostem.
Nedávno jsem třeba opravoval alternátor na 13m katamaránu. Vlastní ho Němec Holga se svou ženou Glorií z Číny. Mají jedenáctiletou dceru Lauru, která mluví a píše německy, čínsky a anglicky a je naprosto úžasná. Mají obeplutý svět, loď prodávají a teď se vrací do Evropy. Odpracoval jsem si u nich krásný klešťový měřák a měl jsem možnost strávit večeři ve společnosti s dalšími pěti Čínankami. Nakonec jsem dostal kotel na vyrábění vlastního piva, ale o tom ještě uslyšíte.
Čas sice rychle utíká, ale představa, že budu další půl rok tady někde v Karibiku udržovat potřebný stav financí a u toho utíkat před hurikány mě celkem děsí. Je tu hodně draho,ale bez peněz a bez potřebné výbavy k lodi se nikdy dál nedostanu. Také musím udržovat svou kondici, čistou mysl a pokud možno zdravě jíst. Škoda, že to není jen o jídle a že letenky domů, abych zas chvíli mohl viděl rodinu a české přátele, jsou příliš drahé. Čeká mě ještě dlouhý a nelehký boj než se dostanu do Pacifiku. A pak boj další a další. Ale jak se říká, cesta bez překážek nikam nevede. Dlouho jsem se rozmýšlel, zda uskutečnit tuto plavbu a já se nevzdám. Dávám do ní už od začátku úplně vše co mohu, a mám a odmítám spoustu jiných lákavých nabídek. Snažím se dělat rozumné kroky, musím respektovat sílu přírody, zákony a počítat s problémy naprosto v čemkoliv. Věřím ale, že najdu cestu jak obeplout svět jako obyčejný kluk z Čech s Alyí jakožto amatérskou lodí. Jak už to ale bývá a potvrzuje se, 80% času jsou přípravy a 20% plavba.
Čeká mě stále plno krásných míst, plno dobrodružství a opět setkání s přáteli, které už znám anebo na které mám nové kontakty a už o mně vědí.
Ve svých příspěvcích na sociální síti FB jsem se několikrát zmiňoval o pohřešované plachetnici s třemi francouzskými mladíky. Jsou to přátelé mých přátel, kteří se odtud vydali na plavbu zpět do Evropy. Svou záchrannou bóji EPIRB aktivovali 25. dubna nedaleko Azor, kde se prohnalo špatné počasí, ale záchranná složka se vrátila pouze s rozmazaným objektem na fotce, který nic nedokazoval. Proto bylo organizováno dalších několik neoficiálních akcí pro jejich záchranu a to hlavné díky jejich kamarádům. Všechny lodě, směřující k místu nehody, byly požádány o zvýšenou pozornost. Za vybrané peníze z různých darů a akcí (koncertů, obědů) bylo posláno další letadlo monitorující oblast a několik lodí vyplulo také z Azorský ostrovů. Dodnes se však nikdo nenašel, ale naděje umírá poslední. Jejich přátelům organizujícím záchranu patří velký obdiv a ukázalo se, jak umí stát jachtaři pospolu jako jedna velká rodina.
I toto patří do příběhů, s kterými se zde potýkám, a je potřeba je vnímat. Jako třeba i nedávno rozlomená kontejnerová loď v Indickém oceánu – 8000 kontejnerů v proudech oceánu znamená velké nebezpečí pro všechna plavidla. Ty kontejnery, které se nepotopí, se přidají k dalším 12 000 obíhajícím kolem světa.
Teď je tu noc, jsem ukrytý v mangrovu a píchají mě komáři a koušou nějaký malý mušky, co se dostali přes síťku. Čeká je smrt elektrickou plácačkou. Říkám si, jak bych se měl krásně doma, v měkoučké postýlce třeba i s přítelkyní jako většina mých vrstevníků. Určitě bych tam před pár minutami neluštil hrníčkovou kuchařku a nedrtil fazolovou konzervu, nezabíjel bych každou chvíli nějakého brouka a nemyslel bych na to, jestli neodletím i s obývákem, kuchyní a se vším, co mám kdo ví kam.
Přátelé, má rodino, začínají pro vás konečně také letní dny, hlavně prázdniny a dny dobrodružství. Nepodceňujte přírodu, buďte opatrní kdekoliv jste a nezapomeňte, že i malé stezky mohou být nebezpečné. A hlavně – mějte se navzájem rádi a užívejte života.
S pozdravem Martin Doleček ( 25.6. 2013 Le Marin, Martinik )
