Markézy – ostrov Tahuata – útěk před domorodci
Opuštění Markéz nebylo vůbec jednoduché, šlo mi tu doslova o budoucnost mého života. Odeslání posledního článku znamenalo navštívit místního domorodce Ina, který v této vesničce Vaitahu na ostrově Tahuata jako jediný nabízí internetové připojení. Neměl jsem peníze, protože tu nemají bankomat, a tak mi nezbývalo než jeho služby vyměnit za jedno z mých lan. Ina je velice mohutný a výrazný domorodec, který mi trošku postavičkou a copánkama připomínal přerostlou panenku. A jeho smích je nezapomenutelný.
Tímto večerem jsem se ale dostal do přímého styku s domorodci. Byla to velká terasa, kde se většina jako jedna velká rodina večer schází, společně hodují a debatují. I já jsem byl nakonec pozván na společnou večeři a poté i výbornou zmrzlinu. Postupně se mě tam začali vyptávat co zde dělám. To, že nemám peníze už věděli, a tak vyzvídali, jestli nemám na lodi zbraň, alkohol, holící strojek, batoh, nebo čelovky. Za cokoliv z toho bych byl od nich královsky odměněn mangy, grapefruity nebo banány. Neúspěchem obchodu začali zjišťovat hlouběji, a to otázkou: ´Jaká je tvá profese?. Na tuto otázku odpovídám tentokrát kladně s tím, že jsem auto-lodní elektrikář. Už jsem začínal mít strach, že když zjistí, že jsem k ničemu a oni ze mě nic nedostanou, tak mě sežerou.
Tato odpověď se mi však málem stala osudnou. Od té chvíle jsem se dostal do nekonečné debaty otázek týkajících se el. problémů ve všech rodinách na tomto ostrově, okolo motorek, aut, rádií, lodních motorů. Tento večer jsem stihl pouze poradit s opravou motorky Honda, nakreslením jasného schématu, díky kterému všichni přihlížející poznali, že vím, o čem mluvím. Slíbil jsem, že ještě než odpluji, budu jim třeba moci pár závad pomoct odstranit. Na další tři dny jsem byl naprosto odcizen a zneužit.
Hned druhý den ráno na mě na břehu čekal Pick-up domorodce Jimiho, který by rád opravil rádio. Ještě než jsme vůbec dojeli k němu domů, což bylo více v horách, už je na mě připravená nepojízdná motorka Kawasaki jeho kamaráda. Vytlačil ji na náměstíčko, kde se kolem mě seběhly jak všechny děti vesnice tak matky s dětmi, všichni čekajíc co bude. Připadal jsem si jako při obhajování výučního listu. Tak se k tomu stavím čelem, po pár minutách profesionálních testů mi je jasné, že stačí pouze vyčistit karburátor. Moc tomu nevěří, a tak požádám o nářadí, které se ke mně dostávalo z různých koutů vesničky, a v rychlosti celý karburátor do šroubku rozebírám a dávám zpět.… Mám kolem sebe stále plno diváků. Hned první start se sice nepovedl, ale v klidu vyčkávám a jsem si jistý, že jsem závadu odstranil. Motor se po chvíli rozvrčel jako nikdy předtím. Celá vesnice jásala a tleskala a my jsme mohli pokračovat dál.
Čekalo mě porouchané rádio a nepojízdný Jeep. Vracím se na loď pozdě večer s tím, že hned druhý den opravy závad pokračují. Další nefunkční rádio v lodi, která denně převáží lidi, a lodní motor Yamaha, který se tu snažili už tři roky zprovoznit a vyměnili už snad všechno. Po třech dnech, i když úspěšných a plných radosti, musím domorodce krotit a zarazit. Ne že se zakázky začaly nekonečně navyšovat a já se vracel na loď pozdě v noci se špinavýma rukama, ale zároveň začali počítat s mou pomocí a organizovat instalaci solárních panelů pro celou vesnici. Raději bych se snad nechal sežrat než se stát věčným opravářem na tomto malém ostrově někde v půlce Pacifiku.
Pomohl jsem jim a zároveň ukázal a naučil pár praktických fíglů při opravách, což moc často nedělám, ale je to dostatečně na to, aby mě nechali plout a žít dál. Byl jsem obdarován nespočetným množstvím banánů, mang, citrónů, pomerančů, grapefruitů a já nevím čeho ještě. Jen těžce jsem jim vysvětlil, že Alya není nafukovací, a tak jsem obdaroval a napakoval lodě mých kamarádů, co vedle kotvili. A povyměňovali jsme zralé a nezralé banány.
Možnou místní širší krasavici za pomoc, která by ráda do Evropy, jsem také musel odmítnout. Další nadílkou bylo naložené žraločí maso a kůň, tedy ne živý, i když toho bych si tu prý také rychle odpracoval, ale koňské maso. Je to výborné hutné tmavě modré maso. Dostal jsem ho ale opět tolik, že jsem musel poprosit své přátele, aby mi pomohli ho sníst, protože nemám mrazák. Z velkých obav z všude přítomných žraloků mi za podělení se očistili spodek Alye, a později pomohli i se zaklíněnou kotvou v korálu. Domorodci mě přijali jako za svého věčného kamaráda ze srdce Evropy, tedy z České republiky. A tak nemohlo chybět rozlučovací grilování kuřat, ryb a řádné rozloučení domácím alkoholem.
Místní ženy tu často hrají bingo a chlapi turnaje v petangu. Mladí nevědí moc co dělat, proto velká část z nich je dnes na Tahiti. Zde jsou ale prý všichni svobodnější, i když nemají práci. Nemusí platit za ovoce, ryby a každý si tu může chovat co chce – prasátka, kozy, atd. Jen jednou za čas nějaké to ovoce prodají buď turistům, nebo vyváží na Tahiti.
Dalo by se psát mnohem více. Nejlegračnější snad bylo to, když v jednu neděli přijela velká loď s potravinami. Týden jsem na ní vyčkával, protože ve vesničce už nebylo ani pivo, ani cibule. Ten den, co přijela, byli snad úplně všichni opilí a druhý den už na krámě nebylo ani jedno pivo…. A tak další tři týdny čekat nebudu.
Zažil jsem tam krásné chvíle, ale byl nejvyšší čas vydat se dál. V kotvišti bylo čím dál víc nepříjemně větrno. Z obrovských skal to proudilo tak, že ne že se mi člun kolikrát úplně obrátil, ale někdy se dokonce rozlítl jako drak a přistál mi na stříšce lodi. To jsem se docela lekl, a tak od té doby musel být vždy plný vody.
Kotva mi už po vyproštění znovu nedržela, i když se zdálo, že dno je písčité, byla to hladká skála, po které se lehce posouvala ven z přístavu. Alya plná ovoce a čerstvé vody už ale mohla plout dál. Poslední odpolední zastávka v sousední zátoce, kde s přáteli Edvardem a Kolim vaříme společný oběd, ryby s bramborovými a kokosovými hranolkami.
Příští zastávka Tuamotus, 550 NM.
TUAMOTUS – FAKARAVA – KORÁLOVÉ LAGUNY
1.8. 2014, čtvrtek – opouštím Markézy. Ještě než jsem odplouval, vážně jsem řešil do jakého atolu Tuamotus vlastně popluji. Měl jsem na výběr mezi několika desítkami možností , ale nakonec jsem se rozhodl pro veliký atol FAKARAVA s velkým vjezdem. Je na přímé cestě k Tahiti. Na rozdíl od strmých Markéz vznikly tyto ploché atoly kolem již dávno rozpadlých sopek. Jediné, co zbylo, je úzký kruhový korálový pás, který je tak metr nad hladinou a většinou je porostlý kokosovými palmami. Každý z atolů má pouze pár možných vjezdů, kde je velice důležité znát jejich zrádnosti a k tomu přesné přílivy a odlivy. Jen tak je možné se bezpečně dostat dovnitř i ven a nebojovat proti silným proudům, které vznikají vypouštěním a napouštěním. Proud v určitých hodinách může ve vjezdech dosahovat velkých rychlostí. Kolem atolu Fakarava by to mohlo být až 7 uzlů, a tak se na vjezd pečlivě připravuji a snažím se podle rad mých přátel z Holandska správně vypočítat dobu vhodnou pro vjezd. Mám ale stále pět dní plavby. Ani oni si totiž nebyli jistí jak se to správně počítá, a tak jsem začal také přemýšlet sám, a když se netrefíme, bude do dálky slyšet hlasité „FAK, fack you, Fakarava!“, a popluje se dál.
Od ostrova postupně vítr slábl, až došlo i na lehkou Genu. Konzumuji banány a manga, po cestě mě doprovází delfíni a plavbu si užívám. Abych změnil jídelníček nahazuji návnadu, chytám krásné dva tuňáky. Do večera je zpracovávám, nakládám do octa, suším a připravuji na guláš. Maso nakrájené na kostky nakládám do cibule a papriky a polévám olejem. Druhý den vařím rýži a jako klasický guláš vařím naložené maso a je to neuvěřitelně výborné. Stále také musím konzumovat ovoce. Banány žloutnou před očima, manga začínají prudce měknout. Stále piji vodu se šťávou z citrónů. Začíná to být docela stereotypní strava.
Pořád se snažím najít logiku ve výpočtu odlivu. Mám totiž pocit, že mí přátelé si popletli znaménka. Jeden ze způsobů je, že se použije hodnota na přesný den z o dost vzdáleného ostrova Samoa Apia, která je v tabulkách el. map CPN a od těchto hodnot se pouze odpočítává časový rozdíl, který je napsán v průvodci pro Tuamotus. Pro každý atol je čas o něco jiný. Pro Fakaravu to mělo být o 3 h 15 min dříve odliv a o 3 h 23 min dříve příliv. Nebylo moc dobře nad tím logicky přemýšlet, protože jak to v životě bývá, vše se může brát vícesmyslně. Tak jsem si nakonec vypočítal takový kompromis.
Výhodou se ale stala přítomnost mobilního signálu z bližšího atolu Aratika, kolem kterého jsem v noci plul. Kontaktoval jsem přes SMS svého bratrance Marka Zamazala, který mi už poněkolikáté okamžitě pomohl. Poslal mi informace a nové hodnoty z internetu, z nedalekého atolu Ragiroa. Měl jsem tedy nakonec hodnoty tři. Jednoduše jsem vypočítal průměr a vyšlo mi, že příliv by měl začínat okolo jedenácté dopolední. Musel jsem maximálně snížit rychlost Alye, abych se tam kolem této hodiny dostal. Celou noc jsem se nepříjemně kolíbal na vlnách, vítr foukal velice silný. Hodily by se mi klapky jako má letadlo a nebo vodní kotva. Protože rychlost byla díky proudu stále dost vysoká.
K průjezdu jsem se nakonec dostal podle mého přání, ale už vidím matematickou zradu, břehy a korály by měly být vidět o dost více, jestli má v tuto chvíli začínat příliv. Protože ale dost fouká, vytahuji plné prádlo a mířím rychlostí šesti uzlů do průjezdu. Rychlost však pomalu ale jistě klesá až k jednomu uzlu, někdy k nule. Ze strachu z bočního snosu směrem ke korálovým útesům rychle startuji motor. A tím zvedám rychlost, ne o moc, ale prodírám se dovnitř plnou parou. Je to boj…. Pod plnými plachtami, v náklonu a řevu mojí Hondy jsem se ale po několika minutách protlačil dovnitř, tam síla proudu výrazně klesla. Do kotviště to bylo stále asi 2,5 míle proti větru a proudu, a tak nezbylo než se dál prodírat už jen na motor a nepřehlédnout nějaký ten vyčnívající korál po cestě.
Pokračování příště…
200 tipů pro jachtaře
Novinka na českém trhu
Rady a zkušenosti pro každou příležitost, protože jachting, to nejsou jenom vítr a plachty. To máte navigaci, elektrotechniku, kuchaření, plyn, posádku, tchyni na palubě, mořskou nemoc, jinou nemoc, lana, uzly, fléry, rafty, vysílačku, VHF, DSC, ETA…