Mazury sólo a nadšeně – část 4.

4. den: Ráno po probuzení a vypotácení se z kajuty jsem naštěstí našel loď i sebe tam, kde jsem je večer zanechal. Kachničky už byly dávno vzhůru, zase všechny pohromadě. Zřejmě vzala samička všechny samce na milost. Vytahuji kotvu. Jsem zvědav, jak těžce půjde ze dna, při kotvení a vyvazování držela fakt pevně. No, vážně se jí ven moc nechtělo. Trošku jsem ji musel přejet a nakonec vypáčit. Vytáhnul jsem s ní ze dna hromadu bahna a na něm rodinku bílých šneků. Šli zpátky do vody i s bahnem.

Pokračuji směrem na jih na Mikolajki. Křižuji proti větru. Chci za Konikem polskim (mám pro něj přece to jablíčko) a aspoň z lodě mrknout na Galindii – vikingskou osadu. Jezero je tu úzké. Co minuta až dvě to obrat. Asi po půl hodině to ale vzdávám a otáčím po větru zpět.

Na lodi nefunguje levá vinšna, protáčí se v obou směrech (a nejde spravit :-)) a ani na ní nejsou záseky – ty ostatně jsou z celé lodě jen na mieči (rozuměj, na laně sloužícím k zatahování kýlu), jinak nic. Mám asi 30m2 plachet. Nic světoborného, ale ve středním větru už se to v ruce moc udržet nedá a s nefunkční vinšnou a bez záseků je každý obrat téměř bojem o holý život. Navíc, jakmile pustím kormidlo, loď se přeochotně v náklonu stáčí k větru, kormidlo na doraz a se mnou na závětrné straně, jak se snažím povolit lano flatrující kosatky zaseknuté na klemě, je to tak na okamžité vystoupení z lodě. Vystoupení sice obloukem ladným, hodným vysoké školy umělecké, ale voda je přece jen ještě moc mokrá. A studená. A ráno už jsem v ní byl, když jsem odvazoval loď. Ke všemu vždy a všude hlásám, že z lodě vystupovat tímto způsobem prostě nehodlám. Zásady se porušovat co? Přece zásadně nemají! Takže asi tak.

Nehledě na to, že na jezeře nejsem sám a silný motorák nebo skútr si tady může půjčit a taky půjčuje opravdu kde kdo. Občas to podle toho bohužel i vypadá. Přimotat se takovému volovi do cesty s neovladatelnou lodí – děkuji, nechci. Takže od teď už jen s větrem v zádech. Nebo z boku. To ale radikálně mění mé plány. Koukám na větrnou předpověď a vychází mi to na návrat kanály zpět na jezero Niegocin (čti: Něgotin) a hurá na sever na jezero Dobskie na Ostrov kormoránů. A budu se modlit, aby předpověď nelhala a vítr se opravdu za ty dva dny otočil a já pak mohl v klidu zpět do domovského přístavu. A jablíčko sním ostentativně před těma kormoránama. A nic jim nedám.

Tak jo, na noc se ještě zastavím v jednom levnějším přístavu. Potřebuji totiž elektriku. Začínám mít dost problém dobít cokoliv. Z lodní el. sítě se mi nedobíjí mobil. Ten ale nutně potřebuji. Předpovědi, porty, navigace, spojení se světem. Umím ho ještě nabít z notesu nebo powerbanky. Lodní síť mi nenabíjí ani tu powerbanku. Přišel jsem ale na to, že když do lodi zapojím powerbanku a do ní telefon, tak to s bídou nějak jde. Aspoň trochu, ale jen do té doby, než se totálně vycucala powerbanka. Přišlo mi, že s ní spíš dobíjím lodní akumulátor než obráceně. Taky už mám úplně vybitý notes a ten 12V nedobiju.

Takže přístav s elektrikou. Jenže ani to moc nepomohlo. Na téhle lodi toho standardním způsobem opravdu nefunguje mnoho. Zásuvka 230V je jen na prodlužce, která se zasunuje do zásuvky v kokpitu na zádi. Nabíječka notesu ale není tak dlouhá, aby dosáhla do salonu. Jinou prodlužku nemám. Noťas je hliníkový. Položený v kokpitu bez dozoru i když ho něčím přikryji, za chvíli se na něm dají smažit vajíčka Nakonec ale risknu zdraví noťasu. Nechám ho zapojený v nabíječce v kokpitu a do něj zapojím na nabíjení mobil. Nějak to jde. Strávil jsem tak v přístavu celé dopoledne a nabil mobil aspoň na nějakých 48%. Místo abych jezdil a trápil se s vinšnama a kosatkou. A jak se ukázalo o pár chvilek později, udělal jsem velmi, velmi dobře.

Ještě před vjezdem do tohoto přístavu se mi totiž stala taková nemilá věc. Bylo totiž nutné podplout most. Takže stěžeň dolů, atd. Při startování motoru se mi ovšem podařilo utopit čudl ovládání sytiče. Prostě vypadl a já ho už nechytl. Koukal jsem na něj, jak mizí hlouběji a hlouběji…

Takže od teď startuju motor pinzetou. No jo, jenže i o pinzetu bych stejným způsobem nerad přišel, a v kapse bych si ji zase nerad při nějakém blbém pohybu zapíchnul do stehna. Tak třeba kolíčkem. Bude ho ale potřeba upravit, aby se vešel na místo původního čudlu. Ještěže mám s sebou dřevěné. Plastový bych asi upravil taky, ale dřevěný se přece jen pižlá o poznání lépe.

Přistání v tomto přístavu taktéž stálo za to. Dost foukalo. Stání je tu na mooring a vítr přichází z levoboku. Vjedu do přístavu, stočím loď v bazénu a chci couvat k molu, pravobokem k lodi, o kterou se chci opřít. Vítr je dost silný a není tu, kdo by mi pomohl s vyvázáním. Ostatně jako obvykle. Takže se chci opřít o sousední loď, v klidu si vyvázat aspoň návětrnou záď a až pak řešit mooring.

Jenže ona “pomocná” loď se dává do pohybu. Tak nějak divně, rozpačitě, ale dává. Na ní opět parta mlaďochů a evidentně neví, co s lodí. Nechápou, že se musí nejdřív odvázat, jinak že loď nikam nepojede. Hodnotím to tak, že rychle řadím zpátečku a brzdím, co to dá a rychle vycouvávám z přístavu úplně pryč. Dobré rozhodnutí. Mlaďoši, po tom, co pochopili, že lana opravdu neutrhnou a budou je holt muset odvázat, předvedli s lodí ještě asi 3 piruety a skoro nabourali dvě domácí lodě u sousedního mola, než se jim podařilo mě na výjezdu z přístavu minout asi o 2 metry.

Mám jen 4 koňový slaboučký motůrek s malým propelerem a nemůžu si dovolit manévry na poslední chvíli. Lodi nějakou dobu trvá, než zareaguje. Natož v takovémto větru. V přístavu bych se s nimi nevymotal. No nic, začínám tedy manévr číslo dvě. Nemám se teď ale o koho opřít a tak nějak tuším, že to nedopadne úplně dle mých představ.

Mimochodem, do teď jsem nepochopil, proč mě tehdy po odjetí té mlaďošské lodi nenapadlo svoji loď otočit a přistát k molu přídí. Opřít se při tom pod plynem o příďový fendr, který jsem přesně kvůli tomuhle manévru instaloval, hodit návětrné lano na vazák na břehu, aby mi přece jen náhodou vítr nesfouknul příď a v poklidu si dojít s mooringem na záď, přidržujíc si při tom loď kolmo k molu. Prostě provést manévr, který jsem si vymyslel ještě doma, když jsem přemýšlel, jak budu v těchto situacích zvládat loď sólo a kvůli kterému jsem těžce sháněl a kupoval ten fendr.

Couvám tedy k molu, vítr z levoboku. Zatím to jde. Začínám brzdit, musím loď motorem zastavit úplně, není totiž, kdo by mě zbrzdil ručně a odstrčil, abych nenaboural do mola, protože nikdo jiný tu není a já musím řešit lana, obhodit pachole a uvázat návětrnou stranu. Pak motorem tlačit loď na laně proti větru, srovnat si ji a uvázat mooring. Tak aspoň zní veškeré poučky a rady od zkušených skiperů a mořských vlků. Jednoduchá fyzika.

No jo, jenže tohle není moře a už vůbec ne námořní jachta. A asi ani klasická fyzika nebo co. A specifika se vzájemně liší více, než je mi momentálně milé. Nehledě na to, že se mi z lodě nepodaří obhodit lanem pachole ani na potřetí, propelerem jsem chytnul za konec mooringového lana a motor zdechnul (přívěsný motor je uchycen na levé straně lodi) a vítr mi nakonec snesl loď bokem k molu, stejně by se mi ten manévr nepodařil. Přesvědčil jsem se o tom další den při odplouvání, kdy to vše mělo následovat v opačném pořadí a kýžený výsledek se opět nedostavil.

Mimochodem asi 10 minut po mě přijela školní loď s hordou žáků, opřela se pěkně o mě a v klídku se vyvázala. Nuž, žáci se to přece musí nějak naučit.

Dokončení příště.