Microcruising IV.: Manry a Tinkerbelle

Když ji porovnáme s Lindemannovým kajakem, tak Tinkerbelle je hotová výletní loď. Ona to vlastně je výletní loď (aktuálně se nachází ve Western Reserve Historical Museum) pro malou rodinu, v našich poměrech tak na Slapy. 13,5 stop neboli 4,1 metru. Robert Manry (*2.9. 1918, Landour, Indie,♰ 21.1. 1971, Union City, Pensylvánia, USA) novinář z Clevelandu v Ohiu, jehož zkušenosti zahrnovaly pár let dovolenkového jachtingu na jezerech s rodinou, se s ní v roce 1965 vydal na Atlantik – na přeplavbu z Falmouthu (stát Massatchusets) do Falmouthu (ve Velké Británii).

Manrymu bylo v době plavby 47 let. Do té doby to nebyl žádný velký dobrodruh. Narodil se v rodině misionáře, který v severní Indii učil filosofii. Těsně před druhou světovou válkou se vrátil na studia do USA a po vypuknutí druhé světové války na základě výhrady svědomí odmítl narukovat. Byl za to uvězněn, ale nakonec přece jen sloužil jako válečný fotograf u Americké armády v Evropě. Po skončení války vystudoval v USA politické vědy, pracoval jako novinář, oženil se a plodil děti… Prostě nuda, nuda, šeď… až si v roce 1958 koupil malou lodičku, se kterou začal podnikat malé dovolenkové plavby.

Tinkerbelle se dnes nachází ve Western Reserve Historical Museum in 2017 (foto: en.wikipedia.org/wiki/Robert_Manry#/media/File:Tinkerbelle_in_2017.jpg)

Loďka byla původně závodní dingy. Manry ji vybavil malou kabinou a přizpůsobil pro skromné potřeby čtyřčlenné rodiny. Po různých úpravách si dva dospělí mohli lehnout v “podpalubí” a děti v kokpitu (pod stanem). Postupně se s ní odvažoval na delší plavby po různých jezerech a jednou mu jeho kamarád, napůl žertem, nabídl účast na plavbě přes Atlantik s dvaceti pěti stopou šalupou. Manry se do plánu zamiloval a spatřil v něm naplnění tajného snu, v který už ani nedoufal. Zatímco připravoval sebe, rodinu i zaměstnavatele (dostal na cestu dovolenou), jeho přítel podlehl obavám okolí a z plavby vycouval. Manry se ale nechtěl vzdát a po studiu různých podobných plaveb (viz. např předchozí díly tohoto seriálu) a všemožných rizik uvážlivě zvolil pro plavbu svou loď Tinkerbelle (jméno odkazuje na Zvonilku – malou létající vílu z knihy o Petrovi Panovi), pohříchu hlavně z důvodu, že jinou loď k dispozici neměl.

Manry se na plavbu připravil podrobným studiem různých zdrojů. Spočítal si, že potřebuje zásoby na 90 dní. Vodu rozdělil do půl galonových plastových lahví, které po vypití postupně plnil mořskou vodou a ukládal u dna jako balast. Jídlo sestávalo z různých cereálií, tyčinek, čokolády, vojenských přídělů a konzerv. Aby ho ochránil před slanou vodou, rozdělil ho na příděly a ty žehličkou zatavil do igelitových pytlíků. Na lodi nebyl motor. Manry rozhodl se spoléhat místo slabého přívěšáku na vesla.

Jeho plavba začala 1. června 1965 a trvala 78 dní. V případě únavy zastavoval – nechal loď driftovat a podle možností se vyspal v kabině. Přesto se kombinace únavy a samoty přetavovala do halucinací různých podob. Šestkrát ho také spláchla vlna. Dvakrát zlomil kormidlo. Poměrně často potkával různé lodě: tanker, nákladní loď, ruské rybáře, kanadský torpédoborec, dopravní lodě či americkou ponorku USS Terch. Před Irskem ho vypátral trawler na němž byl reportér z Clevelandu. Nebyly to však  Manryho noviny Plain Dealer, ale televizní stanice WEWS-TV, čímž se Plain Dealer dostal do politováníhodné situace, kdy se mu nepodařilo zajistit si reportáž o vlastním redaktorovi.

Průběžné hlášení o malé lodi v Atlantiku a reportáž konkurence postupně kulminovaly v nebývalý zájem o Manryho plavbu. Plain Dealer nechal letadlo RAF shodit Manrymu ovoce a mikinu s reklamní nášivkou na hrudi v naději, že si ji oblékne při přistání. Ve Falmouth Tinkerbelle přivítalo Manryho 50 000 lidí, včetně jeho rodiny. Když vystoupil z lodi, žádná reklama však jeho hruď nezdobila. Nakonec se k novinářské práci nevrátil. O své plavbě napsal knížku (v ang. např zde), která se stala bestsellerem. Manry strávil následující měsíce na přednáškovém turné a plavbami na 27 stopé jole Curlew po jezerech a řekách Severní Ameriky. Zemřel poměrně brzy, v roce 1971 na infarkt.