Microcruising V.: Cestou Sv. Brandona, Část I.

Bill Verity a Nonoalca, foto: microcruising.com

William E. Verity byl původem Ir s rodinnou historií spojenou se stavbou lodí na Long Islandu (dnes New York) sahající do roku 1644. Válku si odbyl jako palubní střelec torpédového letadla v Pacifiku, po ní mimo jiné navrhoval motorové čluny a zajímala ho experimentální archeologie, kterou v té době na moři proslavil Thor Heyerdahl (Kon-Tiki). Zatímco Tikiho historie osídlování Pacifiku sahala do roku 1200, Verityho zajímaly dějiny ještě starší. Konkrétně 6. století a osudy jeho “krajana” irského mnicha Sv. Brendana z Klonfertu.

“Bill” Verity na střední škole viděl film o Mayské civilizaci a časem, pod vlivem Heyerdahlových výprav a knih se hlouběji zajímal o legendy zaznamenané v Mexiku o bílých cizincích s velkými bradami a nosy, kteří přišli z východu a naučili místní opracovávat kámen, zemědělství, astronomii a další civilizační vymoženosti. Měli to být právě tyto legendy, které usnadnily pozdějším conquistadorům podrobení rozsáhlých středo a jihoamerických civilizací. Viděli v nich “Nonoalco”, bílé bohy co nemluví jejich jazykem.  

Další legenda, která Verityho zaujala byla o Sv. Brendanovi. Irský mnich žil v 6. století a podle textů, které se o něm zachovaly z 10. století, podnikl s dalšími mnichy průzkumnou plavbu. Brendan s posádkou dle textů navštívil různé ostrovy, potkal velryby a mořské příšery, nebo také Jidáše sedícího na kameni uprostřed moře. Příběhy jsou psány dobovým alegorickým jazykem, ale přesto v nich mnozí, včetně Verityho, viděli popis cesty přes Atlantický oceán a v kontextu legend o Nonoalca i možnost, že irský mniši “objevili” Ameriku před Kolumbem i Leifem Ericsonem. 

Verity se rozhodl pomoci legendě alespoň tím, že propluje na malém plavidle přes Mexický záliv a zpět a pokud cestu zvládne, popluje pak z Floridy do Irska. Na plavbu si zhotovil mikroplavidlo dlouhé 12 stop a široké 5 stop. Zvolil konstrukci z pásů mahagonového dřeva, které následně přelaminoval z vnější strany. Loď neměla motor – pro Verityho to byla jen další přítěž zvyšující riziko požáru a snižující experimentální hodnotu výpravy. Ovládání plachet bylo svedeno na dosah z kruhového uzavíratelném otvoru – vstupu do kabiny. Kokpit plavidlo nemělo a šalupové oplachtění bylo velmi skromné. S udržováním kurzu pomáhalo větrné kormidlo. V “kabině” bylo upravené polohovatelné plážové lehátko na kterém mohl Verity sedět i spát. Plynový vařič byl i topením. Stísněný interiér osvětlovala plynová lampa. 

Loď Nonoalco, foto: microcruising.com

Verity otestoval plavidlo na malých plavbách a následně na 3510 Nm dlouhé přeplavbě Mexického zálivu. Za 90 dní ve svém plavidle měl celkem 18 dní klidné plavby a dopočítal se 95 bouří s větrem kolem 50 až 75 uzlů a jednou skončil na pláži u Floridy, když ho neudržela kotva. Po úspěšném testu dovybavil loď rádiem a zásobami a 8. května 1966 vytáhl tlačný škuner Escort Billovo plavidlo Nonoalco z Port Evergaldes na Atlantik. Po prvních třech mílích samostatné plavby mu rybářská loď vrtulí odstřihla tažený log, takže další sledování upluté trasy bylo možné jen ze záznamů pozice pomocí sextantu, radiomajáků a od proplouvajících lodí.

Loďka plula v lepším případě 4 uzlovou rychlostí. Možnost uzavřít se v ní jako v ponorce (téměř, na palubě byl jeden krytý větrací otvor inspirovaný větráním z tanků) se v mnoha případech hodila. Při jednom nečekaném poryvu Bill refoval plachtu natřikrát, přičemž v mezičase čekal pod vstupním poklopem dokud se loď znovu narovná z náklonu. 

19. května Billa vyhnalo z kabiny troubení mlžného rohu. Sotva otevřel poklop, instinktivně strhl kormidlo stranou. Ve vzdálenosti pár metrů před ním projížděl tanker. Pravděpodobně se jeho posádka chtěla podívat na malou loď, ale špatně odhadla manévr a málem ho potopila. 

Běžné dny sestávaly z kontroly polohy sextantem nebo směrovým rádiem, ze sledování předpovědí počasí, nebo alespoň z poslechu statického šumu, který sám o sobě byl podle Verityho předzvěstí bouře. Průběžně vstával a z průlezu kontroloval hladinu, zda okolo neplují velké lodě. Četl si, příležitostně i nahlas, aby slyšel lidský hlas. Jeho kuchyňské vybavení se skládalo z hlubokého hrnce a jedné pánve pro které měl jednu pokličku. Na tom zvládal kromě ohřátí plechovek polévky s rýží či bramborem i pečení chleba nebo ryby (chycené i konzervované). Luxusem byly konzervy mrazem sušeného masa a ovoce.

 

Krátky dokument o Veritym.

Při jedné z mnoha bouří se přetrhl výtah kosatky. Verity musel na stěžeň. V lodi ucpal police dekami a ručníky, aby se mu nepřesypaly zásoby a jen v trenkách, tričku a botách uzavřel z venku průlez a vylezl na stěžeň. U malinkaté lodi ve vlnách s chlapem na páce stěžně bylo položení na bok otázkou chvíle a Verity se brzy ocitl i s vrcholem stěžně v chladných vodách severního Atlantiku. Opravu ale zvládl. Když vyspával únavu z další bouře, vzbudilo ho mlácení do trupu. Po otevření poklopu uviděl rybářskou loď s vystrašenou posádkou, kterou překvapen pokropil nadávkami a loď rychle odplula. V rádiu později slyšel, že ho pokládali za vesmírnou loď nebo spadlý střešní nosič. Jiné setkání s rybářskou lodí bylo příjemnější. Kapitán pohostil Verityho flákotou hovězího. Následovaly dny v bouřích a vlnách prožité na vodní kotvě (upravený vytahovací padáček z leteckého padáku) uzavřen v kabině. V rádiu Verity poslouchal o britských paragánech (Chay Blyth a John Ridgway), co právě někde kolem veslovali z opačné strany Atlantiku. 

8. července zachytil v rádiu gaelštinu, ale ještě další dva dny musel vydržet v bouřích, dokud neuviděl maják u Brendan’s Head a v tichosti doplul do městečka Fenit. Plavba trvala 65 dní a uplul 4550 Nm, během kterých okusil dva hurikány a 38 bouří. 45 hodin měl Verity bezvětří, 96 hodin strávil zavřený a driftující v některé z bouří. Průměrně urazil ve své mikrolodi 70 Nm denně. Verity si potvrdil, že když zvládl plavbu on v mikrolodičke, mohl ji zvládnout i Svatý Brendan s mnichy. Za tři roky se vydal přeplavbu zpátky ve zmenšené replice Brendanovi lodě. Ale to už je zase další příběh.