Mirek Jaroš: Divoké větry nad Kanálem, část čtvrtá

Pokračování vyprávění Mirka Jaroše o plavbě z Holandska a Severního moře.

Kapitola sedmá: Do domovského přístavu

3.10.2014, pátek

Ranní služba mi proběhla v klidu, jen těsně před šestou jsme překřížili plavební trasu do přístavu Ijmuiden, kam zrovna zajížděl trajekt z Anglie. Pak jsem zalezl do přídě spát a vzbudil se v devět. Barometrovi konečně klesla erekce a spadnul na 1027 hPa, ale pořád je venku slunečno a celkem jasno, jenom pobřeží se ukrývá v řídké mlze.

Při dopolední hlídce kolem nás proplul jeden rybář a jedna luxusní motorová jachta, jinak nikde neplave ani šlupka od banánu. Zdá se mi to podivné, když jsme šest mil od Hoek van Holland v ústí Maasy, vjezdu do Europoortu a rotterdamského přístavu. To má být nejfrekventovanější plavební dráha na světě. Také se na ní začínáme důkladně připravovat, protože musíme žádat o povolení přejezdu přes plavební trasu do přístavu, a tak máme navigační počítač v pohotovosti, zapnutý radar a Standa si pečlivě připravuje předepsaný obsah hlášení.

Moře je zcela hladké, jen občas po něm přeběhnou kočičí tlapky slabého závanu větru. Za levobokem jsme nechali jednu hlídkovou loď pobřežní stráže a další pluje vpravo před námi; kdybychom porušili pravidla, asi by to tady jenom napomenutím neskončilo. Míříme přímo k jihu, jsme 3,5 míle od pobřeží a proti slunci se v mlžném oparu rýsují siluety přístavních jeřábů, skladů a dalších podivných neidentifikovatelných objektů a konstrukcí.

Ve 14:05 se přibližujeme bóji MN1, Standa na třetím kanále volá Maas Entrance, hlásí polohu, kurz, rychlost a žádá o povolení přejezdu. Dostáváme příkaz počkat a za chvilku je jasné proč. Z přístavu vyjíždí tři velké kontejnerové lodě a jedna malá říčně-námořní bárka, která dělá mnohem větší vlny než její předjezdkyně. Je to zvláštní, ale všiml jsem si toho už na Kielském kanálu: čím menší loď, tím větší vlny. Po jejich vyplutí vjíždí do přístavu dvě almary z moře a ve 14:20 dostáváme povolení k další plavbě my. Standa vytáčí motor na 2000 otáček a rychlostí přes šest uzlů mažeme na druhou stranu vyznačeného koridoru. To, co se na nás od moře řítí, si s námi určitě starosti dělat nebude, navíc to má přednost zprava, a tak čím dříve budeme mít dráhu za sebou, tím lépe.

Po chvilce míjíme místo, kde před pěti lety ETERNITY ztroskotala. Když ji totiž Standa v Belgii koupil a vezl ji do Polska, pořídil si na přeplavbu úplně nové papírové i elektronické mapy, pilota Severního moře a Reedsův almanach. V žádné z těchto navigačních pomůcek ovšem nebyla informace o tom, že Holanďané přístav rozšiřují a před šesti týdny tam nasypali novou hráz. Tak se najednou uprostřed temné noci v místě, kde měli být na širém moři a plout po trase pro malá plavidla vyznačené v mapách, ozvalo zaskřípění písku pod kýlem a loď se zastavila. Samozřejmě za odlivu, jak už tak bývá při podobných průšvizích zvykem. Vlastními prostředky se jim nepodařilo uvolnit, musela připlout záchranná loď, která je stáhla na hlubokou vodu a ETERNITY tehdy asi dosáhla rekordu: couvala rychlostí 22 uzlů. Doufám že podobný zážitek si letos nedopřejeme.

Jindra se dnes při své službě překonává.
„Tamhle jsou tři lodě,“ prohlásil a ukázal směrem k zapadajícímu slunci, kde opar nad obzorem trochu prořídl. Já nic neviděl, Standa nic neviděl, tak jsme zalezli do kajuty a ani radar nic neviděl. Až když Standu napadlo zvětšit rozsah ze tří na šest mil, opravdu tam byly tři lodě. Ten chlap není normální.

Při poradě rušíme plánovanou zastávku ve Vlissingenu, protože včera předpovídaná odpolední jihozápadní pětka se evidentně nekoná. Jako člověk, který potřebuje být za dva týdny v Portugalsku, jsem rád, že můžeme plout dál a nemusíme se schovávat před vichrem z protisměru. Ovšem jako velikému fandovi knížek Arthura Ransoma, které mne vlastně přivedly k jachtingu, je mi moc líto, že se ve Vlissingenu neboli Flushingu nezastavíme. Jeho návštěva, nejlépe s plachetnicí, je jedním z cílů, které jsem si vytknul a zatím nesplnil.

Stejně se asi budeme muset před vichrem na čas schovat v belgickém Nieuwpoortu. Podle večer stažené předpovědi by v dalších dnech mělo naproti nám z Dover Strait prohučet několik větrů o síle 7°B a nad Anglickým kanálem by měla foukat západní devítka.

Když v deset večer přebírám dozor nad autopilotem, smutně pozoruji na traverzu záblesky majáku West Kapelle z útesu, ležícím severně od Vlissingenu, a přemýšlím, zda se mi povede se sem ještě někdy na plachetnici dostat. Moře je pořád úplně hladké, ale zatahuje se, barometr letí dolů, od rána klesl o 6 hPa a po odpoledním bezvětří se trošku začíná zvedat vítr. Samozřejmě vane přímo proti nám, s vytahováním plachet si nemusíme dělat starosti.

Při mé ranní hlídce od čtyř do šesti už fouká kolem čtrnácti uzlů, moře se zvedlo a při předávání služby na Standu skoro nevidím, jak mám zacákané a zasolené brýle. Pak už si ani nejdu lehnout, za chvilku budeme v přístavu. Máme za sebou z Cuxhavenu 326 námořních mil, které jsme upluli za 73 hodin, a to celé prosím pořád v bezvětří na motor! Takhle jsem si tedy Severní moře nepřestavoval.

V sobotu 4.10.2014 v 7:50 se vyvazujeme u plovoucího mola jachtařského klubu belgického vojenského letectva v Nieuwpoortu. Po pěti letech a patnácti dnech se ETERNITY vrátila do svého domovského přístavu.

Kapitola osmá: Víkend v Nieuwpoortu

4.10.2014, sobota

Přistáli jsme u úplně stejného mola, u kterého Standa před pěti lety ETERNITY koupil. Jenom se tenkrát jmenovala ROAN a teď stojíme z vnitřní strany můstku místo z vnější.
Zdá se, že místní jachtaři s námi mají trošku problém: na lodi vlaje belgická vlajka, na zádi je napsaný domovský přístav Nieuwpoort a přitom když si přijdou pokecat, majitel ani posádka neumí vlámsky ani francouzsky. Co je to sakra za divný lidi? Češi? Jo aha, oni nemají moře, tak mají plachetnici registrovanou u nás. No to jsou teda věci…

Jdeme se přihlásit do recepce, která je až do pondělka zavřená, takže je to celkem zbytečný výlet, a Standa prosazuje, že bychom měli přeparkovat na druhou stranu mola až k můstku na břeh, abychom měli blíž na záchod. Jenomže to bychom tam museli buďto teď nacouvat, nebo potom vycouvat, a měli bychom na trase asi čtyři zatáčky. ETERNITY při couvání na kormidlo moc nereaguje, takže mi to připadá jako nesmysl. Navíc nevíme, jak je tam hluboko, rozdíl mezi přílivem a odlivem je přes čtyři metry a nemáme hloubkoměr. Kapitán kontruje argumentem, že příliv sotva začal, je mělko a že tedy když tam teď zaplujeme, tak se tam vejdeme. Můj protiargument je, že kýl odřel o dno už na Labi a je zbytečné ho odřít ještě jednou v Belgii při zjištění, že se tam nevejdeme. Nakonec zůstáváme, kde jsme.

Jindra se ráno probudil zrovna v okamžiku, kdy jsme se Standou přivazovali loď k molu, a tak je po snídani jakožto nejčilejší člen posádky povýšen na palubního důstojníka pro průzkum a výzvědnou činnost, vybaven palubním jízdním kolem a odeslán do města s úkolem zjistit, která ze dvou lodních čerpacích stanic má levnější naftu, případně zda bere platební karty. Od posledního tankování v Kühlungsbornu máme za sebou 100 hodin plavby na motor, takže nám v nádržích už moc paliva nezbývá. S kapitánem zatím zjišťujeme jaké bude počasí a jak to s námi a další plavbou vlastně vypadá.

V přístavu není dostupná žádná bezplatná WiFi síť, proto musíme využít datový přenos modemem Pactor přes radioamatérskou vysílačku jako za plavby na volném moři. A buď má dnes ionosféra dobrou náladu, nebo je to tím, že je sobota dopoledne a éteru je volno, prostě na příslušných frekvencích je nyní krásný příjem a tak se Standa rozhoduje ukázat mi, co všechno systém Winlink umí. Stahuje tedy nejenom GRIB pro poměrně široce pojatou oblast od nás až po Keltské moře na dva dny dopředu, ale i dálnopisné informace o počasí a synoptickou mapu z Meteofaxu. Její stažení samozřejmě trvalo dost dlouho a když se konečně zobrazila, tak nám zatraceně zkalila náladu.

Tlaková výše, pod kterou jsme jeli Severním mořem, ustoupila na východ a je nyní nad Švédskem. To znamená, že se na Severním moři asi na chvilku rozfouká od severu. Ovšem severozápadně od Irska je hluboká tlaková níže se středem 980 hPa, která se pomalu pohybuje na jihovýchod, a jižně od ní jako pařáty zlého draka trčí tři fronty, které se budou od západu k východu valit Kanálem. Zhruba každý den jedna, takže tady asi zkysneme nejméně do úterního večera, protože plachtit proti vichřici je nesmysl. Kolik že to ještě zbývá do Lisabonu? Aha, zhruba tisíc mil. Musíme tam být do přespříští soboty, to by se ještě dalo stihnout, jestli dostane vítr alespoň trošku rozum.

Kapitán připravuje skleničky, abychom si po tomhle přídělu špatných zpráv vylepšili náladu skotským kalíškem proti trudomyslnosti, a já přitom vyprávím příhodu o chudém chalupníkovi.
„Děti mi umřely, žena mi utekla, teď mi shořela chalupa,“ hořekoval chudý chalupník. „Co jsem ti, pane Bože, udělal, že mě takhle trestáš?“ Najednou zahřmělo, mraky se rozestoupily, na obloze se rozzářilo jasné světlo a ozval se hluboký hlas: „Já ti ani nevím, ale prostě mě letos nějak sereš.“ Jak to vypadá, tak my letos Neptuna z nějakého důvodu taky pěkně…moment?
„Hele, Stando, vždyť my jsme v Kühlungsbornu před vyplutím zapomněli odlít panáka Neptunovi!“
Bodejť bychom nejeli přes celé Severní moře na motor, když jsme si zavařili takovýhle průšvih. Chvíli na sebe vyjeveně koukáme, jak jsme mohli zapomenout na tenhle tradiční zvyk při zahájení každé plavby. Pak Standa vrací do poličky whisku, chápe se lahve 50% domácí slivovice a se stručným povelem „Jdem to napravit“ vylézá na palubu. Já za ním. Po prosbě všem bohům v doslechu, kteří mají co do činění s mořem a povětřím, odléváme štědrou dávku vzácného nápoje do špinavých vod přístavního bazénu. V téhle oblasti bydlívali Keltové, čert ví, co zde po jejich druidech ještě zbylo za božstva, tak radši prosbu pojímáme šířeji a pro jistotu nešetříme. Jestli máme splnit plánovaný cíl plavby, budeme potřebovat spoustu přízně a štěstí.

Po obědě, ke kterému jsme si opět dali brambory s tlustým dobrým německým párkem, vyrazil Jindra do restaurace v prvním patře budovy jachtařského klubu pro dočasnou vstupní kartu. Vchody na mola jsou totiž opatřeny mříží a elektricky ovládanou bránou, aby se tady nemohli courat cizí lidé, a stejná karta slouží pro vstup do budovy klubu, kde jsou sociálky.
Konečně jsem se tak dostal na záchod, ale za tu snahu a úsilí výsledek opravdu nestál. Alespoň jsem se po čtyřech dnech zase oholil a tak opět připomínám člověka a ne plesnivou opici.

Celé odpoledne pojímáme velmi odpočinkově. Zpočátku pozorujeme cvrkot na nábřeží, kde řidič Citroenu Berlingo, vyjíždějící z parkoviště, nějak zapomněl zatočit či co, přeskočil s autem obrubník, přejel přes kousek trávníku a po šikmé navigaci sjel do přístavního bazénu. Pokud bychom ráno přeparkovali, tak by do nás naboural. Všem čtyřem lidem, co v autě seděli, se podařilo vyplavat, ale z auta čouhá jenom kousek střechy u zadních dveří. Až do čtyř tedy pozorujeme hasiče, policajty, potápěče a jeřábníky, jak se ho pokouší vylovit, a Standa připomíná, že kdybychom tam ráno zajeli a auto do nás nabouralo, tak by si nechal loď vytáhnout z vody kvůli kontrole na náklady pojišťovny a mohl si opravit nátěr na kýlu z povinného ručení. To hlášení pojistné události bych tedy chtěl vidět: „Při stání u mola mi do dna lodě naboural okolo jedoucí Citroen…“ Nakonec záchranáři využili faktu, že auto do vody spadlo za vrcholícího přílivu, posedali na nábřeží, pokuřovali, bavili se, počkali až voda opadne a pak ho vytáhli. Až do večeře si čtu letošní čísla Yachting Revue, které na lodi nechal redaktor tohoto časopisu při závodech LANEX-ČANY Offshore Cupu na Baltu, a Standa sepisuje zprávu o dosavadní plavbě pro stránky ČANY. Kterou nemá jak odeslat, neboť stále nemáme WiFi připojení.

Po většinu odpoledne ukazuje windmetr rychlost větru 30-35 uzlů a to stojíme v chráněném přístavu. Na moři to musí být pořádný čardáš. Vedle nás připlul podobně velký dřevěný dvoustěžník a posádka vypadá, že dostala pěkně do těla. Pomáháme jim s lany a prakticky přivazujeme loď jen my a jejich kapitán. Když se večer vítr uklidnil a foukal už pod 25 uzlů, ještě jsme mu pomohli loď převázat na jeho vyhrazené místo. Přišel potom s lahví švýcarského likéru poděkovat a při rozhovoru se ukázalo, že jeho loď je skoro stejně stará jako ETERNITY a že si ji deset let stavěl sám. A hrozně chválil sailmakera, co šil pro ETERNITY plachty. Jemu je vyráběl taky.

Když jdeme spát, vítr stále ještě kvílí v lanoví, tlakoměr ukazuje 1016 hPa a klesá.

5.10.2014, neděle

Den trávíme údržbou lodi a využíváme chvilky bezvětří pro práci s plachtami. Hlavní plachtu vážeme rovnou na 1. ref, odpínáme genu z předního stěhu, balíme ji a ukládáme do skladu. Jestli poplujeme přes Biskaj v tom, co se na nás žene, velké plachty asi nebudeme potřebovat. Místo geny pak připínám bouřkovou kosatku a smotanou do úhledného salámku ji přivazuji k levobočnímu zábradlí; na pravobočním je normální kosatka. K té ani nenavazujeme otěže, protože se to zdá jako celkem zbytečná práce. Standa zatím vyčistil spínač kalového čerpadla šedé vody a pak jdeme na tu prokletou pravoboční palivovou nádrž.

Ještě že jsme se do toho nepustili za plavby!
Nejdřív je potřeba vystěhovat ze stolu nad nádržemi přepravky plné knih, nářadí a dalších věcí, v převážné většině zatraceně těžkých. Pak je potřeba povolit spoustu šroubků, držících zadní překližkovou stěnu, odložit je i s podložkami na předem určené místo, aby se neztratily, a vyrvat zadní panel. Většinu demontážních prací dělá kapitán, koneckonců je to jeho loď a ví, jak si to tam vyrobil, a já poletuji kolem s čelovkou v ruce jako bloudivá světluška a snažím se mu na tu práci co nejlépe svítit. I se sundaným zadním panelem není přístup k odvzdušňovací hadici nijak jednoduchý a po spoustě sakrování a nepovedených pokusů o dotažení se jako nejjednodušší ukazuje nasadit tam ještě jednu hadicovou sponu a pořádně ji utáhnout. Teď už nafta při náklonu určitě nepoteče. Pak je potřeba pomocí několika ran pěstí a řady nadávek vrátit na místo zadní stěnu, která se za krátkou dobu pobytu mimo určený prostor nějakým záhadným způsobem zvětšila, najít šroubky s podložkami, utáhnout, vrátit na místo těžké přepravky a pak si dát zasloužené pivo.

K večeru vylezlo sluníčko a vymetlo oblohu, tak vyrážím na malou fotografickou procházku po okolí. Dobře dělám, v dalších dnech už se mi díky počasí moc povedených fotek nepovede.

Večer hodně dlouho studuji Reedse a pokouším se spočítat v kolik hodin odtud vyplout, abychom se do Doverské úžiny dostali v takovém okamžiku, kdy se otočí proudy a vytáhnou nás dál na Kanál. Ve čtvrtek bude spring, proudy budou nejsilnější a vhodné načasování průjezdu by nám ušetřilo dost času. Zádrhel je v tom, že proudy jsou vztažené k přílivovým tabulkám v Doveru, které jsou udávány ve světovém čase, domorodci na druhém břehu mají britský letní čas a my středoevropský letní. Navíc standard port, podle kterého se řídí příliv a odliv v Nieuwpoortu, je holandský Vlissingen. Po hodině počítání z toho začínám být docela jelen, a přitom celý ten problém je vlastně docela jednoduchý: je potřeba se na většinu informací vykašlat, podívat se, kdy vrcholí příliv v Doveru a k tomu připočítat dvě hodiny. Tím pádem vím, v kolik hodin našeho času potečou proudy podle mapky označené HW Dover a pak už stačí jen připočítávat a odpočítávat čas po hodinách a koukat, jak rychle a kam proud poteče. Náš odjezd ovšem komplikuje fakt, že nemůžeme vyplout před desátou ráno, neboť čerpací stanice má podle Jindrova zjištění otevřeno od devíti hodin. Nakonec docházím k závěru, že dokud není jasné kdy budeme moct vyplout, dělám zbytečnou práci, zahazuji almanach na navigační stolek a jdu se koukat na film.

Pokračování příště…

Publikováno s laskavým svolením Miroslava Jaroše, www.miroslavjaros.cz