Pokračování vyprávění Mirka Jaroše o plavbě z Holandska a Severního moře.
Kapitola 5: Mlhy nad Severním mořem
1.10.2014, středa
Dnes konečně vyplujeme na Severní moře. Řadu let jsem se sem chtěl s plachetnicí podívat, ale když teď koukám na námořní mapu, nestačím se divit, jak malý rybník z toho velkého moře zbyl. Podél holandského pobřeží se táhnou mělčiny, k tomu se moc blízko nemůže. Pak je kus volného místa pro plavbu, ze kterého si začínají ukusovat prostor větrné elektrárny, ukončený systémem rozdělené plavby, do kterého jachtař nesmí jinak než kolmo. Pokud tak učiní, vletí na druhé straně buď do další farmy větrných elektráren, nebo do ropné plošiny. Následuje opět systém rozdělené plavby, další větrníky a vrtné plošiny a najednou je tu anglické pobřeží. Jachtaři už tu skoro nemají kde plout. Ale když už jsem tady, tak jdeme na to. Stejně fouká mizerný vítr, takže začneme na motor.
V půl sedmé mi zvoní budík na telefonu, při vaření čaje k snídani burcuji šramotem v kuchyni zbytek posádky, naposledy jdu provést defekaci na pohodlný záchod na břehu, žádáme vysílačkou o otevření mostu a v půl osmé s ještě jednou německou plachetnicí opouštíme Marinu Cuxhaven a míříme k ústí Labe. Dnešní výpočet vyšel, plujeme s proudem a proti dnu jedeme rychlostí přes 7 uzlů. Mlha je hustší než včera večer, takže zase oceňuji Jindru a jeho oční mlhovky.
Držíme se vlevo od plavební dráhy, pevnina na levoboku po chvilce ustupuje, ale dále pokračuje oblast wattového moře, táhnoucí se podél Fríských ostrovů až k Holandsku. K té se nesmíme přiblížit. Nejde ani tak o to, že je to od roku 1993 biosférická rezervace UNESCO Nationalpark Niedersächsisches Wattenmeer, ale ještě deset mil od břehu jsou tam mělčiny, vystupující za odlivu přes tři metry vysoko nad hladinu, a ty musíme velmi uctivě obeplouvat. Mám smůlu, že se mi tuhle prý moc krásnou oblast ještě nikdy nepodařilo spatřit. Když jsem tady před sedmnácti lety plul poprvé, byla tma jako v tunelu, při druhé plavbě kolem byla mlha jako mlíko a dnes to vypadá dost podobně.
Po deváté vztyčujeme hlavní plachtu, ovšem nijak moc to nepomáhá a motor zůstává v činnosti. Na rozdíl od včerejšího večera, kdy jsem seděl v kajutě jenom v tričku, mám teď na sobě i flanelovou košili a uvažuji o použití flísové bundy. Skoro se mi zdá, že vloni počátkem července bylo v Norsku tři stupně pod polárním kruhem výrazně tepleji než dnes v ústí Labe.
V půl jedenácté končí odliv, rychlost klesá na 5 uzlů, ale už nám to nevadí, protože jsme konečně na Severním moři a nabíráme kurz na jihozápad. Ukazuje se, že vrabec, co se nám včera na kanále nastěhoval na loď, tady pořád ještě bydlí. Docela by mě zajímalo, kde byl přes noc. Loď je sice dost velká, ale tolik úkrytů zase na palubě nenabízí, abychom si ptačího černého pasažéra nevšimli, případně ho při večerním pohybu po palubě nevyplašili. Najeli jsme ode dneška na dvouhodinové směny; pro mne vychází služba u kormidla od deseti do dvanácti a od čtyř do šesti, což má tu výhodu, že nemusím vařit oběd a po obědě si mohu dát pivo. Ovšem zase musím mýt po obědě nádobí; na lodi, zejména při málo početné posádce, prostě člověk povinnostem neunikne. Střídat budu Jindru a na konci směny budit Standu, který si v Čechách zapomněl na loď naložit budík.
K obědu je dnes česnekové penne, po něm si dávám jednoho Holstena a pak koukám Standovi pod ruku, když spouští radar. Naposledy jsem s ním pracoval před třemi lety na jeho předchozí malé ETERNITY, v posledních dvou letech žádná plachetnice, na které jsem plul, radar neměla, a tak si oživuji zrezlé vědomosti. Radar zapínáme proto, že se blížíme k plavební trase do Bremerhavenu v ústí Wesery. Viditelnost je v současné době asi dvě námořní míle, což se na první pohled zdá docela dost, to jsou zhruba čtyři kilometry. Stačí ovšem jednoduchý výpočet ke zjištění, že když se běžná rychlost kontejnerové lodi pohybuje kolem dvaceti uzlů (což vím od Kuby Sklenáře, který dělal na kontejnerovce MV Harriett kormidelníka), tak od okamžiku, kdy se obluda dvě míle od nás vynoří z mlhy, do okamžiku, kdy nás převálcuje, pokud budeme na kolizním kurzu, je přibližně šest minut. To pravdu není moc času na nějakou reakci. Náš radar má dosah 48 mil, takže na plný rozsah vidíme nejen německý břeh vlevo a ostrov Helgoland 20 mil na pravoboku, ale i lodě před dánským pobřežím. To je nám samozřejmě k ničemu, plujeme v rozlišení 12 mil, abychom viděli co je tak zhruba do půl hodiny plavby od nás a pokud tam skutečně něco pluje a blíží se to, zvyšujeme podrobnost zobrazení.
Kormidelník toho zatím nemá moc na práci. Plujeme na motor a autopilota a protože se slabý vítr, který zpočátku foukal asi 40° z levoboku, nyní stočil přímo proti nám, balíme i hlavní plachtu. Každému chorvatskému jachtaři, který si stěžuje, že mu půjčili loď bez rolování hlavní plachty do stěžně a měl tedy spoustu práce s balením plachty do lazybagu, bych přál, aby tu byl s námi a zkusil si na poměrně klidném moři sbalit naší hlavní plachtu na ráhno bez lazy jacka tak, jak se to dělávalo dřív. Asi by dost žasnul. A to máme práci o to jednodušší, že k upevnění plachty používáme místo vazáků jen dva gumicuky.
Jdu si na dvě hodinky schrupnout do přídě a ve čtyři nastupuji službu u kormidla. Tedy…začínám radši používat výraz „nastupuji na hlídku“, protože stále kormidluje hydraulický servomotor, kormidelní kolo je přivázané a tak celé dvě hodiny jenom tak postávám v kokpitu a čučím po okolí. Vylezlo sluníčko a mlžný opar trochu ustoupil, na pravoboku je na obzoru na hranici dohledu vidět řada lodí v plavební trase, ale plachetnice není široko daleko žádná. Jindra se v salónu pokouší vyluštit sudoku, Standa spí v zadní kajutě, moře je úplně klidné, máme za sebou i plavební trasu do Wilhelmshavenu, takže už nám ani nepřekáží žádné velké lodě a je třeba dávat pozor jenom na rybáře. A ti většinou straší až v noci, abychom se nenudili. V půl šesté nastavuji autopilota na nový kurz podle bójí pobřežní plavební trasy, konečně se s odlivem otočil proud a začal nám zase pomáhat a tak mohu v šest večer předat Standovi hlídku se slovy: „Hlásím, že po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo. Pouze nám uletěl vrabec.“
Pak jsem si k večeři otevřel německý tvaroh se šnytlíkem. Loveckého salámu už mám plné zuby, a to ho ještě zbývá víc než půl štangle.
Stmívá se, ale pořád je celkem teplo. Kéž by se zítra otočil vítr!
3,5 litru nafty za hodinu jízdy je při ceně 1,6€ za litr pěkná darda. Standa v sedm stahuje přes HAM rádio nový GRIB a snad by nám mohlo zítra foukat trošku do zad. No, uvidíme. Začalo pršet, jdu se trochu vyspat.
Po pár hodinách pršet přestalo a vyjasnilo se. Na noční službu od deseti do půlnoci si navlékám plnou tzv. polární kombinaci: Tričko, flanelovou košili, džíny, flísku, šturmáky a bundu. Na nohy kroksy bez ponožek – kdyby zase začalo pršet, tak aby mi nezmokly. Nemám s tím dobré zkušenosti. Jednou jsem si vzal vloni v Norsku na nohy vlněné ponožky a když jsem je po pěti hodinách, strávených u kormidla v průtrži mračen, vyždímal do záchodu, tak málem přetekl. Nemám strach, že by mě nohy zábly. V našem centrálním kokpitu stojím takřka do úrovně pasu chráněný před větrem přední a zadní kajutou a bočnicemi a navíc je pod ním umístěný motor, takže když člověku začne být chladno na nohy, stačí se vyzout a stát bos. Kokpit s vyhřívanou podlahou, to taky hned tak nějaká plachetnice nemá. Chvilku po začátku služby se kousek vedle nás objevili dva rybáři, ale podle radaru vidím, že se nepřibližují víc než na míli, tak jsem v klidu. Brzdí nás přiliv, rychlost se pohybuje od 3,5 do 4,5 uzlu, a když fischermani zmizí směrem k pobřeží, mám až do půlnoci klid.
Kapitola 6: Kolem fríského pobřeží
2.10.2014, čtvrtek
Moje ranní hlídka od čtyř do šesti proběhla také v klidu. Jak postupujeme Severním mořem k jihu, doba protiproudu při přílivu se zkracuje a my jedeme čím dál tím delší dobu s proudem. Slaboučký vítr teď vane od západu, ale jsou to spíš jen takové kozí dechy, to ani nemá smysl vytahovat plachty, jak jsme se shodli se Standou, když jsem mu předával službu.
Po probuzení si k snídani mažu chleba s tvarohem a kuchyňským oknem přitom pozoruji ostrov Ameland, ležící pět mil od nás na levoboku. Při pohledu na papírovou mapu jsem pak dost překvapený, že je za ním vyznačené městečko Dokkum, vzdálené čtyři míle od břehu průlivu mezi ostrovem a pobřežím. Byl jsem tam před dvanácti lety, když jsme se s kamarády potulovali Frískem na motorovém člunu. Je to hezké městečko, mají tam dokonce hradby, i když jsme je tenkrát nemohli najít, protože nás nenapadlo, že tímhle honosným názvem označují tři metry vysoký zatravněný svah, ale že je tak důležité, že se dostalo i na námořní mapu, to jsem tedy netušil.
Pořád jedeme na motor a autopilota, ale přece jen se trochu rozfoukalo z boku a tak si od rána pomáháme genou. Jak před nástupem dopolední služby studuji na navigačním počítači předpověď větru, zdá se, že zítra by měla v Doverské úžině foukat jihozápadní pětka. Asi se budeme muset někde schovat, takovýhle vítr na motor nepřepereme a proti větru nám to moc nejezdí, zejména když na to není prostor, protože většinu Dover Strait zabírá systém rozdělené plavby.
Když v deset přebírám od Jindry kontrolu autopilota, vystřídal Ameland na levoboku ostrov Terschelling. Stojí na něm maják Brandaris, nejstarší maják v Holandsku, jehož světlo je vidět až do vzdálenosti 29 mil. Na jeho počest se jezdí každý rok třetí víkend v říjnu regata Brandaris Race, které se mohou zúčastnit pouze tradiční holandské lodě – klipry, škunery, tjalky, lemsteraaky, skûtsje a dalších typy, o kterých normální český jachtař v životě neslyšel. Většina z nich je přes sto let stará, některé jsou přes padesát metrů dlouhé a tak jich smí startovat maximálně 80, víc by se jich do přístavu West Terschelling nevešlo. Je to veliká paráda, obrovský námořní svátek a kdybych nebyl dneska tady, asi bych byl za čtrnáct dní tam. Dostal jsem na tenhle závod několik pozvání a z České republiky se letošního ročníku díky Sailing Clubu zúčastní 160 námořníků!
Jak jsem zjistil po návratu, v jedné z kategorií zvítězil 52 metrů dlouhý třístěžňový klipr Noorderlicht s českou posádkou, který těch 16 námořních mil z Harlingenu do West Terschellingu uplul v čase 1:31:37.
Udělalo se nádherné počasí. Jedu jen v džínách a tričku, svítí sluníčko, obloha je jako vymetená, jenom nad pobřežím se vznášejí krásné bílé kumuly. Dostali jsme se na větší hloubku, moře změnilo barvu ze zelené na modročernou, zmizel i mlžný opar, který nás doprovázel celý včerejší den, a na fríských ostrovech je vidět každý detail. Prostě báječná výletní plavba. Jenom ten vítr nefouká, zatraceně! Na něj bychom pluli zadarmo, kdežto takhle nám motor sežere každou hodinu naftu za 5,5€. Barometr ukazuje 1024 hPa a stále stoupá. I genu musíme zanedlouho sbalit, protože ji vítr při kymácení lodi nedokáže udržet napnutou a kvůli pár desetinám uzlu nemá smysl tu plachtu trápit.
V noci jsme minuli zajímavě blikající farmu větrných elektráren, ale teď není v dohledu ani jeden větrák ani v moři, ani na ostrovech. Mám z toho velkou radost, nemám větráky rád. Jsou hnusné, překážejí v moři a kazí pobřeží. Kromě řady velkých lodí v systému rozdělené plavby napravo od nás, mířících na sever, je moře úplně pusté. Nikde žádný rybář, nikde žádná plachta. Jenom za plavební dráhou velkých lodí vidím mou první ropnou plošinu.
Vzal jsem za Standu kus jeho služby a on zatím uvařil k obědu Chilli con carne s rýží. Je zvláštní, jak můžou tímhle názvem pojmenovat konzervu, ve které není žádné viditelné maso a skoro žádné chilli.
Odpoledne už je to opravdu nuda. Jedeme rychlostí kolem šesti uzlů, moře je jak zrcadlo, kdyby zprava občas nepřišly vlny od velké plavby, tak se ani nezhoupneme. Popíjíme kafe, pospáváme na palubě a skoro vítám, když se nám do cesty připletou dva rybáři a musím se jim vyhnout, protože mám aspoň něco na práci. K večeru míjíme další z fríských ostrovů, Texel. Zapadající slunce na něm krásně osvětluje písečné pláže a z vody nás očumuje párek tuleňů.
Barometr snad sežral Viagru, je na něm 1029 hPa a stále stoupá. Jestli začne podle předpovědi zítra padat, bude to asi pěkný šrumec. Jako dosažitelný úkryt nám zatím vychází Vlissingen, Zeebrugge nebo Ostende. Uvidíme, s čím přijdou rosničkáři ráno.
Pokračování příště…
Publikováno s laskavým svolením Miroslava Jaroše, www.miroslavjaros.cz