V minulých dvou dílech jsem se s vámi podělil o to, proč a jak jsem se v roce 2018 k létání dostal a také o to, jaký byl můj první let. Ale ta pravá zábava mě teprve čekala.
Abyste lépe pochopili, čemu jsem ve vzduchu na své druhé hodině musel čelit, popíšeme si nejdříve ovládání motorového závěsného kluzáku (MZK, nebo-li motorového rogala) trochu blíže. Přiručky praví, že motorové rogalo je sportovní létající zařízení (SLZ) ovládané změnou polohy težiště. Potud teorie. V praxi to znamená, že je všechno opačně. Zatímco z počítačového létání je člověk zvyklý, že když jde knipl (joystick) doleva, letadlo zatáčí doleva, když dáte knipl doprava, letadlo zatáčí doprava. Když dáte joystick od sebe, potlačíte a letadlo letí dolů. Když knipl-joystick přitáhnete k sobě, letadlo letí nahoru.
U motorového rogala je to přesně naopak. Když chcete doleva, přesunete hrazdu doprava. Když chcete zatočit vpravo, musíte přesunout hrazdu vlevo. Když má motorové rogalo klesat, musíte hrazdu přitáhnout k sobě a když chcete stoupat, hrazdu musíte tlačít od sebe. Na první pohled si možná řeknete: „No a? Prostě je to opačně, to není nic těžkého. “ No možná. Možná na zemi, když na to myslíte. Jenže musíte řídit rogalo ve vzduchu pěkně vysoko nad zemí, všude okolo je volný prostor a fouká tam.
A můj druhý let, jednoho podzimního dne roku 2018, podle toho taky vypadal. Nebyl jsem schopen udržet přímý let, nebyl jsem schopen udělat slušnou zatáčku. Ono to není tak, že když se spletete, tak to prostě uděláte na druhou stranu. Když se totiž spletete a rogalo začne zatáčet jinam, leknete se a rychle se snažíte přesunout hrazdu na tu správnou stranu. Jenže jak jste ve stresu a nezkušení, přeženete to a rogalo na tu druhou stranu zase zatáčí příliš. Rychle uberete na výchylce hrazdy, ale zase to přeženete, rogalo zareaguje ještě rychleji a celý proces se opakuje a vy kličkujete jako zajíc na poli. Do toho je ještě stejná situace s tím, že když místo stoupání začnete klesat, rogalo se narychlí a zem se začně blížit. Vy ve snaze všechno zachránit (včetně své cti) rychle odtlačíte hrazdu. Rogalo začne svižně stoupat a vás přibije do sedačky přetížení následované vaším žaludkem. Rychle tedy hrazdu zase přitáhnete, následuje opačné přetížení a žaludek vykoná cestu zase zpátky na druhý konec vašeho ubohého těla.
A přesně to se mi dělo. Pral jsem se s hrazdou, pral jsem se se sebou, pral jsem se s gravitací. Zbyněk, můj instruktor, mě v tom nechal máchat. Což taky ani jinak nešlo. Všechno my už vysvětlil a navíc pohyby hrazdy jsou jasné a vlastně jednoduché. Ale pod kůži to už musí dostat každý sám. Někomu to jde líp, někomu hůř, ale není jiná cesta než to zkoušet a zkoušet. A já jsem zkoušel. GPS záznam mého druhého letu vypadá podle toho. Dneska, když už mám pilotní průkaz v kapse a zvesela létám přes prostor, kde jsem takhle tenkrát letěl, přijde mi to až neuvěřitelné, protože rogalo je skvělý a snadno ovladatelná stroj. Ale tenkrát… No podívejte se sami na záznam trasy, včetně výškového profilu – jak mi to hezky létalo nahoru a dolů.
Ten den cestou domů jsem byl ze sebe hodně zklamanej. Dlouhá léta se plavím jako skipper po různých mořích a jsem zvyklý, že na palubě jsem to já, kdo zná vše nejlépe a jsem to já, kdo udílí rady, rozkazy, a když tak se schovívavě usmívá nad nedostatky druhých. No – tak na rogalu mě realita posadila hodně tvrdě na zem. Žaludek jak na vodě, pocit vlastní tuposti… na to jsem nebyl zvyklý. Když jsem dorazil domů, nainstaloval jsem si simulátor X-plane, kde je i motorové rogalo, z pravítka, myši a gumy jsem si udělal provizorní hrazdu a začal trénovat ovládání rogala. A trénoval jsem a trénoval…
Za týden jsem dorazil na další leteckou hodinu. A světe div se, ono to začalo jít. Nebylo to ještě bez chyb, ale i díky tréninku doma jsem si pomalu začal pohyby hrazdy správně fixovat, začal jsem více vnímat celý letoun a začalo se dařit. Dokázal jsem udělat zatáčku, udržel jsem stroj rovně, ve stoupání, v klesání… Špatně mi nebylo, svět byl krásný a létání bylo božské. Vše dosvědčuje záznam mého třetího letu, který se opravdu od toho původního značně liší, stejně jako výraz na mé tváři po přistání. Ale zdaleka nebylo vyhráno a cesta za vysněným pilotním průkazem teprve začala.
Pokračování příště