O napsání tohoto svého příběhu jsem přemýšlel už pěkně dlouho. Celé čtyři roky. A stále si nejsem jist, jestli na stránky Krásy jachtingu patří. Není totiž o jachtingu, ale o létání. A o plnění snů a o tom, že i plnění snů může být pěkně náročné. Nicméně hodně mých jachtařským přátel jsou obdivovateli létání a část jich i aktivně létá. Vypadá to, že živly jako moře a vzduch patří k sobě a kdo se pokouší o jeden, může být lapen i tím druhým. Koneckonců, můj příběh je toho důkazem.
Většina z vás mě zná jako nadšeného jachtaře. A je tomu tak. Jachting, ať už díky naší lodi Gaia, díky spoustě plaveb, či díky vydávání jachtařských knih, je už řadu let neodmyslitelnou součástí mého života a vlastně celé naší rodiny. Málokdo z mých přátel ale ví, že jachting je až moje druhá životní láska. Tou první je od malička létání. A jak to často s prvními láskami bývá, byla to láska dlouhou dobu pouze platonická, nicméně odmítla zrezivět.
K letectví a ke vzduchu mám vztah prakticky od dětství. Můj dědeček, kterého jsem nestihl poznat, protože zemřel, když mi byl rok, byl v posledním válečném roce jako člen paradesantní brigády vysazen padákem na Slovensko a zúčastnil se Dukelské operace. Tím nejspíš ovlivnil i mého tátu, který se zamiloval do létajících strojů a od studia na pilotní škole pro vojenské piloty padesátých letech ho odvrátil jen osud v podobě vysokého krevního tlaku. Pro mě samotného to bylo asi štěstí, protože rodinné anály zmiňují, že z těch, kteří se s tátou do pilotky tehdy hlásili, dožilo se zaslouženého důchodu jen několik málo.
Od svého koketování z pilotní školou si nicméně můj táta odnesl celoživotní lásku k letadlům. Vojnu absolvoval jako mechanik u Migů 15 a po vojně nastoupil do Leteckých opraven Malešice, ve kterých zůstal až do důchodu. Moje dětství tak provázela letadla v nejrůznějších formách. Krátké oteplení v šedesátých letech znamenalo, že se v Pragoimpu a v Tuzexu daly sehnat plastikové stavebnice Revell a Airfix, které táta nakupoval a pilně stavěl. A já, jako malý, jsem si s nimi stejně pilně hrál, pohříchu často ne k jejich prospěchu. Jakmile jsem se naučil číst, ležel jsem ve svázaných ročnících magazínu Křídla vlasti a Letectví a kosmonautika, kde jsem prožíval všechna dobrodružství pilotů na západní frontě, v Bitvě o Británii a na frontě východní. Díky již zmíněnému politickému oteplení zde bylo možné číst i příběhy do té doby politicky nevhodné, ve kterých naši západní váleční piloti prožívali renesanci. Hltal jsem příběhy z rubriky „Před dvaceti lety byl při tom“, poznával stroje jako Wellington, Spitfire, Messerschmitt, Hurricane… Staly se společně s piloty (a Rychlými šípy, ale to je jiný příběh) mými dětskými hrdiny, na které jsem si hrál, o kterých se mi zdálo… Kromě zmíněných svázaných magazínů pak moje dětství ovlivnila knížka „Hrdinové válečného nebe“, kterou jsem nedávno zase sehnal v antikvariátu, a později „Nebeští jezdci“, které považuji dodnes za jeden z nejlepších válečných, vlastně protiválečných románů. (A taky O letadélku Káněti, na tu nesmím zapomenout.)
Kromě zmíněných Křídel vlasti a Letectví a kosmounatika, odbíral táta časopis Modelář od roku 1975 (prakticky až do toku 1992), takže jsem jako kluk neustále ležel v Modelářích a ve volných chvílích modelařil jako o život. Těch volných chvil pohříchu moc nebylo, protože od toku 1975, tedy od svých sedmi let, jsem hrál hokej za Slávii, což my vydrželo až do vysoké školy, kdy jsem pod dvou zraněních s hokejem skončil. A sen o létání musel ustoupit dalším láskám. Především horolezectví, kterému jsem věnoval celý čas ranné dospělosti. Záhy se ke mě přidala i Skipřenka, a tak jsem mládí a první roky manželství trávili v horách a hlavně na pískovcových skalách. Hodně jsem se věnoval i muzice, se kterou jsem si začal na konci šesté třídy základní školy a věnuju se jí dodnes. Ale modelařil jsem dlouho, dokonce jsem jeden čas létal i soutěžně s RC modely (ACES Aircombat). Jak šel ale čas, modelaření ustoupilo jachtingu a poslední ránu z milosti mu zasadilo založení našeho malého nakladatelství, kdy hlavně zpočátku nezbyl čas vůbec na nic. Tedy kromě toho jachtingu, který byl ale nutný i z hlediska vydávání jachtařských knížek.
A tak moje láska k opravdovému létání zůstávala pozapomenutá a platonická. Poprvé v životě jsem letěl opravdovým letadlem až v prosinci 1989, dnes již historickou čtyřmotorovu vrtulovou IL-18 na dva dny do Berlína. Z letu si moc nepamatuju, ale co si pamatuju bylo, že let měl 8 hodin zpoždění, protože berliínské letiště kvůli mlze nepřijímalo. Skoro všichni cestující to tenkrát vzdali, ale my se rozhodli za každou cenu vytrvat a nakonec se opravdu letělo.
A pak přišla svatba, rodina, starosti s jejím uživením, práce… a sen o létání se krčil někde v koutku a ozval se jen jednou za čas, to když jsem potkal někoho, kdo létal a nebo se mi nad hlavou prohnalo letadlo a nebo když jsme zavítali na nějaký ten letecký den. Svezl jsem se jednou na letišti u Příbrami v rámci vyhlídkového letu a jednou s Terkou na klíně na letišti Hronov. A protože jsem před tím poobědval v letištním bufetu hrachovou polévku, a protože byl letní den, krásné kumuly, a na klíně mi seděla asi osmiletá Terka a tlačila mi na žaludek, bylo mi nad Adršpašskými skalami parádně blbě. Ale to bylo asi před pětadvaceti lety.
Jak léta přibývala, můj sen byl méně a méně zřetelný, zvlášť když k němu přibyly i takové neurčité obavy, jako „letadla padají“, „je to drahé“ a tak podobně. Dostal jsem se do takového zvláštního symbiotického stavu, kdy sice jsem sice nostalgicky, často nahlas, vzdychal nad letadly letícími nám nad chatou, ale zároveň jsem byl víceméně spokojený, že nelétám. Takže vlastně takový klídek…
A pak přišla Skipřenka a rozmetala tuhle moji nirvánu na kousíčky.
Stole se to v roce 2018. K mým padesátým narozeninám jsem dostal, mimo jiné, od Skipřenky takovou nenápadnou obálku. A z ní vypadl poukaz na 15 hodin pilotního kurzu motorového rogala. Motorové rogalo? Co to je? Samozřejmě jsem věděl, že existují, ale blíže jsem je nikdy nezkoumal… koneckonců, nemají knipl. Koukal jsem na to dost vyjeveně, hlavně potom, co Skipřenka doplnila dárek slovy: „Tak a teď si uděláš pilotní průkaz a nebo přestaneš na chatě na verandě koukat do nebe a vzdychat u toho“.
Překvapení to bylo dokonalé. Ale musím taky na férovku říct, že ne úplně příjemné. Na obrázku poukazu bylo motorové rogalo a když jsem se podíval, jak je to vysedávátko otevřené vzduchu, stáhnul se mi žaludek. ‚Ale co budu dělat?‘ táhlo mi hlavou. ‚Nemůžu se na kurs nepřihlásit, to bych ztratil doma navěky tvář‘.
Skipřenka odjela kapitánovat na moře a já jsem zůstal doma sám. Poukaz jsem postavil na poličku a dloubnutí v žaludku následovalo, kdykoliv jsem o něj zavadil pohledem. Kurs byl domluvený u nymburské Letecké školy Adam, kam stačilo jen zavolat a domluvit si první lekci. Ale já nějak nemohl. Váhal jsem, přemýšlel, blbě se mi usínalo. Můj dětský sen byl nadosah a já ne a ne po něm natáhnout ruku. ‚Je to nebezpečné‘ šeptalo mé zbabělé já. ‚Nemůžeš odmítnout dárek‘ šeptalo mé méně zbabělé já, ‚tohle jsi přeci vždycky chtěl!‘ No. Trvalo to celých 14 dní než jsem se sebral a vytočil číslo Letecké školy. Telefon párkrát zazvonil a pak se ozvalo: „Haló! Tady Zbyněk Adam!“
A můj život nabral, úplně jiný a nový směr.
Pokračování příště…