V minulém povídání jsem se svěřil, jak mě Skipřenka pořízením pilotního kursu doběhla a jaké to ve mě vyvolalo pocity. Ale jak už víte, nakonec jsem si dodal kuráž a do Nymburka zavolal.
Pod dvou týdnech dorazila Skipřenka zpátky z Řecka a já mezitím dohodnul termín prvního letu. První seznamovací let na stroji tak nepodobném normálnímu letadlu je něco, co si člověk pamatuje na celý život. Ne že bych se předem bál, ale nervózní jsem byl, to je pravda. Ale zas tak moc né, koneckonců, je tam instruktor, já se takhle poprvé jen vezu. A tak jsme dne 16.10.2018 společně se Skipřenkou dorazili na nymburské letiště, kde jsem se poprvé setkal s nimi: Se Zbyňkem Adamem, instruktorem a majitelem letecké školy a s Tanargem – létajícím strojem, na kterém jsem toho měl v budoucnu tolik zažít.
Vytlačili jsem stroj z hangáru a já se za asistence Zbyňka opatrně nasoukal do kokpitu. Není to ze začátku úplně jednoduché, protože létající aparát je křehký a člověk se může chytit či přidržet jen někde a nesmí nic rozšlápnout, ulomit nebo zničit. Konečně jsem byl usazen do kokpitu a bezpečně připoután. Dopředu, hned za hrazdu, kde je pilotní místo. Na sedadlo za mnou, kde sedí instruktor nebo cestujicí, se nasoukal Zbyněk. Pak zaznělo „od vrtule“ a čtyřválcový motor, umístěný za námi, se s řevem probudil k životu.
Než se pustím do líčení prvního mého letu, dovolte mi trochu představit samotný létající stroj. Tanarg je výrobkem francouzské firmy AirCreation a dle naší legislativy patří mezi ultralighty (ULL), poddruh MZK – motorový závěstný kluzák, tedy omotorovaný bratříček rogalova křídla, běžně známý jako motorové rogalo, řízený změnou polohy težiště. Křídlo je plátěné, typu delta (už to nejsou ta „létající lehátka“ z minulého století) s aerodynamickým překroucením. Pod křídlem najdete dvoumístnou (jsou i jednomístné) motorovou tříkolku opatřenou motorem Rotax 912 (výkon 100 koní) s trojlistou, na zemi stavitelnou vrtulí v tlačném uspořádání. Dvoumístný kokpit je vybavený veškerým vybavením běžným pro dnešní ULL letadla. Najdete v něm výškoměr, vario, rychloměr, otáčkoměr, kompas, VHF rádio a ovládání záchranného systému. Nenajdete v něm GPS, protože při výcviku se provádí výhradně srovnávací navigce – tedy mapa, kompas a dobré oči, přátelé! (Což já mám stejně radši.) Na hrazdě také najdete ovládání vyvážení, což umožňuje využít velkého rozsahu rychlostí křídla – díky čemuž je to křídlo také tak oblíbené. Tanarg je školní stroj, takže má zdvojené ovládací prvky – instruktor tak může i z druhé lajny ovládat hrazdu (za ty velké uši na hrazdě), plyn, přední kolo podvozku, brzdy a záchranný systém.
Takže jsem seděl v motorovém rogalu a mým prvním úkolem bylo začít pojíždět na dráhu. Plyn se v Tanargu ovládá pravou nohou. V levé noze máte brzdu. A aby se to nepletlo, tak pedály mají sdružené funkce. Na zemi: Pravá špička plyn, celá pravá noha zatáčí se doleva, levá špička brzda, celá levá noha zatáčí se doprava. Opravdu je to tak, pravou nohou zatáčíte na zemi doleva. (V letadle řízeném aerodynamicky je řízení přesně opačně – jakou nohou tlačíte na pedál, tam letadlo jak na zemi tak ve vzduchu, zatáčí).
Velice opatrně jsem dojel vyčkávací 09, kde jsem pomalu a za vydatné pomoci instruktora rogalo otočil a najel na začátek dráhy. A pak dal Zbyněk plný plyn. Motor se rozeřval a zrychlení mě zatlačilo dozadu. Okolí dráhy začalo utíkat zpět a najednou se se mnou sedadlo zvrátilo a země se začala vzdalovat. Při pohledu dolů na rychle se zmenšující detaily se mi zhoupnul žaludek. Ale to už Zbyněk ubral plyn, srovnal éro do mírného stoupání a nasadil mírnou levou zatáčku. Horizont pod křídlem vpravo zmizel, aby se ho o to více objevilo pod křídlem vlevo. Podívat se v levé zatáčce dolů na zem vyžadovalo kus odvahy – sice je člověk připoutaný, ale ten volný prostor dole, nad kterým téměř visíte…
No – ono to není ve skutečnosti zdaleka tak dramatické, aspoň mi to teď po čtyřech letech připadá normální, ale ten první let, kdy jsem nevěděl co čeho jdu v kombinaci s fantastickým výhledem, to bylo něco, co na mě mocně zapůsobilo.
Vůbec si nepamatuju, kudy jsme letěli, utkvěly mi jenom pocity. Mírná závrať, zvuk motoru, pocit artisty na visutém laně a pak taky trochu nevolnost, protože let nebyl úplně klidný. Ale bylo to fantastické. Pode mnou se rozkládalo celé Polabí, políčka, lesy, vesnice… A nad tím vším my, visící na obloze jako velký vrčící brouk. Podle letového záznamu trvala ta nádhera 25 minut, po kterých jsem se snesli zpět na letiště na dráhu 09; což všechno poctivě Skipřenka zachytila na foťák.
Bylo to skvělé, jen mě ta mírná nevolnost trochu vyděsila. Na moři mi sice občas špatně bylo, ale za těch bezmála 18.000 námořních mil mě na spočítání mořské nemoci stačí pořád pět prstů na jedné ruce. Nebo šest :-). Ale tady to bylo nějaké jiné. Nástup nevolnosti a vědomí, že prostě není kam zvracet, leda za vlastní bundu, to my tedy věru klidu nepřidalo. Ale jinak to bylo skvělé a byl jsem nadšený, že mi Skipřenka ten dárek k padesátinám dala. Představa, že můj starý sen dojde naplnění, mě naplňovala nadšením a radostným očekáváním věcí příštích. A ty věci příští rozhodně přišly.
Díky Skipřence existují z mého prvního letu nejen fotky, ale i video.