Tomáš Kmínek, čtenář Krásy jachtingu, nám poslal moc hezký mail, ve kterém nás nejen chválil (a to máme moc rádi 🙂 ), ale také nám posal svoji cestu k jachtingu. Mám za to, že si to rádi přečtete i vy, naši čtenáři. Tak hezké čtení!
Jarda F.
Dobrý den,
v první řadě bych vám chtěl poděkovat za váš podcast, moc rád ho poslouchám, obvykle v autě cestou do nebo z práce. Je to jako na chvíli odjet na dovolenou, na vodu. Je z vás slyšet, že to děláte s láskou. Z vašeho podcastu toho o vás už vím celkem dost, tak mi dovolte, abych se trochu představil a popsal, jak jsem se dostal k jachtingu.
Vyrostl jsem ještě za „totáče“ v Brně, poblíž přehrady. Tam jsem sice vídal plachetnice, ale dostat se k nim blíže bylo asi jako vlastnit auto ze západu, takže jsem je vnímal spíš jen jako hezký obrázek na vodě. Jednou jsme s rodiči mohli vyjet na dovolenou do Jugoslávie a trávili jsme ji (spolu s hromadou paštik) v kempu u Punatu na ostrově Krk. Pamatuji si, že jsem tam celé dny sledoval, jak ze zálivu vyjíždí plachetnice na moře. A nejvíce mi v hlavě utkvěly ty, které hned po výjezdu napínaly krásné barevné spinakry. Nicméně představa, že bych na takové lodi jednou plul, byla srovnatelná s myšlenkou, že bych letěl na měsíc.
Léta plynula, přišla revoluce, já dostudoval, v Česku jsem práci v oboru nenašel, zato v Rakousku ano. Manželství v Česku nevydrželo, druhou ženu jsem potkal ve Vídni, kam jsem se nakonec i přestěhoval. Z Vídně je to do Chorvatska 7 hodin cesty autem, čehož jsme rádi využívali.
Jenže člověk si po čase uvědomí, že pláže jsou přeplněné a tak jsem začal pošilhávat po nějakém plavidlu, která by nás dostalo do méně obsazených míst. A tak jsem si v roce 2019 udělal chorvatský průkaz „Voditelj brodice“. Jednou za rok v létě jsme si půjčili na týden motorák a plavili se podél pobřeží jako včeličky. Vždy večer hezky zpátky do apartmánu. O jachtingu jsem do té doby měl představu jen podle vyprávění kolegů z práce jako o týdenním kempingu na vodě, kde je nejdůležitější mít dostatečnou zásobu piva.
V druhém roce koronaviru (2021) moje žena v jedné zátoce, při pohledu na tam kotvící plachetnice prohlásila, že by si taky uměla představit stávit dovolenou na takové lodi.
Bylo to něco jako startovní výstřel. Nejprve jsem zamluvil loď na konec srpna 2022 (Sun Odyssey 349 a stála v Ploče), a až pak jsem se přihlásil na kapitánský kurz C v Brně. Říkal jsem si, že kdyby to nedopadlo, tak mám chorvatský průkaz a objedem to bez plachet na motor, jako na motoráku. Kurz dopadl dobře, ještě jsme spolu se ženou absolvovali v Punatu intenzivní kurz přístavních manévrů a šli jsme do toho. (pozn. Jardy: Ten kurs přístavních manévrů chválím; kdysi jsme něco takového absolvovali taky a dodnes si to nemůžu vynáchválit.)
Naše první plavba byla z Ploče přes Pelješac, Korčulu, Lastovo a Mljet. Potkaly nás jen dvě mírné bouřky. Poseidon k nám byl milosrdný a záludnosti plavby nám dával ochutnat postupně. Poslední den, zhruba 15 mil od Ploče, kde jsme měli vracet loď, přestal motor nasávat vodu a tedy nechladil. Vyjížděli jsem právě ze zátoky na jihovýchodě Hvaru, když se to stalo. Naštěstí foukal mírný vítr ze severzápadu a tak jsme to k Ploče dojeli na genu. Cestou jsem si cvičně rozebral propeller, ale byl v pořádku a nic dalšího jsem nevykoumal.
Před vjezdem do zátoky s přístavem na nás čekal člun s technikem, ten taky rozebral propeller, ale pak mu došly nápady stejně jako mě. Tak jsme sice naši první plavbu zakončili odtahem na laně, ale protože jsme za to v podstatě nemohli a nikde jsme nic nenabourali a hlavně jsme se ve zdraví vrátili zpět (jen v podpalubí jsem se víckrát praštil o futra do hlavy, než za celý život před tím), soudím, že v podstatě dopadla výborně.
Zalíbilo se nám to natolik, že jsme koncem října naprosto spontánně vyrazili na vodu znovu. Charterovka nám vyšla vstříc a naprosto netradičně nám půjčili loď od čtvrtka do středy. Bylo to opět v Punatu a bylo to naprosto úžasné. V marině a i na moři až k Lošinju jsme byli sami. Jen pár domorodých motoráku s rybáři. Přikládám fotku ze zátoky Uvala Baldarin na Cresu, kde jsme přespali. Ale největší zážitek pro mě bylo, že jsem já sám plul na plachetnici ze zátoky u Punatu, tam, kde jsem si zhruba před 40 lety něco takového ani neuměl představit.
Pak už to šlo ráz na ráz, dva týdny Jónské moře, dva týdny Severní Sporády, týden Andamanské moře, Seychely a naposled zase podzimní Chorvatsko tentokrát z Trogiru. A to vše jako skipper spolu s manželkou a někdy i s přáteli. K tomu jsem si ještě dal v říjnu 2023 přeplavbu z Les Sables D’Olonne na Tenerife, abych nasbíral nějaké míle na kapitánské B-čko.
Lákají mě Kyklády, ale budí ve mě i v mé paní samozřejmě respekt. S manželkou posloucháme podobný podcast jako je váš, který provozuje váš kolega nakladatel z Německa spolu s majitelem jedné charterové agentury. Podcast se jmenuje Segeln ist Meer. V jednom díle mluvili o plavbě po Kykládách, kde předpověd slibovala vítr maximálně 30 uzlů, ale ve skutečnosti to bylo 40 uzlů a pak se horko těžko vraceli proti větru zpět do Athén. K tomu jsme se loni na Severních Sporádách bavili s kolegy jachtaři, kteří tam s vlastní lodí byli. Vyprávěli nám o Meltemi, co fičí ve dne i v noci bez přestávky, že si člověk vůbec neodpočine. No ale uvidíme. Ty Kyklády nás lákají pořád.
Tak všem přeji dobrý vítr!
Tomáš