Víte, kolikrát jsem už slyšela větu „To je celý psychika, když na to nebudeš myslet, tak ti blbě nebude“? A víte, jak moc tuhle větu nesnáším? Mě totiž na moři blbě je. A někdy fakt hodně. Ale mám za ty roky už pár triků, jak si s mořskou nemocí poradit.
Myslíte si, že nikdy nemůžete jezdit jako kapitán, když se vám na první plavbě udělalo na moři na chvíli špatně? Nebo nechcete jet s partnerem na dovolenou na loď, protože máte z mořské nemoci strach? Tak já vám tady povím, jak to řeším já, třeba se vám moje tipy budou hodit.
Je to trošku delší čtení, ale já mám těch zkušeností fakt hodně, to by bylo na knihu… Tak si udělejte třeba kávu, pohodlně se posaďte a jdeme na to!
Tu větu z úvodu článku vám téměř jistě řekne někdo, komu se blbě nedělá. Skutečností ale je, že někteří lidé jsou ke kinetóze (což je odborný název pro všechny ty situace, kdy se vám dělá špatně při pohybu v něčem) prostě náchylnější než jiní. Takže jestli jste v dětství zvraceli v autě a na kolotoči, vítejte v klubu. A jenom o psychice to OPRAVDU není (i když samozřejmě určitý vliv má).
To ale neznamená, že nemůžete plout na moři! Já mám za sebou desítky tisíc námořních mil a prostě vím, že všechny trable, i mořská nemoc, jednou skončí. A jakmile skončí, tak na ni zapomenu a pak už si z plavby většinou pamatuju hlavně to dobré. A kdo vám tvrdí, že nikdy na lodi nezvrací, tak nejspíš jenom ještě nepotkal ty správné vlny. Skoro na každého jednou dojde.
Staré jachtařské vtipy říkají, že napřed je člověku tak blbě, že se bojí, že umře, a pak je mu tak příšerně, že se bojí, že neumře. A taky je to asi jediná situace, ve které se jachtař těší, až bude zvracet, protože pak se mu (na chvíli) uleví.
Ale podle statistik se jen asi 5% lidí s mořskou nemocí nevyrovná nikdy, my ostatní to nějak zvládneme. Většinou to funguje tak, že se nám v nějaké fázi plavby začne dělat blbě, pak nějakou dobu zvracíme, pak se jednou pořádně vyspíme a už se to zlepší. Vystoupit na břeh samozřejmě pomůže téměř hned.
Vrátím se teď zase trochu na začátek, k psychice. Mořská nemoc není jenom v hlavě, ale psychické nastavení tady taky svoji roli hraje. Když jsem kapitán, je mi špatně později a míň, než když jsem nudící se, unavená a prochladlá posádka. Zodpovědnost mě prostě podrží, tedy pokud nemusím jít zrovna opravovat motor nebo čistit ucpaný záchodek…
Ale samozřejmě byly plavby, kdy jsem i jako kapitán nebo instruktor na kurzu potupně vrhala přes zábradlí jako první, nebo dokonce jediná. Ale to je prostě život…
Pokud vyrazíte na plavbu s tím, že vám určitě bude špatně, že se bojíte mořské nemoci, tak si o ni přímo říkáte. Dobrá nálada a pozitivní přístup k problému pomáhá!
Jak přežít mořskou nemoc – moje soukromé tipy:
Samozřejmě existuje celá řada léků a dalších prostředků proti kinetóze, o mých zkušenostech s některými píšu v jiném článku tady… Ale prakticky nic na mě nefunguje, takže se tím moc necpu.
Když začnu cítit, že se blíží mořská nemoc, a vím, že budu muset ještě pár hodin fungovat, tak se na to připravím. Do kapes u bundy nebo aspoň někam do kokpitu si strčím malou lahev s vodou a něco k zakousnutí, třeba piškoty, banán, jablíčko, prostě něco, co mi chutná, když to strkám do pusy (a pokud možno i když to pak putuje opačným směrem…). Vždycky po zvracení se napiju a něco sním. Nevadí, že to jde za chvíli zase ven, něco málo si tělo vždycky vezme a stačí to k tomu, abych zabránila úplnému vyčerpání. Ještě lepší než voda je neslazený černý čaj.
Když potřebuju udělat něco náročnějšího, třeba zkontrolovat pozici, zapsat do lodního deníku, dojít si na záchod nebo se svlíknout a jít si lehnout, počkám po zvracení. To se mi na chvíli uleví a vím, že mám několik minut, kdy mi bude celkem dobře.
Když mám pár hodin mimo službu, vždycky se snažím se svléknout, vlézt do spacáku a udělat si pohodlí. Pořádný spánek je na mořskou nemoc nejlepší lék. Spát v plné polní není nic moc, je to nepohodlné, taky se zpotím a pak je mi venku zima.
Ležet je potřeba někde, kde se nemůžu ve vlnách moc kutálet, klidně i v salonu na zemi mezi stolem a lavicí, pokud tam není moc mokro. Pohodlně si podložím hlavu, aby se mi nebimbala ze strany na stranu. Nejlepší poloha je na břiše.
Když mám žaludek hodně na vodě, vezmu si k posteli kýbl nebo hrnec.
Pokud mám na sobě záchrannou vestu, která se zapíná vepředu, snažím se ji svléknou najednou i s bundou, a to celé pověsit tak, aby to zůstalo pohromadě. Holinky a nepromokavé kalhoty stáhnu taky celé najednou tak, aby holinky zůstaly „obuté“ ve shrnutých kalhotách. Mikinu a čepici si dám pod hlavu jako polštářek. Když pak dojde na vstávání a oblékání, nemusím složitě hledat jednotlivé kusy, minimalizuju čas strávený v houpajícím se podpalubí a mám slušnou šanci, že se dostanu do kokpitu úplně oblečená bez ztráty důstojnosti a obsahu žaludku.
Vždycky se snažím se nevzdávat a neodpadnout úplně. Když je potřeba jít refovat plachty, vstát na hlídku, převzít kormidlo, tak jdu, i když je mi zle jak psovi. Protože pozitivní nastavení pomáhá. A protože vím, že to přejde.
P.S. Jo, a taky prosím nezvracejte na návětrném boku lodě, to nedopadá dobře… 🙂
Zveřejněné ze souhlasem autorky. Původní článek najdete na bezpecnenamore.cz.
