Václav Bartůšek, alias Papito nám věnoval jedno ze svých vyprávění. Původně z roku 2010 a psané pro Jachting info je stále plné užitečných rad a zajímavých historek z málo známých vod severu. Vzhledem k délce jsme ho rozdělili na dvě části.
Následující reportáž je spíše vyprávěním než prostým popisem plavby, protože pojednává o destinaci, kam se málokdo z vás dostane a tak jsem to pojednal trochu šířeji. Užitečné informace tu najdou ti, kteří by rádi slyšeli něco o výhodách a nevýhodách twin kýlových lodí, ale také ti optimisté, kteří uvažují o marinizaci partnerky.
Vše začalo tím, že mi zavolal chlapec, se kterým jsem se před pěti lety plavil Tyrrhenským mořem. Prý koupil v Anglii loď a jestli bych mu ji nepomohl přeplavit do Corku na jižním pobřeží Irska. Samozřejmě jsem přikývl a necouvl ani poté, co jsem se dozvěděl detaily. Loď je ve skutečnosti lodička, typ Vivacity 23, 40 let stará a sedí na břehu potoka Wardley’s Creek, před jeho ústím do řeky Wyre poblíže Humbletonu v Lancastershire. Vyplout se s ní dá jenom za skočného přílivu, kdy je v potoce tolik vody, že loďka pluje…
Úplněk vycházel na 30. března, tak šup ráno z Prahy do Liverpoolu, abychom stihli loď připravit a na Apríla nebo druhého dubna vyplout. Na letišti nás ve vytrvalém dešti čekal Tony, starý pán, původní majitel Escape (tak se loďka jmenuje) a po cestě k potoku nám zastavil v Tescu. Přítel Mirek jedním dechem pravil, že musíme šetřit a zároveň mě nabádal, ať dám do vozíku co mě napadne. Koupili jsme toho jako pro čtyři lidi na přeplavbu Atlantiku, což mi mělo být nápadné, ale nebylo. Asi tři týdny před odletem jsem denně sledoval počasí pro oblast, kterou poplujeme : Irské moře, Lundy a Fastnet. Bylo to špatné. V severním Atlantiku se tvořila jedna níže za druhou a jako voliči ČSSD za Paroubkem táhly v řadě za sebou přes britské ostrovy. Byly to samé sedmdesátkové díry a tak Met Office hlásila jenom gale, místy 9Bf, ale dost často i occ. 10Bf.
Když jsme přijeli do Wardley’s Maritime Yacht Clubu byl zrovna příliv a chodníky k lodím byly pod vodou. Pršelo, foukalo a tak jsme šli čekat do hospody. Sedli jsme si ke kulatému stolu u hořícího krbu, rozložili mapy a já si dal první z mých milovaných svrchně kvašených hořkých anglických ales. Zeptal jsem se barmanky, jak je hospoda stará a když řekla že více jak 300 let poznamenal jsem, že by tady mohla být strašidla. Taky že byla. Barmanka přinesla tlusté album, kde byli duchové fotograficky zdokumentováni, bylo to úžasné. Chlapík od krbu s vousem jako člen ZZ TOP, mě vytáhl na parkoviště za hospodou, pod kterým tekla široká řeka . Ukazoval na vzdálenou bóji uprostřed řeky a povídal něco jako že se tam dá dojít po dně suchou nohou, kolem židle zapíchnuté do bahna. Myslel jsem, že mu přes ty fousy špatně rozumím nebo se obsah alkoholu v anglickém pivu od mé poslední návštěvy ostrovů o hodně zvýšil, ale ukázalo se, že jsem rozuměl dobře. Zhruba šest metrů výšky vody během několika hodin odteklo, ze dna trčela židle a bóje seděla na oblázkovém dně.
Pro místní vody platily údaje o HW (vysoké vodě) v Liverpoolu a tam činil range (rozdíl nejvyšší a nejnižší hladiny) 10,30 m. Každý den se ovšem zmenšoval asi o 60 cm a tak bylo třeba spěchat. Obuli jsme gumáky a začali nosit věci do lodi. Tedy lodi – sedělo to v díře jako kachna na vejcích a spíše než námořní jachtu to připomínalo krytou kanoi. Uvnitř se mohl člověk pohybovat jenom v předklonu a když jsme tam všechno naskládali, nevešlo se tam už vůbec nic. Ani my. Mezitím na nás už zase začala dorážet voda, pršelo a tak jsme šli zase ke krbu.
Tony se nám úžasně věnoval. Neustále pendloval mezi svým asi 10 km vzdáleným domovem a lodí a pořád něco přivážel. Spacák a deku, teplé svetry a ponožky, haldu knih a příruček o námořním jachtingu, staré mapy, nějaké hotové jídlo jen ho ohřát… Vyházeli jsme z lodi do kokpitu všechno co mohlo zmoknout, nasoukali se do spacáků a čekali, až nás zvedne voda. Byl to zvláštní pocit, ta chvíle, kdy se loď napřed trochu pohne, po chvilce víc, slyšíte šplouchat vodu a najednou se to s vámi začne jemně kolébat. Byly tři stupně nad nulou, já poslouchal pětatřicetiuzlový vítr v lanoví a klepal kosu.
Druhý den Tony přivezl teplomet a kabely. V loďce bylo přívětivěji, ale vždycky před HW jsme to museli demontovat, abychom nevyrazili pojistky v celém jachtklubu. Tlak vzduchu popolezl na 971 hP, teplota vzduchu přes den na 7°C, fičela osmička a pršelo, takže jsme vyplutí ještě o den odložili. Pro členy Yachtklubu jsme byli atrakcí. Pozvali nás na večer do klubu, na párty. Vzali jsme sebou slivovici a všichni byli naši. Commodore nám nabídl, abychom se vyvázali v řece na některou z jejich bójí a byli tam tak dlouho, jak budeme potřebovat. Po celou dobu můžeme využívat jejich WC a sprchy. Když slyšeli naše plány, nastalo veliké rozmlouvání. Pro plavbu do Irska nám doporučovali plout na sever přes Morecambe Bay a vzít to přes ostrov Man, který leží uprostřed a z něj do Dublinu. Rozhodně nás varovali před pokusem proplout Menai Strait. Vypadalo to, jako kdyby ten průliv bylo nějaké prokleté místo – tím víc nás lákalo to zkusit.
V nejlepším jsme museli prchat na loď, protože voda už zaplavovala chodníky. Tenhle rytmus přílivu a odlivu mě fascinoval. Představte si, jak snadno se lze vymluvit manželce, když přijdete domů ráno místo večer – „sorry drahá, příliv mě uvěznil v hospodě.“ Další den nám Tony ukázal řeku, její ústí do moře mezi Fleetwoodem a Knott Endem a orientační body, podle kterých budeme řekou kličkovat, abychom se vyhnuli kopcům a hřebenům pod vodou. Přivezl solární panel o výkonu 18W na dobíjení baterií, novou plynovou bombu, hrnec na vaření a přívěsný motor. No, on to byl spíše motůrek, takový čtyřkoňový vibrátor a tak jsme ho hned upevnili na záď.
Počasí bylo příšerné, foukala pořád osmička a tak jsme vyplutí na řeku odložili ještě o jeden den, ale to už byla poslední šance. Takže nazítří při HW jsme za pomoci tří chlapíků z jachtklubu vytáhli Escape z díry, splavili na řeku a uvázali na bóji. Vytáhli jsme plachty a zkusili asi hodinu plachtit po řece. To, co bylo označeno jako gena byla ve skutečnosti kosatka a vůbec celkově se mi zdála loď podplachtěná. Byl problém s ní udělat re, protože byla hrozně pomalá a jakmile se jí vylil vítr z plachet, zastavila se. Uvázali jsme se na bóji, počkali na LW a šli po dně kolem židle do hospody.
Mooringové bóje v Anglii nevypadají jako ty, které znají chorvatščici. K velké bóji připevněné na mooringový řetěz je asi třímetrovým lanem připoutána bóje menší. Někdy má tato bóje ucho na zachycení, ale většinou prostě zalovíte hákem mezi bójemi, chytíte lano a mooring si přitáhnete.
Následující den vítr zeslabil na nějakých 25 kn a i předpověď na další den slibovala slušné okno mezi nížemi. Byl nejvyšší čas vyrazit. Od ústí řeky jsme potřebovali přeplout 60M k ostrovu Anglesey do NE konce Menai Strait, ale Mirek nepochopitelně váhal. Začal dokonce na mapě zkoumat možnost přistání v Liverpoolu, což by byla veliká a hlavně zbytečná oklika.
Nakonec z něj vylezlo, že za ním do Liverpoolu přijede jeho dívka a on pro ni dojede vlakem. Pořád mi to nedocvaklo. Proč se holčina jede na loď podívat ausgerechnet do Anglie, když jí mohl jednoduše poslat fotku? Jalo mě neblahé tušení; že ona popluje s námi? Strávil jsem celý den přikládáním do krbu v hospodě a úvahami o tom, k jak zoufalým činům přivádí mladé muže říje. Neuměl jsem si přestavit, kam se děvče a její věci vejdou, jak to bude s jejím čůráním na moři atp. V noci žebříček, vedoucí ze dna řeky do lodi zavrzal, a byla mi představena Martina. A tak jsme byli ve člunu tři.
O den později jsem zjistil, že to ještě nebylo všechno, ale nepředbíhejme. Strávili jsme v řece ještě jeden den. Tlak vystoupal na 975 hPa a pokračoval vzhůru, ale Mirkovi se zdálo 5Bf na vyplutí moc. Večer jsme byli zase v Yachtklubu, kde se hrálo na kytaru a harmoniku a byl nám nabídnut cottage pie. Kdyby se vám to někdy v Anglii stalo, seberte všechnu odvahu a odmítněte to! Je to čirá hrůza. Rozmačkané brambory s trochou mletého masa, zalité nějakým těstem a upečené. Bez chuti a zápachu, jako většina jídel anglické kuchyně a takové konzistence, že to bez neustálého zapíjení nelze vpravit do krku. Jedinou předností tohoto pokrmu v chladném počasí bylo, že byl horký. Abych neurazil, nasoukal jsem to do sebe, ale řeknu vám, že to byl projev mimořádně silné vůle.
Ráno mi Mirek tajuplně říká:“možná, že jsme tu čtyři!“ Napadlo mě, že je Martina těhotná. Bylo to horší. Martina si sebou přivezla krysu Agátu. Ona to byla popravdě bílá laboratorní samice potkana, ale krysa se říká líp. A tak jsme ve 13:20, dvě hodiny před HW za bublání komického motůrku na té kryté kanoi vyrazili do Irského moře čtyři. Čtyřiašedesátiletý blázen, třicetiletý říjící mládenec, šestadvacetiletá zmámená dívčina a roční pragmatická krysa.
Tlak povylezl na 981 hPa, vítr spadl na 5kn a první čtyři míle k ústí řeky jsme kličkovali proti proudu dvě hodiny. Další čtyři míle úzkým kanálem v moři mezi bažinami jsme pluli 90 minut. Moje představa o tom, jak šedesát mil přefrčíme za 15 hodin začala brát za své. Konečně jsme se dostali na volné moře a mohli stočit na jihozápad.
Vítr byl slabý a točil se z N na NW. Postup nám ztěžoval dvouuzlový slapový proud, šest hodin zleva, dalších šest zprava. V této části není Irské moře vůbec hezké. Kam oko pohlédne, trčí z moře větrné elektrárny, stožáry vysílačů, v Liverpolské zátoce ještě těžební plošiny plynařů a všude silný provoz nákladních lodí a rybářů. Moře je tu mělké a tak se i při slabším větru tvoří nepříjemné vlny. Předpověď BBC 4 pro tuto oblast na 24 hodin byla NWN 5-6 Bf, příležitostně 7 Bf.
K večeru se na severozápadě vytvořila tmavá hradba mračen, která vůbec nevypadala přívětivě. Se soumrakem se rozfoukalo a vítr rychle vystavěl vysoké příkré a krátké vlny, které loď nepříjemně nakopávaly a zalévaly tříští. Delší loď by je zvládala lépe, krátká Escape byla jako otloukánek. Po pár hodinách stále se zhoršujícího vlnění jsem se rozhodl opustit kurz a zkusit co nejdříve dosáhnout hlubší vody.
Konečně se to podařilo. Z oceánu přicházely vykrmené „maminy“- vysoké, široké a dlouhé oblé vlny, mezi kterými se ovšem občas skryl nerudný „dědek“, který se se zlostným syčením sápal do kokpitu. Špatné bylo, že byla tma. Ani měsíc nesvítil a tak jsem přicházející vlny vnímal jen sluchem a podle tlaku na kormidlo jsem na ně Escape naváděl. Teď jsem byl rád, že byla loď krátká. Poctivě se vybatolila jako kachna šikmo na vlnu, sklouzla dolů a aniž by se zapíchla přídí do další vlny vydala se znovu do kopce.
Poslední zápis v deníku je z 2:45. Vítr – průměr 27 , max-31 kn, rychlost lodi 1,5 kn. Mirek vyměnil kosatku za working jib a odebral se zvracet. Této činnosti se věnoval celý zbytek noci a následující dopoledne. Martina začala zvracet k ránu. Krysa Agáta nezvracela, já taky ne. S kapsou plnou Horalek a s lahví vody jsem vedl tu lodičku s metrovým ponorem přes jednu vlnu za druhou. Dosud jsem nikdy tak toužebně neočekával svítání jako tuto noc. Na východě se od mračen odrážela světla Liverpoolu, ale obloha pořád ne a ne šednout.
Dalším velkým problémem na té zmítající se hromádce laminátu bylo čůrání za neustálého „vyostřit, odpadnout, vyostřit, odpadnout.“ Nemohl jsem připustit žádnou chybu, mohla by být poslední. Voda měla 9°C! Konečně začalo být na vlny vidět. Mirek, který se kolem mě proplížil zvracet na závětrnou stranu jenom hlesl: „Ježíši ty sou velký.“ a zase zalezl do boudy. Dopoledne jsme už byli asi tři míle od ostrova Anglesey. Vjezd do Menai Strait je mezi Anglesey a ostrůvkem Puffin, o jehož skály se vlny tříštily způsobem „která výš“. Foukal čistý W, přímo proti nám.
Lodička s jejími srandovními plachtičkami vůbec nestoupala, ale stála na místě. Nastartoval jsem motůrek, jenže nešla zařadit rychlost, nějak se ta táhla ohnula či co. Zavolal jsem Mirka, ať jde kormidlovat a vytáhl motor do lodě. Rozpojil jsem táhla, dal motor zpátky a zařadil tahem šroubováku provlečeným okem táhla z převodovky. Bylo třeba vyhnat pavouky z výfuku a tak jsem přitlačil na plyn. Motůrek rozzlobeně vrčel a skřípal, vibroval celou lodí a nekonečně pomalu nás postrkoval k vjezdu do průlivu.
Mezi majákem a červenou bójí jsme se pasírovali asi hodinu, až jsme se doplížili do průlivu. Nastala veliká úleva. Na chvíli. Asi půl míle za vjezdem nám došel benzín. Dramatické nalévání zatímco nás vítr vytlačil z vybójkovaného kanálu, ztráta zátky a opětovná plavba k vytouženému cíli – bójím v zátoce u města Beaumaris.
Jak níže přecházela přes Irsko, směr větru se nyní stočil na SW, přímo v ose průlivu. Na straně Walesu zasněžené pohoří s nejvyšší horou Snowdon, na Anglesey pahorkatina – a máte tryskový efekt jako fík. V těchto místech je průliv široký asi 500 m a hloubka mimo kanál je několik decimetrů nad CD. CD neznamená cédéčko, ale Chart Datum. To je na mapách britské Admirality údaj, označující nejnižší astronomický příliv. Od této hloubky se měří všechny ostatní hloubkové údaje, uváděné na námořních mapách.
Když jsme se konečně vyvázali na jednu z bójí asi 100 m od břehu, hnaly už se průlivem velmi naštvaně se tvářící vlny s kuchařskými čepicemi a nakopávaly nebohou Escape tak, že se vzpínala jako mustang, kterému dali poprvé sedlo. Těch 70 mil z řeky Wyre do Menai Strait jsme pluli přesně na minutu 24 hodin. Bylo zjevné, že Escape není žádný rychlík, ale na druhou stranu odolná, dobře vyvážená a stabilní loď. Až dostane místo kosatky genu, o uzlík zrychlí.
Vody rychle ubývalo a ozvala se první rána. Strašná. Loď si sedla kýly a skegem na tvrdé oblázkové dno. Kdyby sedla, spadla prostě z vlny. A znovu a znovu. Uvnitř lodě to bylo k nevydržení. Trpěli jsme s ní a doufali, že je na to stavěná a přežije ty nárazy bez úhony. Každá vlna ji nadzvedla, podběhla a prásk! A ještě jednou, desetkrát, dvacetkrát.
Trvalo to asi hodinu, než s ubývající hladinou přestala voda Escape nadzvedávat. Obuli jsme holiny. Mladí s Agátou šli navštívit North West Ventures Yacht Club na jižním konci zátoky a já šel na sever do městečka najít zajímavou hospodu. Anglické a irské puby (Public Houses – veřejné domy) jsou moje láska již dvacet let, od doby kdy jsem navštívil první. V boční uličce jsem objevil hospodu U Jiřího a draka z roku 1410. Věřte, že vypít si pivo v šest set let staré hospodě je spíše obřad, než cokoliv jiného. No, málem jsem to na loď nestihl, voda už mi šplouchala přes okraje holínek.
Průzkumníci byli z návštěvy v Yacht clubu nadšeni. Jsme pozváni se osprchovat, vyprat, uvařit si , ohřát se, prostudovat mapy a piloty… Přetrpěli jsem nárazy o dno při přílivu a znovu za odlivu. Byly stále divočejší, vítr pořád zesiloval. Než jsme druhý den opustili loď, ukázal mi můj anemometr 45 uzlů jako průměr.
Prohlédl jsem řetězy k bóji a zjistil, že první článek je zeslabený na třetinu tloušťky. Překlenul jsem slabé místo šeklem a pro jistotu natáhl ještě lano na další bóji. To od řetězu jsem kromě rohatky uvázal ještě na stěžeň. Našel jsem na zemi přetržené oko řetězu. Na opotřebované mooringy v anglických vodách upozorňuje i Reedsův almanach.
Cesta do jachtklubu byla namáhavá. Šli jsme proti větru v hlubokém předklonu a nakonec i zády napřed, za velkého vynaložení sil. V klubovně jsme byli sami – dostali jsme číselný kód od zámku a až k večeru přišlo pár lidí, kteří připravovali lodě uložené na břehu na sezónu. Najednou přišel chlapík s vykulenýma očima, že mu měřák na stěžni ukázal 60 uzlů. (110 km) Vítr hřměl údolím jako několik vlaků najednou a svištěl v takeláži jachet až do ultrazvuku. Nejsem pobožný, ale v duchu jsem si říkal „ Bůh ochraňuj ty, kdož jsou na moři!“
Jachtaři rozhodně odmítli, abychom šli spát do lodě. Snesli nám odněkud spacáky, srazili jsme k sobě křesla v klubovně a strávili konečně klidnou noc. Druhý den tlak vystoupal na 990 hPa a předpověď slibovala další okno. V klubu se nám dostalo mnoha cenných rad, jak proplout Swellies a Caernaforn sand bars, dostali jsme i nákres orientačních bodů a trasy pro Swellies s tím, že aktualizaci pro Caernarfonské písečné lavice dostaneme u Harbour Mastera v Caernarfonu. Na rozdíl od lidí z Wardley`s , kteří nám proplutí Menai Strait rozmlouvali, místní říkali, že při správném načasování je to hračka. Však taky jejich klub byl první, který v roce 1967 začal průliv splouvat.
Na tomto místě bych asi měl vysvětlit, co je to Menai Strait a zejména obávané Swellies. Menai Strait (velšsky Afon Menai = řeka Menai) je úzký pruh přílivové vody cca 16 mil dlouhý, který odděluje pevninu Walesu od ostrova Anglesey. Šířka průlivu se pohybuje od 180 m do 1100m. Rozdílné přílivy na obou koncích průlivu vyvolávají velmi silné proudy oběma směry v různých časech a vytvářejí tak nebezpečné podmínky. Jedna z nejnebezpečnějších oblastí známá jako Swellies se nachází mezi dvěma mosty vzdálenými asi 1km od sebe. Zde jsou kromě několika ostrůvků poblíže povrchu skály, přes které se přelévají proudy a vyvolávají místní víry, které malé lodi na tyto skály naženou. Tady byla např. ztracena v r. 1953 cvičná loď Jejího Veličenstva „Conway“. Proud zde za odlivu dosahuje 8 uzlů, ve springu až 11. Rozdíl hladiny mezi mosty je za odlivu 1m.
Jihozápadní vstup do průlivu u hradu Caernarfon je také nebezpečný pro časté zvedání písečných lavic tvořících Caernarfonské písčiny, které neustále mění profil splavné vody. K bezproblémovému proplutí Swellies je třeba být před mostem Menai Bridge dvě hodiny před HW v Liverpoolu. Slabým protiproudem kormidlujete bezpečně podle znaků na ostrůvcích, na břehu a na pilířích mostů. O hodinu později se Swellies promění v řeku s bílou pěnou. Změna směru proudu je prý tak náhlá, jako otočení vypínačem. Vycházelo nám to tak, že až nás zítra dopoledne zvedne voda, musíme tam hned mazat, protože k mostu zbývají čtyři míle.
Mirek našel na dně ústřici, tak jsem ji slupnul, byla skvělá. Martina nasbírala slávky, uvařila je a snědli jsme je, i když jsem přitom s lítostí vzpomínal na na náš oblíbený chorvatský recept s česnekem, petrželovou natí, bílým vínem a strouhankou.
Po obědě jsme vyrazili na hrad. Hrad v Beaumaris patří k tzv. „železnému kruhu“, řetězu hradů, kterými anglický král Eduard I. obehnal pobřeží Walesu. Všechny ty hrady se stavěly jako pevnosti, s několika stovkami palebných bodů, obvodové zdi byly dvojité, s úzkými průchody a průlezy ke střílnám. Každý z těch hradů měl přístup k moři. V Beaumaris vede z moře do hradu průplav, kterým se lodě dostávaly branou až za vnější zeď do malého přístavu. Fotku z Beaumaris nemám, protože když je člověk starej a blbej, tak si zapomene foťák na lodi a může se pro něj vrátit v nejlepším případě tak za osm hodin.
Kompenzoval jsem to návštěvou dalšího nádherného pubu, kde jsem mohl v klidu sledovat úžasné představení Messiho proti mému milovanému Arsenalu v semifinále Ligy Mistrů a zároveň si sušit holínky, protože jsem byl v této části hospody zcela sám. Teď mě napadá, jestli se o mou samotu nezasloužily právě ty holiny, ale to už teď nezjistím.