Návrat bocmana – po 5 letech na La Grace (část 2.)

Část 2. (21. – 27.7. 2019)

Pokračuji v líčení zážitků, kdy jsem se vrátil  na místo činu do funkce bocmana, kterou jsem před pěti lety opustitil První část je zde.

Sobota je na Grace suverénně nejsložitější den. Loučíte se s lidmi, o kterých víte i to, co nechcete, protože vám v dovolenkovém uvolnění vyklopili leccos… . Všichni se balí, někdo 10 minut, někdo 2 hodiny. Do toho je nutné přesvědčit kadety, že ještě nejsou na cestě domů, ale musí vyčistit loď, vzít do ruky štětku a Domestos…

Sobotní úklid se tak stává cvičením v manipulativní psychologii a mikrologistice. Batohy se přesouvají mezi kajutami, palubou, člunem a zase zpět (zapomněl se umýt člun). Na jednom místě prosím luxovací sekci, aby konečně začala, jinde marně strhávám příkladem, když dvakrát máchnu koštětem. Po hodině a půl 150% úsilí s 60% výsledkem mávnu rukou a lidé se začnou nakládat na člun. Pouštíme slzu, obejmeme se a slibujeme si věci, které nepřežijí kontakt s šedou pěnou dnů. Kapitán a Romana vyrazí na nákupy a vyřizování. Bocmana a strojníka čekají nejnutnější opravy a příprava na další týden.

Tentokrát Saša využil čas na opravu Teleflexu (lanka, kterým se z paluby ovládá motor – plyn a řazení), já jsem jeho autem odvezl kuchaře na nákup a čekali jsme na nalodění. Když jsem se vrátil, Saša vyráběl nějakou součástku – nepoučené oko by spatřilo MacGyvera kterak dělá ze žvýkačky urychlovač částic. Jelikož jsem nechtěl umělce rušit při tvorbě (Saša: já se na to můžu vy …. Na zlomeném svěráku tu mám svařovat … ta to jaká cikánská robota … !!! … !!! … do …!!!), rozhodl jsem se vydat s člunem pro nákup a první lidi.

Saša opravuje teleflex.

Chvíli jsem manévroval mezi čluny u břehu, chtěje se dostat co nejblíže k autům, ale nakonec převládla opatrnost – nerad bych očesal vrtuli nebo urazil nohu přívěsného motoru, a tak jsem poslední metr skočil do vody a člun dotlačil. Naložili jsme lidi i batohy a Pepa si s tím vším chtěl přejet blíže k nákupu. Nastartoval, zařadil, motor běžel, vrtule stála! 35 °C, na břehu mléko, maso, zavazadla, děti … Ve mně malá dušička, že jsem přes vědomou opatrnost pokazil motor za x tisíc. Naházeli jsme do člunu vše, co se mohlo rychle zkazit a začali hledat někoho, kdo by nás dotáhl k lodi. V hlavě mi šrotovaly krizové scénáře. Celý týden bez motoru. Děti na palubě, v okolí není marina, kde bychom mohli za rozumné peníze stát…

Pomohl nám postarší německý pár a motorovým člunem nás dotáhl na loď. Saša otevřel motor, pohnul nějakým plíškem o milimetr, zavřel motor, zařadil, opravené … Je to kouzelník. Podle jedné teorie se mým opatrným manévrováním (mnoho přeřazení dopředu a dozadu) uvolnilo vymezení táhla – designová nedokonalost motoru. Podle druhé teorie se Tannerovci (Petr Tanner je spolumajitel lodi) dostali do vzdálenosti, kdy působí jejich antimotorové mojo. K tomuto fenoménu existuje statistika – téměř vždy, když se Peter přijde svést na Grace, nějaký motor na lodi začne stávkovat. Pro doplnění: Saša v ten večer řešil ještě zavzdušňování generátoru a kontakt na jednom čidle, kvůli kterému kolísaly otáčky a já ještě Pepovi zatáhl na autě ručkou a ta se mu – chvíle napětí … zasekla. Jak jinak. 

Tankujeme vodu se sprchy.

Já se myji pohledem na mořskou hladinu, ale jsou maminky a děti, co se sprchují, a tak se nám pomalu začaly krátit zásoby vody. Měli jsme na výběr zajet si do Zadaru, což znamenalo motorovat a vynechat koupání a pěkné zátoky … nebo improvizovat. Na Facebooku se nám ozval krajan: “Jsem nedaleko a voda mi teče ze sprchy.” Nacouvali jsme si k jeho domu, natáhli hadici. Tlak měl dobrý, za pár hodin jsme byli hotovi.

Děti na palubě…

Vysoká koncentrace dětí do 10 let vyžaduje od bocmana specifický přístup k práci. Jdu si pro kladkostroj, na bedně sedí děti. “Tejdo (strejdo)! Musíš pívat (zpívat)!” Bocman, personifikovaný hněv boží, zpívá: “Skákal pes, přes oves …” Nebo musím zahrát nalezení tajemné zprávy od mořské panny na kotvě (v rámci hry, kterou pro děti organizujeme) a přinést ji kapitánovi. Tak poprvé přijdu: “Pepo, Pepo! Tohle jsem našel na kotvě!!!” Nikdo nic, děti si kreslí lodičky. Pepa: “Tak to byla bída, Borisi. Znovu, lépe a radostněji!” Opakování dopadlo úplně stejně, takže mikrosituaci o tajemném nalezení zprávy od mořské panny si kapitán musel nakonec zinscenovat sám.

 

Vrcholem hry pro děti byla operace “Minotaurus”. Základní zápletkou bylo srdce mořské panny, kterého se zmocnil Minotaurus a schovává ho ve svém chrámu – labyrintu. Pod záminkou nákupu chleba jsme byli dva vysláni, abychom instalovali plastovou kostru s lebkou berana a skleněným srdíčkem do bunkru na Murteru, zapálili v tunelech svíčky a postarali se o zvukovou kulisu. Zadání znělo – musí se bát, ale nesmí utíkat! Takže jsme chrochtali, funěli a huhňali (jako Minotaurus), zatímco se bunkrem nesly složité příběhové konstrukty, kterými se Pepa snažil držet pohromadě příběh a křehké nervy mrňousů, a za dostatečného napětí se dopracovat přes nějaký uvěřitelný dramatický oblouk k plastové kostře s hlavou mrtvé ovce.

Apropos ovčí hlava – lebka berana – k nám přišla u ostrova Pag. Plán byl zakotvit v opuštěné zátoce a počkat na kamarádku Inočku, která nám vezla barvy. Nalodit Inočku, nalodit barvy… Inočka dostala instrukci – vidíme na Google mapě cestu. Zahneš z vísky Stara Vas doprava, dojdeš po cestě k pobřeží – jsme tady v zátoce. Dopadlo to neslavně. Ostrov je neschůdná země plná ostrých kamenů a cesta na kterou se Inočka dostala vedla do kamenolomu. Po hodinách bloudění to Inočka vzdala a s očesaný plastem na podvozku se šla prospat. Kapitánovi tento vývoj připadal podezřelý, a tak se vydal ve člunu hledat inkriminovanou asfaltku a našel ji spolu s lebkou berana. Ta se stala hlavou Minotaura. Pokud správně tvrdíte, že Minotaurus měl hlavu býka a ne berana, máte samozřejmě pravdu, ale my jsme pracovali s tím, že v 8 letech mytologickou zoologii děcka (zatím) neřeší.

Inočko, hledej asfaltku…

Kolem Pagu jsme zamířili pod most Ljuba Vrata. Kromě napětí při podplouvání, při pohledu z paluby působí perspektivní zkreslení a ty dva metry mezi vrcholem stěžně a obloukem mostu nejsou zrovna z paluby zřetelné, jsme si most, jeho kanál a přilehlou zříceninu malé strážní pevnosti vybrali jako místo na focení. Shodili jsme všechny příčné plachty, spustili člun, pohádali se a nakonec dohodli na nejefektnějších úhlech focení z člunu, aby posádka domů přivezla pěkné fotky a bylo čím se chlubit na Facebooku. Bohužel vítr neukecáš a tak je výsledek zplihlý…

V pátek jsme se plni dojmů dohrabali do Pirovace v očekávání další náročné soboty. V noci jsem se vzbudil s tím, že mi někdo dal do okénka u postele fén. Když se mi dojmy spárovali s reáliemi, tak mi došlo, že to není z fénu, ale že se venku rozfoukal Neverini. Přeletěl přes nás bouřkový oblak přinášející krátké, ale prudké větry a blesky. Za minutu jsme byli na palubě, loď se naklonila, otočila na kotvě, rozpípaly se všechny kotevní alarmy a do 10 minut bylo po všem. Kapitán zhodnotil, že kotva drží a poslal nás do postelí se slovy: “Vyspěte se, zítra to bude horší…!”

Pokračování příště