Návrat bocmana – po 5 letech na La Grace (část 3.)

Část 3. (28. – 3.8.2019)

Pirovac má dobré kotviště. Chráněné ze tří stran, jílovité – bahnité dno, vlny se nemají kde rozjet s výjimkou severního směru. Proti Jugu zlaté. Třetí týden bocmanování na Grace začal v menších vlnách po noční bouři. Předpověď slibovala zhoršení a na nábřeží už stál jeřáb a vytahoval v noci potopené čluny.

Po obvykle složitém dopoledním úklidu lodě jsme se se zbytkem posádky posadili na palubu a v nastalém klidu jsme začali třídit nerezové šrouby a matice. Skladové hospodářství je věčná bolest La Grace, protože co bocman/strojník, to jiný systém třídění věcí (někdo by řekl, že co kus, to jiný bordelář), do kterého svou kreativitou zasahují kadeti. V lodi je materiál a nástroje rozdělen do 18 úložných prostorů, v nichž vozíme všechno možné – lana, nářadí, náhradní díly, dřevo, kostýmy, nerezové plechy… rozbité elektrické přístroje, staré barely, barvy…  Ledacos se může hodit, běžně se nějaká blbost repasuje a vyřeší problém, se kterým jiné lodě míří na týden do servisu, ale daní za to jsou hodiny nutné k vykopání a shromáždění věcí, které jsou nutné kvůli 5 minutám práce. V rámci boje s tímto omezením jsme proto hrdinsky roztřídili všechno pojivo, co se vozilo promícháno v poloprázdných přepravkách, do kompaktnějších a přehlednější boxů. Chápu, když si čtenář řekne: “No a co?” Ale pro strojníka to představuje velký luxus. Zkoušeli jste už ve vlnách hledat matičku?

Odpoledne jsme nalodili novou posádku a patřičně šťastní, že jsme přežili sobotu a nikoho a nic neutopili, jsme usnuli s očekáváním ranního Juga s deštěm. Počasí nám dopřálo snídani a pak udeřil vítr, déšť a kroupy silou, která nás začala snášet z kotvy a na palubě nedovolila chodit vzpřímeně. V jednu chvíli klesla viditelnost pod 20 metrů a nebylo možné se dorozumět jinak než zuřivým křikem z půl metru, což při vzdálenosti mezi kormidlem a kotevním vrátkem způsobovalo nemalá nedorozumění. Než nějaká informace (kam směřuje řetěz, jak daleko je kotva, je zařazeno, přidat, ubrat plyn …) doputovala ke správnému uchu, byla často zastaralá a tak jsme si svorně zainvektivovali.

Smysluplné úsilí bylo možné jen v 20 minutových přestávkách, kdy ochabl vítr a déšť. Vytáhli jsme kotvu, posunuli se proti větru a vyslali Petra Tannera do vody, aby nám na velkou admirálskou kotvu zavěsil ještě menší, 20 kilovou pluhovku a 10 metrů řetězu. Toto kombo jsme hodili do vody spolu s 80 metry našeho těžkého řetězu. Posádce jsme dali pokyn: Trochu prší, zabavte sebe a děti společenskými hrami. V kapitánské kajutě jsme se pak u teplého čaje dívali na plotter a hledali suché věci. Kotvy nás držely, ale než se zaryly, ukazoval rychloměr na couvačku 1,5 uzlu. Indikátor větru to vzdal okolo 47 uzlových nárazů a přestal fungovat.

Odpoledne se vyčasilo. Začali jsme s výcvikem plachet a překotvili jsme do nedalekého městečka Betina, kde posádka dostala volno na kafe a prohlídku místního muzea výroby dřevěných lodí. Od pondělí jsme mohli nastoupit tradiční rytmus letních plaveb. Přesněji koupaček-překotvovaček. Na přeplavby je jaro a podzim. V létě je imperativem zabavit a utahat děti koupáním, skákáním z paluby a hrami, aby si rodiče mohli dát po setmění jedno zteplalé pivo, po kterém též padnou vyčerpáním. Aktuální hra vsadila na materialismus a kariérismus. Děti se učily různým námořnickým dovednostem, přitom postupovaly od plavčíka ke kormidelníkovi a pobíraly plat v plastových Dublonech. Večerní zúčtování začínalo skandováním “My chceme Peníze! My chceme Peníze! …”

Úterý začalo kriticky – problémem se splachováním. Navzdory několikanásobnému opakování jsme nebyli schopni dosáhnout poučenosti posádky ve směru neházení toaletního papíru do záchodů. Množila se ucpání a situace, kdy se před záchody tvoří fronty, zatímco  uvnitř někdo zoufale zápasí s fyzikou a nemůže se zbavit reliktů svého metabolismu. Pokusili jsme se přejít na arabský systém. Každý záchod má sladkou i slanou sprchu, takže jsme zabavili veškerý toaletní papír, vysvětlili povahu problému i řešení a zastřešili se ochranou lesů a čistotou moří. Do hodiny byly záchody ucpané vlhčenými ubrousky a kuchyňskými utěrkami. Obojí je pro náš systém násobně horší než toaletní papír. Pochopili jsme, že tento boj nevyhrajeme a vrátili jsme toaletní kulturu zpět do Evropy.

Našli sme kotvu…

Pozorný čtenář Krásy jachtingu si mohl všimnout, že považujeme freediving za vhodný doplněk k jachtingu. Je to levná a naplňující aktivita, která se dobře kombinuje s jachtingem a při kotvení či zamotání lana/sítě do propeleru může zásadně zjednodušit život. Pro vášnivé freedivery to může být i dovolenková forma přivýdělku. Petr Tanner trávil koupačky svých dětí v neoprenu a z dvaceti metrů vylovil: kameru GoPro (funkční), půl tuctu potápěčských masek, polovinu karbonového vesla, solární panel a dva zánovní řetězy (cca 80 metrů) s kotvami, které se staly vítaným posílením kotevního arzenálu La Grace.

Ve středu jsme dotankovali vodu v marině v Rogoznici a cestou na koupačku jsme mohli v přímém přenosu sledovat Chorvatskou policii v akci. Tentokrát měli celonárodní zátah a pokutovali rychlou plavbu a alkohol. Kolem nás se přehnal vodní skútr a hned za rohem čekala hlídka. Majitel skútru ukázal na svou loď, ale v cestě stála Grace, což si policie vyložila jako že patří k nám a tak šel Pepa na kontrolu. Musel foukat, ukázat papíry a když už nemohli nic najít, prolustrovali ještě očkování Merlina. Asi jim stačila pokuta, kterou dali skútristovi. Ze zkušenosti vyplývá, že když už Chorvatský policista přijde, nějaký důvod k pokutě si najde. Tato kultura se šíří přes celou populaci a když z motoráku vidíte na břehu telefonujícího domorodce a on vás sleduje, je dobrá šance, že na vás volá policii kupříkladu za rychlou plavbu. Plní si tak vlasteneckou povinnost vůči státnímu rozpočtu. Středeční výnos celonárodní akce proti rychlé jízdě ve člunu pro Chorvatský rozpočet média uvádějí na 260 219 HRK (906 958 CZK).

Cesta k Palibábě.

Kolem Šibeniku, přes kanál Sv. Ante jsme se vydali do národního parku Krka. Zakotvili jsme u Skradinu a po složitém vyjednávání s dětmi (my chceme peníze! …) se posádka vydala k Palibábě. To je nějaký místní, autentický podnik s levným chlastem, o kterém vám bohužel mnoho neřeknu, protože jsem měl hlídku na lodi a dohlížel, aby nám rozespalé děti nežuchly do vody. Okolo jedné se z přístavu ozval recitál Petra Tannera (ano, kromě toho, že na dálku působí na motory, zachraňuje loď a tahá kotvy z 20 metrů, i “recituje”). Zní to jako řev Klingona přerušované slovy: “..kočička …, … očičko…, … vyloupnuté!”. Za chvíli k lodi přirazil člun a na palubu vypadla dospělá část posádky. Na jejich obhajobu – ráno o šesté hodině zvládli budíček a výsadek směr Skradinské vodopády.

Mě druhý den čekalo zakrytování vrchu pně stěžně proti vodě (pro vysvětlení stěžeň la Grace má tři části: peň, košovou a brámovou čnělku). Součást boje s průsakem do podpalubí. Normálně by to zahrnovalo změřit lino, uříznout lino, podlepit lino tmelem/silikonem, pobít měděnými hřebíky… V praxi to znamená najít lino (prolézt 18 beden), najít Sikaflex (nacházím jen s uraženou koncovkou tuby…), najít metr, hřebíky, navrtat si kladivo (kvůli uvázání, vše, co při pádu ze stěžně může někoho zranit, se musí nosit na stěžeň uvázané), narovnat si hřebíky, povolit výtahy ráhen a vratiráhna (jejich závěsy leží na vrcholu stěžně kam půjde lino), najít rukavice… Po dvou hodinách jsem se dopracoval k výsledku, který snad zabrání průsaku vody do a kolem stěžně, ale esteticky … no…  snad se ta matlanice časem moc nevydrolí. Čekalo mě ještě půlhodinové hledání ředidla a odstraňování tmelu z rukou a nástrojů.

V mezičase kapitán a strojník předváděli etudu na téma – kolika způsoby se dají připevnit vyklápěcí poziční světla na člun. Na jedné straně stála zkušenost mnoha let na lodi (kapitán: musí se to sklápět, lidi to urvou nebo to strojník urazí o loď!) a inženýrská erudice strojníka-strojaře (udělá se to pořádně na pevno a s konstrukcí. Co se sklápí, to se urve!). Po chlapské debatě se strojník vydal vlastní cestou a na lodi krátce zavládla tichá domácnost. Empirický důkaz, kdo měl pravdu, zatím chybí. Ze Skradinu jsme se po řece vrátili natankovat k Šibeniku.

Bocmanova radost – dostatek lezců na palubě.

Čtvrteční večer mě čekalo páté výročí svatby (děkuji posádce, že mi pro ženu nahrála blahopřání) a děti bojovka. Záhadné listy nalezené na lodi přinesly informaci o námořníkovi, který ukradl poklad. Jeho bídnou kostru ukrývaly Hitlerovy oči – ponorkový bunkr v kanálu St. Ante. Na mě čekala instalace kostry, další dopis (skoro jsem ho nechal ležet v euroobalu) a zavěsit dvě lampy (oči) na vchod. Na rodiče a kapitána čekala procházka a dlouhý večer plný dětského adrenalinu.

Ráno jsme dospávali až do 8:30 a následně se začali připravovat na špatné počasí. K obědu se zatáhlo, meteo hlásilo déšť, vítr a znovu Neveriny. Odpoledne jsme se vyvázali u Murteru na rybářské molo. Děti dohrály hru a na jejím konci kapitánovi vyplatily všechny dublony, aby získaly informace o pokladu – zlatých (pozlacených) mincích. K večeru jsme na boku instalovali baterii fendrů, uzavřeli světlíky, natočili ráhna a čekali, co bude.

Příprava na bouři: všechny fendre co máme.

Jelikož jsme byli dobře chráněni ze severu, východu i jihu, přišlo to ze západu od moře. Prudký déšť, vítr kolem 50 uzlů, vlny. Začalo nás to tlačit k molu. Vyskakovaly nám fendry a největším rizikem bylo poškození kobylic o hranu mola, ztráta vantů a v takovém případě i ztráta stěžně, díra v trupu a potopení lodi. V jednu chvíli jsme téměř ztratili člun i s kapitánem. Vedle lodě létal o metry nahoru a dolů, a bylo otázkou času, kdy se rozbije o trup. Kapitán se ho snažil odvázat od lodě a proplout s ním do rybářského přístavu, ale nepodařilo se mu ho nastartovat. Viděli jsme ho střídavě na úrovni zábradlí a hluboko pod lodí, jak se drží konstrukce, dokud Saša neodvázal lano držící příď člunu u lodě. Zadek chycený na karabině s nosností 25 kN se následně urval . Pepa prodriftoval kolem paralyzované posádky a marně křičel o lano. Nakonec se mu nějakým záhadným chvatem podařilo rozchodit zapalování a dostal se do malého rybářského přístavu místo na kamenitou pláž.

Karabina z člunu po bouři.

Jako další zábavu jsme hledali a nafukovali rezervní fendery, což dopadlo úspěšně, ale v konečném důsledku to naštěstí už nebylo třeba. Do jedné se bouře uklidnila a Marek Turba, náš meteorologický anděl strážný, hlásil, že slabá Bóra nás zbaví Neverinu a do rána bude klid. Postavili jsme hlídky a šli spát.

Bocmanova rakev/postel.

Sobotu začal Merlin tím, že se ztratil. Naštěstí má slabost pro jiné psy, takže nás místní pejskaři nasměrovali. Počasí hrozilo mistrálem, takže místo na Pirovac jsme jeli k maríně Jezera. Kolečko balení a úklidu, loučení s lidmi i lodí. Oběd v Pirovacu a náhle už jen ubíhající krajina kolem dálnice a návrat domů. Zde musím poděkovat Tomášovi, Jindřišce a Elišce, že mě dovezli, poskytli mi přes noc střechu nad hlavou a vůbec se o mě hezky starali. Děkuji.

Nyní si zvykám, že jídlo nepřichází ze zvukem Ivošovy fujary, že je očekávána alespoň jedna sprcha denně a doma mě nikdo poslouchat nebude! Ale zase mohu házet toaleťák do záchodu. Děkuji Pepovi a celému týmu kolem La Grace za krásný návrat z námořnického důchodu a snad se brzy uvidíme na dalších plavbách, o kterých budou další články.