Návrat bocmana – po 5 letech na La Grace

Část 1. (13. – 20.7. 2019)

Před 5 lety Krása jachtingu, přesněji její tehdejší redaktorka Terka  Forštová, přivedla na La Grace jakousi  Kateřinu. Po 6 dnech jsem se s ní v Olbii na Sardinii oženil a mé bocmanské kariéře byl konec. Narodil se nám syn Horác. Nastala doba plen, rodinných radostí, kariérních starostí a když syn pokřtil druhý díl knihy, zdála se, že to je labutí píseň mého námořnického života. Na jaře se ale ozval Pepa Dvorský s nabídkou, která se neodmítá: Na tři týdny potřebuji bocmana a mám na lodi nový kávovar!

Jadran Expres, spolu s Žlutými a Flix-zelenými zásobuje Chorvatsko Čechy a jejich penězi. Říká se, že Německo má několik neoficiálních spolkových zemí, jednou z nich je španělská Mallorca, tak Česko by v tomto duchu mohlo hovořit o “svém” kraji: Dalmácii. Prý to byl Čedok v třicátých letech, kdo začal vypravovat zájezdy do Chorvatska a položil základy místního turistického Eldoráda. 

O patnácti hodinách v autobusu nic poetického napsat neumím. Do Maďarské hranice jsem se snažil využít čas k práci a poté následoval jen přerušovaný spánek nepřinášející odpočinek, který jen pomalu ukrajoval z nepohodlné noci. S čekající novou posádkou jsme dospávali na promenádě Pirovacu. La Grace byla zakotvena před městem a my od 5 ráno čekali nejprve na otevření kaváren, pak na nalodění.

Didaktika školení plachet doznala pokroku – zde tzv. sektorová metoda.

Jako bocmanovi mi náleží privilegium nalodění před běžnými smrtelníky, kteří musí čekat do 15:00, dokud se nenakoupí zásoby a nepřipraví loď. Vstoupit na Grace znamenalo spustit příval vzpomínek. Jako návrat do hospody, kde jste trávili pubertu. Pro šprty jako procházka po gymnáziu či návštěva šachového kroužku po letech. Na Grace mám spoustu hrobečků – tu jsem vybrousil kajutu (a nechal rýhy na stropě), tu opravoval schod a dal křivě vrut … občas se i něco podařilo, ale to už v mezičase někdo vyměnil. Místo mezi záchrannými ostrůvky a generátorem, kde jsme si se ženou “plácli”, zde ale bude dokud bude La Grace.

V roce 2011 jsem na své druhé, ještě kadetské plavbě, zažil bocmana, který velel technikou “hej ty, jdi k otěži přední plachty!”. Překvapivě na to nikdo nereagoval a následný frustrační záchvat nikoho k otěži nepřivedl. Jsem mu vděčný za velkou lekci práce s lidmi. Jako bocman jsem si vždy v neděli večer sedl nad seznam posádky a naučil se všechna jména a tváře. Nedělní výcvik jsem začínal představením a všechny pozdravil jménem. Dovolím si tvrdit, že nebyla posádka, která by to neocenila. Najednou víte, že ten vysoký je Petr a můžete jej poslat na brám, Alena ví kde jsou kasouny a skasalnice a Dalibor si poradí při vytahování kotvy. Konec sebechvály… (he he, ale jde mu to 🙂 pozn. šéfredaktora)

A kdo bude nejlíp škrábat, ten bude velitelem hlídky?

Novinkou letošního roku jsou velitelé hlídek. Vyškolení “super kadeti”, kteří jsou na lodi už poněkolikáté, znají loď i různé nuance její obsluhy. Honza, alias Pivern, který také organizoval aktuální posádku, nasadil laťku hodně vysoko a od prvního dne byl obrovskou pomocí. Takový přísný seržant, co na větu: “Spusť přední stěžeň!” rozpoutal horečnou snahu celé posádky a bez zaváhání je dovedl k výsledku. Pouze pro připomenutí, 5 let jsem nesáhl na lano a tak jsem mu byl vděčný za skvělou pomoc při oživení všech návyků.

Apropo návyky. Takové vyvazování lodi v malých přístavech Středozemního moře… Grace je velká, vpředu dlouhý čelen, velká setrvačnost, vysoké boky … Každé vyvázání k molu je potenciální pojistná událost. V pondělí jsme si zašli do Rogoznice pro vodu. Plovoucí molo má uprostřed podivnou okrasu, přímo na nabodnutí čelenem, pokud se bocmanovi vpředu včas nepodaří zaseknout spring… Po pěti letech mi chybí odhad vzdálenosti a zrychlení, zručnost při nahození lana na vazáky, rozmístění fendrů a všechny tyto návyky je třeba správně zkombinovat v několika desítkách sekund, přitom je třeba dát pozor na ty, co vám pomáhají a nevnímat tlak zvědavých očí na palubě i na břehu, co předpokládají, že to je rutinní brnkačka. Není!

Z Rogoznice jsme přejeli k malému ostrovu, kde Pepa viděl bunkry. “Jsme piráti! Nevím, jestli ten ostrov někomu nepatří, takže se k těm bunkrům potichu přiblížíme. Nemám problém si nechat vynadat a sypat popel na hlavu, ale musíme to udělat tak, aby to bylo cestou zpátky!” Jak pravil, tak udělal. Bunkry byly epické. Několik kilometrů hlubokých chodeb se střílnami na děla, sklady, pozorovatelna… Nakonec jsme potkali i místní. Pán nám nešťastně vyrazil naproti, že nám něco řekne. Pepa k němu sebevědomě kráčel, pozdravil jako by byl na procházce v parku, my jsme to udělali také. Nic se nestalo. Majitel jen kýval hlavou nad naším bezstarostným sebevědomím – případně drzostí. Nepřestanu to obdivovat. Já se na takové dobrodružství sám nevydám a nebo si jej kvůli přehnaným obavám neužiji. Po návratu jsem se při zaučování s novým člunem pokusil startovat bez spuštěného motoru. Znalci vědí, že to hrozí utavením impeleru (neteče jím voda) a zadřením (nechladí se motor). Naštěstí jsem ho po pár sekundách vypnul – jeho divný zvuk okamžitě přehlušil řev Pepy i strojníka Sašy – … řvali “Vypni to! Hned to vypni … !!!” Jó, člověk zapomíná …

Hvar – čluny a vlny.

Naší další zastávkou byl ostrov Hvar se stejnojmenným městem. Vítalo nás přeplněné kotviště, burácení diskotéky a vyjuchaná atmosféra letního večera. Posádka šla v pirátském drancovat, plenit a znásilňovat, já jsem ve vlnách doléval benzín do člunu. Naštěstí došel až u lodi. Je v něm pro tyto případy záložní kanystr, ale ve vlnách kolem přístavu bych ho bez pomoci z lodi sotva dolil. Kolem kotvících lodí neustále létají místní taxi čluny a vozí lidi z a na ostrovy. Zásadně ve skluzu a s pákou na doraz dělají půlmetrové vlny. Určitě zde nehledejte klidnou noc. I piráti se vrátili šokovaní mírou dekadence místních turistek a cenami v obchodech. Ranní návštěvu pevnosti jsme rovnou odpískali, šli na koupačku a vyjeli směr ostrov Vis.

Česká vila na Visu.

Vis je nejzápadnější trvale obydlený ostrov Chorvatska. Do začátku 90 let zde byla vojenská základna, jsou zde bunkry a i takzvaná Češká vila, o které jsme psali v jiném deníku La Grace. Po krátké zásobovací zastávce v hlavní vesnici – Visu, jsme zamířili do jednoho z bunkrů, v němž kdysi stály rychlé čluny a bránili Titův socialismus před případným útokem z Itálie či od soudruha Stalina, se kterým Jugoslávský maršál nesdílel představy o správné podobě socialistického internacionalismu. Vojenské dějiny ostrova sahají až k napoleonským válkám a budeme jim věnovat samostatný článek. Zlé jazyky říkaly, že tam někde visí zákaz vyvázání na noc, ale tabule záhadně zmizela. Užili jsme si tak prohlídku zákoutí bunkru a lodní dělostřelci a hudebníci jeho akustiku. První pálili prachem, druzí si v něm udělali jam session. Ráno jsme zjistili, že nám hrozí katastrofa. Na zábradlí jsme našli bobky od krysy a palubní zásoba vysočiny byla kriticky ohrožena. Nastražili jsme pasti a Merlina, lodního skoro-psa …

V bunkru.

Nafting zpět do Pirovacu jsme si zkrátili prohlídkou majáku před Rogoznicí a focením. Trochu jsme se při tom zapotili s baterkami. La Grace je jedinečná, což je skvělé, ale ne pro strojníka, který vlastně pracuje s prototypem, neustále na něm vychytává nějaké drobnosti, či objevuje nové zapeklitosti. Tentokrát zazlobily nové baterky. Jejich demontáž kvůli reklamaci přinesla problém s propojením a Saša musel prokázat své mistrovství i odolnost vůči 24 Voltům. Přitom šlo o zlobivou svorku a následně jsme se tedy mohli vydat do zátoky.

Při soirée na palubě se Merlin rozhodl předvést a začal slídit. Jeho snahu jsme ocenili, ale považovali za marnou, protože případný souboj s krysou by nemusel vyhrát. Merlin váží asi 2,5 kg. Nakonec mu tady musím složit uznání, stejně jako pozornému bocmanovi (ano, mně!), který si všiml, že krysa se Merlina lekla a utekla do člunu. Rychle jsem se s ním odvázal a doufal, že ji vytřesu sérií rychlých kliček v plné rychlosti. Pro jistotu jsme propláchli člun vodou a nakonec to krysa vzdala a skočila do moře. Speciálně vybraní piráti – ti nejhorší z nejhorších, vrazi k pohledání, se rozhodli, že to s ní skoncují. Našli ji na kormidle a chladnokrevně ji v kyblíku odnesli na břeh, kde jí zamávali s přáním všeho dobrého do nové etapy života.

Předposlední den jsme zakotvili u pevnosti v Šibeniku. Vchází se do něj kanálem a doprava uvnitř se reguluje majákem. Z jedné strany je pevnost, která děly kryla přístup k městu a u ní jsme zakotvili. Potřebovali jsme navštívit obchod s lodním vybavením a vyreklamovat zlobivé baterie. Cestou jsme si střihli návštěvu Hitlerových očí, což je tunel ve skále a další z mnoha bunkrů – v tomto případě památník nacistické okupace, prý postavený jako ponorkový kryt.

 

Hitlerovo oko.

Následovala už jen plavba do Pirovacu, kanonáda v kanále, vzorové stažení a zagasketování plachet a poslední večerní čluny. Ráno se do 11:00 loď piglovala, mezi obědem a 15:00 se loď změnila na loď duchů a při střídání se začaly dít věci … ale o tom až příště.