Kapitola z knihy Námořní právo očima jachtaře
Stalo se to na Baltu, byla to školní plavba. Blížila se bouře a nám se nepodařilo nastartovat motor, abychom mohli dojet do přístavu. Byly slabé baterie a všechny pokusy je oživit selhaly. Pomalu jsme splouvali s větrem přímo do bouře a bez elektřiny. Byla noc. Přístroje nefungovaly, světla nesvítila. Bouře začínala nabírat na síle.
Pokoušeli jsme se plout na zrefované plachty, chvíli to šlo, ale nakonec jsme se rozhodli vyzkoušet si záchranu. Na světlice kolem plující lodě nereagovaly, vysílačka bez elektřiny nefungovala, tak jsme použili mobil a podle postupu tísňového volání jsme zavolali na číslo 112. Ti nás telefonicky propojili s hlídkující vojenskou lodí, která se ujala naší záchrany. Ta za hodinu a půl připlula a záchranná akce mohla začít.
Vojáci spustili gumový člun do moře a ten okamžitě vyrazil k nám. Kdo plul s gumákem v silném větru a velkých vlnách, si umí představit, jak je to složité a nebezpečné. Bylo vidět, že jim to však nedělá žádné problémy a plavbu bravurně zvládají. Člun bleskurychle připlul k naší lodi a bokem do ní úmyslně narazil. Ve vteřině stál na okraji naší paluby důstojník, v puse měl smotanou smlouvu o záchraně a propisku, kterou při akrobatickém prvku nepřekousl. Samotná záchranná akce začala až po podpisu této smlouvy. Jejím cílem bylo propojit lanem obě lodě, tak aby bylo možné nás odtáhnout do bezpečí.
Ukázalo se, že to není tak jednoduché. Pokoušeli jsme se o to ze všech sil celé čtyři hodiny. Přes palubu se valily vlny, tmu krájel pouze silný kužel světla reflektoru namířeného z vojenské lodě na nás. Bílá paluba naší lodi v něm jasně zářila, ale všude kolem byla černočerná tma. V těchto podmínkách jsem měl chytit hozené lano. Stál jsem na přídi, přikurtovaný dvěma harnessy k palubě a nedařilo se mi to. Bylo to velmi vyčerpávající a nebezpečné. Vlastně to bylo nebezpečnější, než kdybychom splouvali v bouři a o záchranu nežádali.
Ve chvíli, kdy mi na příď přišel pomoci důstojník, situace se ještě zkomplikovala. Nečekaně velká vlna se převalila přes palubu. Mně podržely harnessy, ale důstojníka málem spláchla do moře. V poslední chvíli jsem ho zachytil. Jeho klidné: „Thank´s…“ mně probralo ze šoku a pokračovali jsme v chytání lana, což se stále nedařilo.
Problém byl v tom, že naše loď splouvala bokem velkou rychlostí. Bylo tak těžké pro vojenský gumový člun načasovat natažení těžkého lana od velké lodi k nám. Pokaždé nás těsně minuli, lano nedohodili. Vojáci smotali lano velkým navijákem na své zádi, poodpluli kousek níže, po větru a na těžké lano navázali tenké lanko, se kterým se lépe manipulovalo.
Opět se gumový člun, tentokrát s lehkým lankem za sebou, vyřítil k nám. Neplul přímo k nám, ale nadplouval si. Podařilo se! Lanko bylo u naší lodi. Dostali jsme lanko na palubu. Zbývalo jej přivázat kamkoliv k naší palubě a… nešlo to! Lanko bylo tak napnuté mezi gumákem a mateřskou lodí, že jej nebylo možné přivázat. Ujíždělo mi v ruce a řezalo prsty. Chvíli jsem se snažil lanko udržet a uzel nějak zavázat, ale krev kapající z mých rukou na palubu mě přesvědčila, že to asi nepůjde. Nerad, ale lanko jsem pustil do vody.
Vojáci to nevzdali a akci zopakovali. Tentokrát lanko včas uvolnili. Ale…prověsilo se do vody a loď na něj naplouvala. Lanko se omotalo kolem kormidla, kýlu, prostě kolem celé lodi. Nápad! Svážeme všechna naše lana a hodíme jejich konec na gumák my. Na konec lana jsme přivázali fendr, aby se lépe chytalo. Vše se podařilo. Naše lano bylo v mžiku na palubě vojenské lodě. Za chvíli jsme si přitáhli na naši palubu jejich tenké lanko a začali pomocí navijáků přitahovat to hlavní, tlusté a těžké lano.
Bylo to vyčerpávající. I když jsme zapojili dva navijáky do série a jedním navijákem točili dva námořníci, šlo to velmi pomalu. Síly v lanku byly opravdu velké. Posádka byla už totálně vyčerpaná a po každé jedné obrátce navijáku zvraceli. Po hodině tvrdé práce se to podařilo. Jejich tažné lano bylo u nás na palubě. Navázali jsme jej na všechno, co se alespoň trochu tvářilo jako hák nebo vazák, abychom rozložili síly na jednotlivé body paluby. Posádka si musela jít lehnout. Zůstal jsem na stráži s námořnicí, která dosavadní útrapy jako jediná „přežila“. Celou dobu stála u kormidla.
Odtáhli nás k pobřeží ostrova Bornholm, přímo do přístavu to díky bouři nešlo. Zakotvili a my jsme se vyvázali bokem na ně. Uvázal jsem čtyři lana ve směru proti větru. I když byla úplně nová, do rána se přetrhla a my jsme viseli jen na tom těžkém laně. Moje posádka přijala pozvání na kafe a odešla na vojenskou loď, já byl pozván ke kapitánovi. Vojenský navigátor se mě zeptal, jak jsem dokázal nahlásit tak přesnou polohu, když nám nefungovala GPS. Řekl jsem, že si rád kreslím navigaci po pauzácích nalepených na mapu. Musel jsem pro ně dojít a ukázat je. Na kapitánském můstku se tenkrát sešlo celé velení lodě a naše pauzáky s náměry, trasou plavby, službami a dalšími informacemi kolovaly od jednoho důstojníka k druhému.
Vyplynuly z toho dvě zkušenosti:
První: před zahájením záchranné akce s námi vojáci uzavřeli smlouvu, kterou jsem já jako skipper podepsal i za cenu, že k nám na palubu přestoupil jejich důstojník (i přes velké vlny to dokázali).
Druhá zkušenost: záchranná akce byla velmi vyčerpávající, trvala asi čtyři hodiny. Propojit dvě lodě jedním lanem ve vlnách a větru není žádná snadná věc a je na zváženou co je lepší. Mohli jsme klidně zůstat na moři a splouvat větrem. Za námi bylo široširé moře a žádné mělčiny či jiné nebezpečí. Nutno ještě dodat, že celá záchranná akce proběhla zdarma.
