Jachtař Pavel nám poslal do redakce svůj příběh. Příběh dramatický, jaké jsou ostatně všechny příběhy nasednutí na mělčinu. Velmi oceňuji otevřenost, s jakou se Pavel svého vyprávění zhostil, díky čemuž se mohou z příběhu poučit i ostatní. Co je ale vrcholně zajímavé, je důvod celého incidentu. Evidentně se vyplatí vozit si navigaci vlastní nebo nastavení lodního plotteru věnovat větší pozornost, než by si člověk chtěl připustit. Konec konců, čtěte dále.
Pavel píše:
Pohodová letní plavba s rodinou. Modrá obloha, vítr spíše méně než více, jsme v Kornatech na té samé trase už po páté. Osvědčené zátoky a rodinnou plavbu bych možná měl přesněji nazvat „přískoky“ mezi ostrovy a zátokami na koupání a blbnutí ve vodě. Líně se převaluji v kokpitu, vedu chytré řeči k synovi ve smyslu „papírová mapa je základ navigace“, žena konečně přemohla ostych a je u kormidla.
Samozřejmě, ráno jsem si stáhl předpověď a projel trasu v plotru na palubě, kudy to dnes poplujeme, abych si osvěžil trasu, nic náročného. Zkrátka ten den sliboval línou plavbu s koupáním a večeří v hospůdce.
A ano, bylo to jinak
Jsme u ostrůvku Tovarnjak a netuším, že líné povalování v kokpitu mi velmi rychle skončí.
GPS: 43°50’19.591″N, 15°14’27.249″E
Manželka: „Mohu tudy proplout?“ Já: „Jasně“ Manželka: „Opravdu?“ S výrazem – neuč orla létat sokole – se převalím k plotru, projedu si trasu a namistrovaně zahlásím: „Jasně, přesně tudy to vem“.
O 16 vteřin později už hulákám na děti, ať vystřelí z podpalubí ven a říkám si, co jsem to za pitomce, který vesty uklidil někam hluboko do salonu.
Touch the ground
Je odpoledne. U kormidla začátečník (a je to vlastně jedno, kurz určil skipper – tedy já), rána jak z děla. Loď poposkočí, na vteřinu se zastaví, v podpalubí se ozve několik ran, loď se rozjede, další rána, skoro spadnu a další rána. Loď s prudkým cuknutím na místě zastaví a mně je jasné, že mám průšvih. Co se dělo další minutu moc nevím. Hulákám na děti, ať okamžitě vystřelí z podpalubí, žena zděšeně pláče, loď je chová divně – nikdy jsem nezažil pocit najetí na šutr – a šest párů očí na mne civí s otázkou – „Tati, co tím budeš dělat“?
Nadávám si do nadívaných jelit a váhám s rozhodnutím, zda mám jít lovit vesty do podpalubí. Nikoho dolů posílat nechci. Nakonec se rozhoduji – všichni zůstanou na palubě – Tovarnjak máme cca 50 m od nás, počasí je skvělé, všichni jsou zdatní plavci, ten kousek přinejhorším doplavou.
Děti se chovaly fantasticky, utěšovaly ženu, já se vrhám do salonu a převracím podlážky. Nikde nic, to není možné. Osahávám uchycení kýlu, hledám sebemenší průsak, nahoře pláč. Letím nahoru, utěšuji ženu, která je k neutěšení, šest párů očí na mne stále s důvěrou hledí. Letím opět dolů a pomaleji kontroluji, zda někam něco neteče. To není možný – nic nevidím a nenahmatávám, sucho.
Letím nahoru a snažím se uklidnit sdělením, že není třeba hned opouštět loď… a vlastně mi až teď došlo, že nevím ani rozumně jak. Dinghy je přivázaná na palubě na přídi, záchranný ostrůvek nemáme, jsem v plavkách, nůž na odřezání dinghy je někde dole a v případě rychlého nabírání vody by nám zbývalo opravdu jen skočit a plavat. Žena stále pláče.
Loď se divně kolébá, je zaseklá na místě. Vodu nenabíráme – ok – to je dobré zpráva, možná, že je někde načnuté uchycení kýlu, možná někde budou malé průsaky, ale rychle pod vodu, jak se zdá, nepůjdeme. Snažím se neúspěšně uklidnit ženu.
Boreás je nám nakloněn
Nenapadá mne nic lepšího. Nahazuji motor a dávám plný výkon zpět. Volvo řve na plné otáčky a nic. Visíme stále na jednom místě. K…a.
Těch šest párů očí se na mne stále dívá a chce si povídat, aby se uklidnilo, vždyť si vždy poradím. Dávám neutrál a chvilku přemýšlím. Volat Sea Help? 16 kanál ? … Na to je času dost … letím zkontrolovat stav v podpalubí – ano je tam sucho. Vracím se nahoru. Hm. Mám zavolat charterovce, ať mne přijedou stáhnout? Hm. Mám mávnout na někoho kolem, ať mne stáhne?
Kolem pluje loď přiopitých Germánů a zavrhuji myšlenku na stažení od kolem plující jachty/katamaránu. Tahat z průšvihu dvě lodě je prostě zbytečně moc a má důvěra v dovolenkující přiopité jachtaře je mizivá. Sbírám odvahu zavolat charterovce a počítám, za jak dlouho asi tady budou. K…a. Ať počítám, jak počítám, pár hodin jim to zabere, takže to znamená trávit noc na šutru u Tavernjaku. Pochybuji, že za tmy by byli ochotni mne stáhnout dolů.
Snažím se „pozitivně“ naznačit posádce = ženě, že je možné, že dnes místo plánované hospůdky tady zůstaneme viset a budeme čekat přes noc do rána na odtah a držet celou noc hlídky. (No, úspěch mého proslovu byl záporný a situaci spíše ztížil). Dávám opět plný tah zpět, Volvo řve a nic. Koukám se zpět, co jsme přeskákali. List kormidla je kratší než kýl, stačí málo a vykličkujeme. Nechávám Volvo řvát na plno, říkám si, když se z toho teď nedostaneme, jdu volat charterovce. Stojíme na místě.
Poryv. Další poryv. A další poryv tlačí na příď lodě, motor řve a vítr nás stočil o 45 °. Najednou se loď zhoupla, vítr nás vypáčil a jedeme zpět. Rána jak z děla. K…a. Další šutr – dnes už ne prosím. Loď se obtáčí kolem šutru. Nechávám plný výkon a čtu dno, loď se rozjíždí a kličkuji na volnou vodu.
Stresu se skipper nevyhne
Loď pluje! To snad není možné. Kličkuji mezi šutry. Nadávám si, jak je to možné a co jsem to za jelito, že jsem sem vplul. Konečně jsme na volné vodě. Žena stále štká, děti ji utěšují. Dávám vpřed a vyhýbám se zjevnému poli šutrů, stále nechápu, jak jsem se mohl nechat ukolébat. Kontroluji trasu a kurz, dávám autopilota a jdu dolů zkontrolovat stav pod podlážkami – stále sucho. Začínám drobet volněji dýchat a přehrávat si zpět, co se stalo. Znovu a znovu si ověřuji kudy plujeme. Mířím do Vrulje na mooring, či bóji. Každých 10 minut mi to nedá a lezu dolů, hledat sebemenší náznak průsaku – naštěstí nic. Žena se začíná uklidňovat a já vysvětluji, že se vlastně (skoro) nic nestalo. Děti se začínají otřepávat, žena mlčí a dlouhým pohledem zkoumá, jak moc jen uklidňuji děti a jak moc mi má věřit, že nehraji jen uklidňující divadýlko.
Jsme u Vrulje a pod podlážkami je stále sucho. Vážeme se na bóji, beru masku a jdu pod vodu, podívat se, jak vlastně vypadá dno lodi a kýl po nárazu. Torpédo je pěkně orvané a možná lehce promáčklé(?), osahávám spoj mezi kýlem a dnem lodě – nic podezřelého nevidím.Vynořuji si a hlásím posádce, že je vše ok. Přemýšlím, zda mám hned vše hlásit charterovce. Nakonec to beru na sebe (jak jinak) a rozhoduji se, že teď nic hlásit nebudu. Předpokládám, že by mne požádali, abych se pro jistotu vrátil ASAP zpět a dovolenou zkrátit na půlku se mi prostě nechtělo. Je mi jasné, že se moc nevyspím a budu muset průběžně hlídat, zda něco neteče.
Posádka vyrazila na západ slunce na kopec nad Vrulje (mimochodem doporučuji) a já zůstal v lodi hlídat, co kdyby něco. Přes noc jsem preventivně vstával a koukal se pod podlážky, zda přeci jen někde něco neprosakuje. Druhou půlku týdne, jsem si zkrátka tolik neužil.
Zakopaný pudl
(Nevím, jak je to úsloví s tím zakopaným psem). Poslední den se rozhoduji obětovat a v pět ráno vyrážím zpět směr charterovka a marina. Vrtá mi hlavou, proč jsem kurňa do těch šutrů najel, všude je klid, Volvo přede, autopilot nastaven a chci na to přijít. Kontroluji papírovou mapu – křížek na mne z mapy téměř křičí, kontroluji na mobilu zakoupené Navionicsy – to pole šutrů je tam naprosto zjevně namalované – (proč jsem si jen trasu nekontroloval aspoň na mobilu??? – To vím – Z vlastní pohodlnosti ☹ a pocitu známého revíru – vždyť tady to už znám).
Průběžně mezitím koukám kudy pluji a najednou vyděšeně pozoruji, ve vodě vidím kardinální znak, další šutr na plotru je ale jinde, šmarjá co to je? Na manévr mám pár set metrů a tudíž i čas to znovu zkontrolovat. Závěr je vlastně prachsprostě jednoduchý. Nezkalibrovaný plotr. Neptejte se mne, jak je to možné, ale zobrazované vrstvy na sebe navzájem nelícovali, nebo jednoduše řečeno, byly prostě šejdrem.
Plotter B&G – foto z mobilu, kdy kardinální znak označující kámen byl umístěn mimo cca o 300m
To samé místo – pohled z Navinonicsů – odpovídá realitě
Myslím, že B&G dělá špičkový software i hardware a chyba byla jednoznačně na straně uživatele. Při spouštění plotteru na mne vyskočila hláška, že mapy nejsou aktualizované, nechť zadám licenční klíč a aktualizuji a seřídím – což jsem neudělal – nechtělo se mi půl dne nahánět někoho v charterovce, aby to dal do kupy.
Najel a (ne)platil
Brzy ráno posílám hlášení charterovce, hlásím, že jsem najel na mělčinu a kdy přibližně budu v marině. Nikdo se zpět neozval a stejně jsem moc jinou reakci neočekával. Po natankování najíždíme k molu – krásný pocit nikde se nemačkat – byli jsme tam úplně sami. Po vzorném manévru a vyvázání se objevil pracovník charterovky s dotazem, zda jsme to my, co najeli na dno. Po přitakání, skočil do lodě a zpřevracel všechny podlážky, osahával komplet dno a uchycení kýlu. Chvíli u toho klečel, pak vytáhl mobil, něco ve své mateřštině zamumlal a prohlásil, že za něj je to OK a ať ještě počkáme na potápěče. Přiznám se, že jsem čekal, zevrubnější kontrolu, ale nic z toho.
Za cca hodinu přijel base manager, skočil s maskou pod vodu, obeplul dno a prohlásil, že za něj to není nic dramatického, ale že musíme počkat na potápěče, kteří mají certifikát. Mávl jsem nad tím rukou – kontrola je na nich – já tomu houby rozumím. Za cca 4 hodiny mě pustili do kanceláře, ať jdu vyřídit papíry. Mezitím jsem volal kamarádovi právníkovi, kdybych náhodou byl tlačen do podepsání něčeho, čemu nerozumím, aby mi nějakou tu právní hantýrku pomohl přeložit.
Omluvil jsem se, jak jsem nejlépe mohl – je sezóna a chápu, že poškozená loď nemůže vydělávat – vím že jsem to nabořil a je mi jasné, že to potřebujete co nejdříve dát do kupy. Jsem smířený s tím, že kauce propadne. Nechce se mi čekat až přijede potápěč s certifikací a nejraději bych vzal rodinu a vyrazil domů. Domlouvám se se slečnou/paní a navrhuji, ať si kauci nechají s tím, že co zbyde po opravě mi později vrátí. Byla drobet pozitivně zaskočena mým přístupem, zavolala base managera, chvíli s ním švitořila pak řekla OK. Začala sepisovat papíry, já měl lehkou obavu, zda mne nepožene na kapitanát s nahlášeným incidentem s tím, že jsem nedbalou navigací ohrozil posádku.
Mezitím se dostavil base manager pro vyčíslení škody. Sepsal rukou na kus papíru seznam věcí k opravě s dotazem, zda chci račůn, nebo nikoli – račůn, ale bude dražší. Opáčil jsem, že račůn chci, neb mám kauci pojištěnou a ptám se, na kolik mne ta sranda vyjde. Bezelstně odpověděl, že oceňuje můj přístup a kéž by všichni to takto otevřeně řešili, postěžoval si, že tohle řeší cca 8x za sezónu (a bohužel se to někdo snaží zatlouct) a vybafl na mne předběžnou cenu 1000 kun.
Chvíli jsem nevěřil a nechal si to zopakovat. Po potvrzení, že slyším a vidím dobře, jsme si potřásli rukou, vysvětlil mi, že cena se může jedině navýšit, když by potápěč našel něco navíc a tak jsem šel pomoci s balením věcí do auta. Drobet hlodal červíček pochybností, co když něco najde potápěč, ale nemělo smysl to dále řešit. Nakonec mi za 3 dny mi přišel do emailu račůn a zbytek kauce do cca 10ti dnů jsem měl na účtu zpět. Cvičně jsem nahlásil událost pojišťovně a ta se též plnění dle smlouvy nevyhýbala.
Pointa
Když jsme se druhý den vraceli z Vrulje, tak se kormidla chopil školou povinný syn. Bravurně vymanévroval kolem Tovarnjaku se slovy: „Tati víš, musíš číst vodu a nekoukat furt to toho plotru, když pluješ.“
Přeji příznivý vítr do plachet a aspoň stopu vody po kýlem 😊