Plavba po Mazurských jezerech, část 4.

Plachtit lidé jezdí nejčastěji na moře. Existuje ale i spoustu jiných nádherných míst, kam se dá jet na dovolenou na plachetnici. Jedním z nich jsou například Mazurská jezera v Polsku.

Píše Jirka Novák:

Kapitola 4.

Koukáme do mapy. Počítám, že dál na jih nemá cenu plout. Čekala by nás hromada kanálů a nemáme už tolik času. Navíc vítr se má otočit a v kanálech se křižovat nedá. Nechce se nám plout na motor a tak jsme rozhodnuti vrátit se do Gizycka. Mají tam super kukuřici, otáčecí most a kolotoče.

Plavba probíhá dobře a dokonce vytahujeme kompletně celé prádlo. Chceme proplout pod tím krásným otáčecím mostem a tak vjedeme rovnou do kanálu. Máme dokonce dvojnásobné štěstí. Za prvé je most otevřen v našem směru a za druhé bába s kukuřicí u mostu to ještě nezabalila a tak děti jásají, že bude KUKU. Hned za mostem se uvážeme u městského mola. Pořád čekáme kdo nás přijde zkasírovat nebo vyhodit. Ale furt nikdo. Jenom lidé kolem jdou z práce a usmívají se na nás. Až jsme z toho celý nesví. To se s Chorvatskem nedá srovnat, říkáme si. Tam hned člověk ví komu má zaplatit. Smířeni s tím že stojíme zadarmo jdeme na KUKU a večeři.

Kousek vedle na kopci je stará prušácká pevnost feste Boyen. Přemluvím ostatní, že jí musíme vidět. Dokonce o ní tvrdím že je krásná abych je navnadil. Vyfuníme nahoru před tu cihlovou obludu a vnoříme se do jejího labyrintu. Po chvíli nás pohltí šero chodeb a divný stísněný pocit. Miliony vypálených červených cihel kolem, stovky střílen a hromada buzerplaců. Ani si nedovedeme představit ty chudáky kluky pruský, jak tady trávili své nejlepší roky. V roce 1914 pevnost odrazila několik ruských útoků. V roce 1944 jí vojska běloruského frontu raději obešla.

Zdrháme dolu na nějaké mňam pirohy. Po večeři ještě promenáda kolem hospod a najednou vidím kytaru a banjo v hospodě. Ježišmarjá tak oni taky hrajou country? No tak to si musíme poslechnout. Jenže celá Country kapela byla česká. Složená s posádek co dnes připluli. Hráli a hráli a Poláci jen koukali a zpívali polsky do českých textů. Koupili jsme si lístky na autodrom a jezdili tam úplně sami. Děti se řehtaly a bylo nám dobře.

Dneska to trochu natáhneme, vracíme se na sever ke Sztynortu. Rozloučíme se s mostem, kukuřicí a ostatními radovánkami města. Odvážeme se a pomalinku plujeme kanálem. Lukášek kormidluje. V jeho pěti letech je obdivuhodné jak chápe to, co Stáně dělá občas potíže doteď. Totiž že když chceme zatočit lodí doprava, musíme kormidlem taky doprava, totiž doleva…nebo jak to je. A jak to že doleva??? A prooooč??? Hergot úplně mě zmátla!

Tentokrát se nahoru vydáme mimo hlavní trasu. Pojedeme více na západ kolem ostrůvků Dužy, Sosnovy a Górny. Nádherná kafíčková plavba při které pozorujeme racky, kormorány a jinou havěť nebeskou. Plujeme na zaďák jen na kosatku a máme radost, že se vítr nemění. Nemusíme se honit za lany, klikami atd. Sedíme na palubě a vychutnáváme si tu osamělost místa. Děti si kreslí a Stáňa ohřívá expres menu k obědu, mňam to bude asi zase guláš.

Chceme se ještě podívat na jezero Dobskie. Je to velká přírodní rezervace a to je přesně to, co po Gizycku potřebujeme. Počasí nám přeje a tak po pár hodinách proplouváme mělčinou za Fuledzkim mysem a vplouváme do rezervace. Je zde zakázáno používat spalovací motory, ale vítr tady fouká snad vždycky. Objíždíme celé jezero a obzvláště se nám líbí ostrov kormoránů.

Plujeme pěkně blízko abychom si vychutnali pohled na ty tisíce ptáků sedících na úplně holých stromech. Hotový Hitchcock. Hledáme místo na kotvení. Velmi se nám líbí ostrov Helen a tak ho obeplouváme a koukáme kde by se dalo přistát. Moc se mi do toho nechce, přeci jenom nechci zase někde uvíznout, ale vyhlídka na romantické místo je lákavá. Vezmeme to ještě jednou do kola. Každý večer čteme dětem příběhy od Artura Ransoma (Boj o ostrov) a Verunka žadoní že musíme tak jako hlavní hrdinové u ostrova přistát. Který táta by odolal přání své sedmileté dcery.

Vítr najednou začal lehat a tak jsem se rychle rozhodl přiblížit se k závětrné straně ostrova. Stromy nám udělaly dokonalý větrný stín a tak jsme mohli hodit kotvu a zádí přistát u ostrova. Děti byli nadšením bez sebe, ihned si vzaly nože a šly prozkoumávat vnitrozemí. Děti statečně sekaly kopřivy kapesním nožem a dělaly cestu. Bylo to pro ně obrovské dobrodružství a my pořád věděli kde jsou podle hýbajícího se porostu. Ihned po zajištění lodě jsme šli na průzkum i my. Ostrov byl opravdu krásný. V záři zapadajícího slunce jsme objevili divoký chmel, peří z racků a kormoránů i ohniště po domorodcích. Nabádal jsem děti aby postupovaly opatrně neb zrádní divoši mohou být ukryti kdekoliv.

Objevili jsme i obrovský větrný polom, který jsme ihned použili jako houpačku, schovávačku a prolézačku dohromady. O kus dále jsme našli i bobrem ohryzaný strom. V šeru jsme se vrátili zpátky na loď a užívali si šplouchání vlnek o příď. Byl jsem opravdu rád, že jsme zde přistáli. Nad ránem se začal otáčet vítr a tak jsem z teploučkého spacáku vylezl překontrolovat naše uvázání a trochu dotáhnout lana. Užívám si tu pohodu kdy všichni spí dokud mě zima nezažene zpátky.

Sedmý den je smutný návratový. Obloha je zatažená a celkem dost prší. Po snídani si oblékám šturmáky a Stáňa mi pomáhá odkotvit. Luky v pláštěnce pomáhá mámě vytáhnout kotvu a už opouštíme Helenu. Vytahuji hlavní plachtu a ostrov se nám potichu vzdaluje. Kolem je ticho a jemná mlha.

Koukáme za ním a věříme, že se sem zase někdy vrátíme. A když ne sem, tak jinam. Vlastně poplujeme kamkoliv kde nám bude dobře. Celý život je člověk zodpovědný sám za sebe ale i své blízké. Mám však pocit, že na lodi to platí dvojnásob. Může to být někdy i skličující. Zároveň nikde jinde jsem nezažil takový kus volnosti a opravdovosti. Co člověk zvorá to dostane ihned zpátky a pokorně musí přijmout důsledky vlastních omylů. Je to dobrá a rychlá škola života.

Tak třeba zas někdy příště.

Jirka&Stáňa & Verča&Luky