Sailing Club: Švédsko a Dánsko 2013, část druhá

 

Ve středu 2. Října vyrazíme na prohlídku města. Znám ho již už z minulosti a vím, jak je fotogenické. Byl jsem tu naposledy před dvěma lety. Rønne je největším městem na Bornholmua žije zde něco přes 13 tisíc obyvatel. Město je ovlivněno nejen dánskou a švédskou historií, ale vzhledem ke své poloze i německou a polskou. Zpracovávají zde proslulé baltské herinky a kvete tu malovýroba dárkových předmětů v malých soukromých sklárnách.

Bornholm - Rønne
Bornholm – Rønne

Doporučuju klukům se také mrknout do hlavní maríny, kde nalézáme starou plachetnici Mester určenou pro jednodenní výlety. Stála tu i minule a nadšeně jsme fotili její mosazné detaily, ráhnoví a dřevěnou palubu. Ovšem dál u mola vidíme opravdový klenot. Další dřevěnka, 8,5m dlouhá a fakt parádní loďka. V duchu si říkám, už abych byl v důchodu a měl hodně peněz. Přesně tahle loď je ona, na které bych rád objel všechny severské země a pak zamířil třeba i na jih. Očumujeme tak dlouho, dokud z kajuty nevyleze majitel. Chlapík z vizáží akademika, brejličky a šedivý plnovous. Je v totální pohodě vědom si toho, jaké vyjímečnosti se mu dostalo tím, že vlastní a pluje na takové krásce. Ovšem úplně a jen vlastní zásluhou. Loď je z roku 1964 a celou si ji zrekonstruoval. Uvnitř paní a psík, tak to má být!

Oukej chlapi, je čas se sbalit. Jarda s Tomem chtějí vidět rakety Wernera von Brauna. My ostatní ale taky, takže nás čeká další noční plavba. Bude dlouhá a těším se na ni. Před 3 hodinou vyplouváme z Rønne na otevřené moře. Ještě předtím lepíme páskou malou trhlinu v lemu kosatky, které jsem si při přebírání lodě nevšiml, avšak bystrá posádka říká, že ta dírka tam fakt už byla. No nedá se nic dělat, navíc, pokud jede Hanse na zadoboční vítr, což byl náš případ, musí se ta kosatka fixnout na konci samoréčkovací kolejničky. Přišlo mi to divné už v přístavu. Jako by na té kolejnici chyběla aretace kosatky. Ale na jiných typech Hanse (pod 40ft) jsem aretaci pokaždé viděl. Ptal jsem se pak na to a prý se na delších typech neosazuje. Nevím, v každém případě mi tento systém při plavbě na zadoboční či zadní vítr nevyhovoval a nepochopil jsem jeho výhodu. Vítr fouká z E kolem 20kn a loď pěkně poskakuje po vlnách. Začíná být ale zima. Bereme si teplé spodní obečení a vytahujeme ty super jachtařský bundy a kalhoty. Někteří z nás i kožený jachtařský botky z Anglie, ve kterých je jako v pokojíčku. Stavíme vachty a první ref na hlavasce, za námi mizí Bornholm.

Z Rønne do Peenemünde.
Z Rønne do Peenemünde.
Rakety V1 + V2.
Rakety V1 + V2.

Pomalu se stmívá a hvězdná obloha nám otevírá své jedinečné nebeské show. Nebudu podrobně popisovat své pocity z noční plavby. Je to pokora, respekt, radost, očekávání, adrenalin, sebepoznání. Chybí tam strach, zatím nikdy jsem ho necítil. Zkuste to sami, rozhodně to stojí za to. Námořníci se střídají ve vachtách a kolem 8mé večer už vidíme záblesky jednoho z největších a nejvýznamnějších majáků v Baltu, který má jedno z nejsilnějších světel. Ostrůvek, na kterém maják stojí – Greifswalder Oie(ostrov Greifswald) – patří mezi nejmenší ostrovy v Baltském moři. Je 1,5km dlouhý a 570m široký. Útesy na jeho východní straně jsou přibližně 20m vysoké. Přiblížení se v noci k ostrovu vyžaduje velkou pozornost a pečlivou navigaci, Jsou zde rozsáhlé mělčiny a mnoho bójí značících jednotlivé plavební dráhy. Námořníci, mějte oči na šťopkách!

Greifswalder Oie leží vzdušnou čarou 12km od pobřeží Usedomu. Na tomto malém ostrůvku v roce 1929 experimentoval Johannes Winkler s malými metanovými raketami. Poté byl ostrov striktně vyhrazen jako vojenské území se zákazem vstupu, a to od roku 1936 (nejprve pod kontrolou nacistických vojsk) až do roku 1991 (vojska Německé demokratické republiky). V letech 1937 – 1942 byla z ostrůvku vypuštěna řada raket A5. Také celkem 28 raket typu A4 známé spíše pod názvem V2 byly vypuštěny v letech 1943 – 1945. Ty byly vypouštěny především za účelem dosažení atmosferických výšek.

Greifswald Oie.
Greifswald Oie.

V dnešní době je Greifswalder Oie neobydlenou ptačí rezervací, místo na kterém žije dočasně několik osob, které pracují na majáku a v malé nouzové maríně, určené jako báze pro něměckou záchrannou službu. Pokud si chcete marínu prohlédnout, mějte se na pozoru, místy jsou hloubky pod 1,6m.

Bóje nás navádí do plavební dráhy a začíná červenozelená „barevná noční hudba“. Na pravoboku vidím něco hodně osvětleného a poměrně nedalekého. Dívám se do mapy a téměř s jistotou říkám posádce, že je to nedaleké letiště. Hluboký omyl. S Matějem o tom ještě dlouze diskutujeme, až druhý den zjistíme, že se jednalo o velký objekt elektrárny ležící nedaleko Stralsundu. Ta tma pořádně mate a vzdálenosti zkresluje. Na palubě je pěkná zima, v podpalubí se vaří čaj a pomalu na motor kličkujeme plavební dráhou ke dnešnímu cíli – Peenemünde.

Kapitán při noční plavbě.
Kapitán při noční plavbě.

Je jasná noc a na levém břehu se tyčí cosi, co mi připomíná obrovské krematorium. Nemám z toho dobrý pocit. Sleduju hloubku pod lodí cca 3m a pohrávám si s myšlenkou vjet do zátoky, směrem k strachvzbuzující stavbě. Pohledem do pilota ale zjišťuji, že marina pro jachty je ještě cca 300m před námi. Posílám pozorovatele s baterkou na špici lodě, protože ve vodě je mnoho neosvětlených kůlů. Již se nám rýsují stěžně, leč podle jejich výšky soudíme, že přístav je jen pro malé lodě. Ohlédnu se přes levé rameno za sebe a vidím pořád to „krematorium“ – never…

Oukej, malá marina, ale pořád lepší, než stát pod tou divnou stavbou. Vítr je poměrně silný, fouká nám ze zadoboku a my se musíme připravit na vyvázání vně přístavu na betonové molo a na návětrné straně. Přistávací manévr a následné vyvázání posádce nečiní problém. Jsou 2 hodiny ráno a zelézáme do kajut.

Ráno 3. října se probouzíme do krásného, ale studeného a větrného dne.

Vesnice je poměrně malá, žije v ní jen necelých 400 obyvatel, ale je známá především díky přilehlému výzkumnému středisku německé Luftwafe, které bylo používáno během 2. sv. války. V maríně to docela žije. Za 5 eur kupujeme 8 žetonů do sprch a pak se vydáme na prohlídku velkolepého muzea. Nejprve sovětská ponorka U-461 – největší muzeum v ponorce na světě. Kluci mizí v útrobách toho monstra a já si vychutnávám pohled na ponorku ze zahrádky místního bistra u ranní kávy. Stačila mi návštěva ponorky v Sassnitz a v Limě. Po prohlídce ponorky jdeme k té tajemné stavbě a já zjišťuju, že se nejedná o krematorium, ale o elektrárnu, kterou zde Němci postavili. Ale pěkně popořadě. Dozvídáme se, že v roce 1936 Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium) zaplatilo městu Wolgast 750 000 říšských marek za odkoupení celého severního poloostrova Usedom. U Peenemünde se o rok později začalo budovat armádní výzkumné středisko. Bylo dokončeno v roce 1938 a jeho technickým ředitelem se stal Wernher von Braun. Pracovalo se zde usilovně a systematicky na vývoji nacistických zbraní odplaty včetně rakety V-2. Dalšími projekty byly rakety Enzian, Schmetterling, Rheintochter a Wasserfall. Dále tu pak byly vyvinuty systémy noční navigace a radarů.

Sovětská ponorka U-461.
Sovětská ponorka U-461.

V noci z 17. na 18. srpna 1943 byla základna po jejím odhalení a naplánování útoku bombardována téměř 600 letadly britského královského letectva. Operace Hydra, tak akci pojmenovali a díky této operaci se zpomalil vývoj německých raket.

Dnes je v místě zachována pouze elektrárna která slouží jako muzeum, letiště a železnice.

Ve 2 hodiny sraz na lodi, chlapi, poplujeme dál. Naši znamenití kuchaři ještě připraví skvělou polévku a část posádky přemýšlí o tom, jak odplujeme z té návětrné strany mola. Já už od rána…

Vítr totiž zesílil a fouká přímo na molo a všude kolem nás je mělčina. Chvilku diskutujeme a pak se chopíme své práce. Myslím, že mám docela jasno, jak na to. Vysvětlím posádce postup, během chvilky jsme manévr v pohodě zvládli a vracíme se do plavební dráhy. Dneska je čas se vrátit na Rujanu. Proplouváme další plavební dráhou mezi ostrovem Ruden a Usedomem. V těch nejužších místech chvilku balíme plachty, protože na jakýkoliv manévr je tam skutečně úzký prostor. Letmo se podíváme k maríně na západní straně Greifswalder Oie, ale pro silný vítr a její malou hloubku tam ani nevplouváme. Pak pokračujeme na zadní vítr kurzem na západ k Rujaně.

Tma je už od 6ti hodin a my stále plujeme na zadní vítr do zátoky před Lauterbachem. Vítr jde z levého zadoboku a my potřebujeme měnit kurz tak, aby nám foukalo z pravého zadoboku. Prostě halzu. Bavím se s kormidelníkem o manévru a doporučuju udělat obrat přes réčko. Přeci jen slušně fouká a jsou krátké strmé vlny. Není to sice úplně čítankové, ale vítr je poměrně silný a ráhno pěkně vyložené. Kormidelník má svůj názor a preferuje změnu kurzu halzou se současným přibráním ráhna oteží hlavní plachty. Opakuju ještě jednou své doporučení, ale kormidelník zkouší obrat vlastní hlavou. Budiž – Schola ludus, říkal Komenský. Výsledkem naší „školy hrou“ je skutečnost, že obrat byl proveden poměrně rychle a díky nečekané vlně, následným poryvem větru, rychlostí manévru a neschopností rychle dobrat lano, došlo k nehezké halze. Rána jako z děla a na levé straně se utrha lanka od lazy jacků. Do pr**le, co teď? Protože byla plachta na druhém refu, ten zrefovaný kus padnul na palubu. Rychle natočit motor a hlavní dolů. Vlny zezadu nepříjemné a celý ten manévr jsme si mohli odpustit, kdyby…  Žádný učený z nebe nespadl a jsem si jist, že dotyčný kormidelník si ten obrat bude zajisté pamatovat hodně dlouho.

Dojíždíme za silného větru po 10 večer do Lauterbachu. Marína vypadá hodně plná, takže se rozhoduju pro stání u městského mola, nedaleko stanovistě výletních lodí. Je tma a podzim, na výlet snad nikdo brzy ráno nevyjede. Vyvázali jsme Arielle na dlouhé springy, vítr si s ní pěkně pohrával. V místní hospodě ochutnáváme rybí polévku a unavení jdeme spát.

Pátek, 4. října – vítr sílí. Tomáš si chystá sedák, já s Lubošem a Ondřejem rozmotáváme lanka lazy jacku a připravujeme je tak, aby je mohl Tomáš zase dát do původního stavu. To, co vypadalo v noci jako velký problém, se jeví ráno jako jednoduchá oprava. Za hodinu hotovo a vyrážíme ke Stralsundskému mostu. Tudy jsem ještě neplul a pěkně jsme si naběhli. Tenhle most se totiž otevírá pouze 2 x denně – jo, kdyby člověk četl pilota. Nu a tak se stalo, že jsme na místě o cca 2 hodiny dřív. Musíme se vyvázat, ovšem při zadním větru 25kn to není úplně jednoduché. Někteří z nás by mohli vyprávět. Prostě někdy přijdete při jachtingu i k parádní bouli. Konečně se most otevírá a lodě se začínají štosovat před průjezdovým koridorem. Na můj vkus je tu docela slušně narváno. Ještěže většina z nich míří do maríny či na městské molo v Stralsundu. My musíme ještě dál. Původně jsme sice chtěli na Hiddensee a omrknout Dornbusch, na to nám však čas asi nezbyde. Připravujeme se na průjezd velmi dlouhou a únavnou plavební dráhou směrem k Hiddensee, kolem které jsou na mnoha místech metry vzdálené mělčniny. Průjezd touto dráhou trvá kolem 3 hodin a ve tmě to není skutečně nic příjemného. Vyžaduje to maximální soustředění posádky a výbornou komunikaci kormidelníka a navigátora. Až tudy pojedete, tak si na to dejte pozor a naplánujte cestu za světla.

Posádka.
Posádka.

Před 10 večerní přijíždíme do Breege. Mise je splněna, hospoda s německou pečlivostí přesně v 10 zamčena. Moravská část posádky vyráží na dalekou cestu do Ostravy, Pražáci ještě přespí na lodi a ráno odjíždíme do Čech. Ještě před tím však předávám loď. Yorn na mne zkouší ten natržený lem, tak se bráním a druhý technik ho ubezpečuje, že to skutečně již trhlé bylo. Ani malá odřenina na pravém zadoboku se mu nelíbí, které si všiml u benzínky. Naštěstí máme vše nafoceno z předání (které díky výměně lodě proběhlo celkem rychle), a tak technici podepisují check out protokol a já si mohu v klidu dojít pro kauci.

Trasa plavby.
Trasa plavby.

Posádku tvořili námořníci:

Ondřej Tomas, Luboš Novák, Tomáš Micka, Honza Kubík, Matěj Chvojka, Jarda Groman, Tomáš Maňák a cpt. Jirka Brožek.

Sepsal: Jirka Brožek

Fotografie: Luboš Novák