Loď: Bavaria Cruiser 45, Wolke 7 (2013)
Motor: Volvo Penta D2-55
V pátek 14. dubna se naše čtyřčlenná posádka připravovala ke krátké plavbě z mariny Olive Island v Sutomišćici na ostrově Ugljan do domovské mariny Kornati v Biogradu na Moru. Čekalo nás jen 15 mil a jelikož mělo být téměř bezvětří s občasným deštěm a zároveň jsme si předchozího dne dosyta užili 6 hodin na plachtách v průměrných 24 uzlech juga, rozhodli jsme se, že už to do cíle naší týdenní kondiční plavby dobubláme na motor a na plachty ani nesáhneme.
Po nastartování motoru se z výfuku ozývalo známé šplouchání, čímž byla kontrola chlazení motoru splněna. Jakmile jsme opustili zátoku, zatočili jsme na jihovýchod nejkratší cestou do Biogradu. Drželi jsme se v bezpečné vzdálenosti od břehu, ale zatím jsme od něj nepluli nijak zvlášť daleko. Najednou se mi zdálo, že zvuk motoru u výfuku zní nějak jinak než obvykle. Nahnul jsem se přes záďový koš na levoboku a uviděl z výfuku vycházet šedý dým. Především ale odtamtud nevytékala vůbec žádná voda!
Okamžitě jsem běžel do podpalubí. Tam žádný kouř nebyl, takže motor hořet nemohl. Zvedl jsem schody do kokpitu, za nimiž se nachází motorový prostor. Vyvalil se na mě řídký šedivý kouř a okamžitě jsem uviděl, jak expanzní nádobka chladicí kapaliny syčí, prská a chrlí vodu. “Přehřívá se nám motor,” došlo mi okamžitě. Zavřel jsem schůdky a zakřičel na kormidelníka, ať okamžitě prudce otočí doleva a pluje doprostřed kanálu. Nechápavě na mě hleděl, tak jsem stejnou zprávu zakřičel ještě důrazněji, načež otočil kormidlem a plul dál od břehu. Poté jsem vysvětlil, že se nám přehřívá motor a musíme jej zastavit. K tomu došlo ve vzdálenosti přibližně půl kilometru od břehu. Tou dobou už jsem měl otevřeny veškeré přístupy do motorového prostoru, aby se tam mohl dostat chladný vzduch z venku. Nádobka chladicí kapaliny stále chrlila ostošest.
Kluci na palubě mezitím vytáhli plachty. Bohužel téměř nefoukalo a loď po třiceti minutách snažení nedosáhla takové rychlosti, aby alespoň trochu reagovala na kormidlo. Plachty jsme proto stáhli, vyvázali na dvou příďových vazácích vodní kotvu a na přídi vyvěsili dvě koule nad sebou, abychom dali okolním lodím na vědomí, že máme neovladatelnou loď. Kotva nás směrově stabilizovala a slabý proud nás začal unášet podél pobřeží na severozápad.
Zatímco na palubě bylo rušno, já jsem se v podpalubí pokoušel o určení konkrétní příčiny naší závady. Bylo jasné, že nám nechladí motor. Z výfuku nešplouchala voda z otevřeného chladicího okruhu, což zapříčinilo přehřátí chladicí kapaliny v uzavřeném okruhu a její vyvaření. Když byla expanzní nádobka konečně méně agresivní a už jen lehce syčela, mohl jsem se k ní přiblížit, aniž by mi hrozilo popálení. Všiml jsem si, že pára uniká okolo přívodu hadice z motoru do nádobky. Kovová svorka byla povolená. Proto jsem ji dotáhl, abychom nepřicházeli o další chladivo. Nádobka už ale i tak byla prázdná. Otevřel jsem ji proto a dolil jí obyčejnou sladkou vodou z kuchyňské konvice. Náhradní kapalinu jsme na lodi neměli a tohle nám alespoň pomůže chladit motor, kdyby jej bylo nutné nastartovat např. v případě přiblížení ke břehu.
Jsem jachtařský začátečník a toto byla včetně kurzu teprve má čtvrtá plavba. Mé znalosti lodních motorůproto nestojí za řeč a osobně jsem nikdy neudělal víc, než že jsem zkontroloval hladinu motorového oleje a podíval se, co kde se na motoru nachází. Několik týdnů před plavbou jsem naštěstí četl Velkou knihu umění jachtingu od Toma Cunliffea (IFP Publishing, 2013), z níž jsem získal základní povědomí o důležitých prvcích motoru a o postupech při odstraňování nejběžnějších závad.
Jako první mě proto napadlo zkontrolovat dnový ventil, kterým přichází slaná voda z moře do chladicího okruhu. Ventil byl otevřený a celý uplynulý týden jsme motor používali, takže se nemohlo stát, že by byl zavřený. Zkontrolovat jsem to však musel. Od ventilu jsem postupoval po průhledné hadici až k sítovému filtru. Ten byl dokonale čistý stejně jako ona hadice. Když jsem si jej však ráno prohlížel před vyplutím, byl plný vody, a nyní byl úplně prázdný. V hadicích vedoucích k němu i od něj také nebyla žádná voda. To potvrzovalo, že nečerpáme mořskou vodu. Závada tedy byla buďto na impelleru, který mohl být opotřebovaný nebo zničený, anebo se nám ucpal přívod vody někde pod dnovým ventilem. Na impeller se mi zatím sahat nechtělo, ale uklidňovalo mě, že jsem věděl, že máme nový v náhradních dílech. Zároveň jsem nevěděl, jestli prázdný sítový filtr může značit závadu na impelleru. Určitě ale mohl značit ucpaný dnový ventil. Odšrouboval jsem víko filtru a doplnil do něj i do hadic vedoucí od něho vodu až po okraj. Důvod byl stejný jako při doplňování vody do expanzní nádobky – kdyby náhodou.
Poté jsem vzal nářadí a vydal se do útrob lodi ke dnovému ventilu. Na rozdíl od obrázku v knize Toma Cunliffea bohužel nebyl nijak snadno přístupný. Právě naopak! Byl až úplně vzadu za motorem a samozřejmě úplně dole u příruby převodovky. Shora se k němu přes množství hadic dostat nedalo. Musel jsem proto vlézt přes záďovou kajutu až za motorový prostor do míst, kudy je k motoru přiváděn vzduch a kudy od něj vede výfuk. Tam jsem se nasoukal a vleže v kaluži vyvřelé chladicí kapaliny jsem se natahoval ke špatně přístupnému dnovému ventilu.
Uzavřel jsem ventil a po troše souboje se dvěma zarezlými svorkami hadice se mi podařilo je povolit. Hadice ale nešla dolů ani za nic. Mým cílem bylo sundat hadici a prošťouchnout ventil drátem, přesně tak, jak jsem se dočetl ve zmiňované knize. Pokud by se to podařilo, z otevřeného ventilu by měla začít proudit mořská voda. Bohužel jsem hadici nedokázal ani vší silou sundat a tak jsem nasadil zpátky obě svorky, dotáhl je a ventil zase otevřel. Tudy cesta nepovede.
Napadlo mě, že bych to mohl zkusit z druhé strany, tedy potopit se pod loď a podívat se, jestli by otvor nešel uvolnit zvenčí. Četl jsem, že nejčastější příčinou ucpání jsou nasáté igelitové sáčky nebo medůzy. Jenže voda v Chorvatsku v půlce dubna měla jen 12°C, což sice není žádný led, ale pohodová letní koupačka to taky není. Naštěstí jsem s sebou měl neopren, který jsem si zabalil právě pro tyto účely. Sice se jednalo jen o tenký letní neopren s krátkými rukávy a nohavicemi, ale lepší, než nic.
Oblékl jsem se tedy do neoprenu, přidal rukavice, brýle, šroubovák a na zádi jsem si pro jistotu vyvázal tenké lano, jehož druhý konec jsem si pomocí dračí smyčky uvázal okolo hrudníku. Plavu i potápím se sice obstojně, ale člověk nikdy neví, kdy v tak studené vodě chytne křeč nebo ho potká jiná lapálie, a bude potřebovat pomoct. Proud mě navíc unášel rychleji než loď, která byla pořád na vodní kotvě, takže lano bylo rozumnou pojistkou. Při potopení jsem měl nejdříve problém prostup ve dně lodi vůbec najít. Očekával jsem nějaký větší otvor o průměru hadice, s níž jsem před pár minutami zápolil. Nikde nic. Nakonec jsem jej objevil na pilíři lodního šroubu. Byl však mnohem menší, než jsem čekal a hlavně byl úplně čistý. Šťoural jsem do něj dlouhým šroubovákem ve snaze z něj něco vytáhnout, ale bez úspěchu. Tudy cesta také nevedla. Po nějakých dvaceti minutách nedobrovolného koupání jsem to s mírným podchlazením vzdal a vrátil se na palubu. Na zmiňované lano naštěstí nedošlo. Bleskurychle jsem ze sebe v kokpitu shodil neopren a vklouzl do salonu, kde jsem si pustil topení a usušil se.
Nastal tedy čas na výměnu impelleru, i když jsem tušil, že tohle asi ničemu nepomůže. Vše nasvědčovalo tomu, že je ucpaný dnový ventil. Byla to ale poslední možnost, kterou jsme měli. Pokud by ani tento krok nevyšel, měli jsme v plánu volat technikovi charterové společnosti. Na jakékoli nouzové volání na kanálu 16 to nebylo. Moře bylo klidné, od břehu jsme stále měli dostatečnou vzdálenost a proud nás jen velmi pomalu unášel podél pobřeží.
Mezi náhradními díly jsem tedy vyhledal krabičku s impellerem a pustil se do výměny, o které jsem doposud také pouze četl v knize. Vyhledat správné místo na motoru bylo jednoduché. Vypadalo přesně jako v knize – malý nízký válec na čelní straně motoru s několika šroubky. V případě nejistoty stačilo sledovat hadici vedoucí od sítového filtru.
Po odšroubování víka přišlo zklamání. Impeller se zdál být v perfektním stavu. Nejevil téměř žádné známky opotřebení. Pouze v jeho středu bylo nahromaděno malé množství minerálů. “No nic, když už jsem to otevřel, tak to teda vyměním,” řekl jsem si. Šroubovákem jsem vytáhl starý impeller, důkladně vše vyčistil, namazal podle návodu lubrikantem přiloženým v krabičce, vyměnil těsnění za nové a vše zase zavřel a zašrouboval. Zkušební nastartování motoru ukázalo, že jsem nedosáhl vůbec ničeho. Zavolali jsme proto technikovi, jenž nám loď předával, vysvětlili mu situaci, předali své souřadnice a on k nám okamžitě vypravil rychlý motorový člun s mechaniky. To už jsme na vodní kotvě byli přibližně hodinu.
Když už byla pomoc na cestě, vyplul ze zátoky katamarán kapitána Jirky Pacáka s jeho posádkou kurzantů, s nimiž jsme se potkali předešlého večera v marině. Zamávali jsme na ně a seznámili je s naší situací. Páca okamžitě řekl, že nás tam rozhodně nenechá viset na vodní kotvě a raději nás potáhne na laně. Jednak to pro nás byla bezpečnější varianta, než zůstat sami, a jemu samotnému se to i poměrně hodilo jako nácvik pro jeho kurz. Tak jako tak pluli také na jih Zadarským kanálem, jelikož jejich domovská marina byla v Sukošanu. Po krátké koordinaci jsme byli na příďových vazácích vyvázání k zádi katamaránu a zamířili směrem k Sukošanu. Veškerá činnost byla koordinována po vysílačce. V plánu bylo plout tak dlouho, dokud se nesetkáme s vypravenou lodí mechaniků, nebo dokud nedorazíme do Sukošanu, kde bychom mohli spustit kotvu.
Kousek před Sukošanem se v dáli objevil rychle plující člun. Po chvíli pozorování dalekohledem bylo jasné, že odpovídá popisu, který jsme dostali po telefonu od technika charterové společnosti a že míří rovnou k nám. Jakmile u nás malý člun přirazil pravobokem, dva mechanici sebevědomě řekli, že se určitě můžeme odvázat od katamaránu a nebudeme ho již potřebovat. S máváním a velkými díky po vysílačce jsme se tedy s Pácou a jeho posádkou rozloučili.
Mechanik se v motorovém prostoru jako první podíval do sítového filtru. Řekl mi, že nečerpáme slanou vodu. Nahnul se za motor, aby zkontroloval otevření dnového ventilu. Pak se zeptal na impeller. Odpověděl jsem, že jsem jej vyměnil, ale že ten starý vypadal v pořádku. “Jako nový,” řekl po jeho prohlídce mechanik. Poté se mě zeptal, jestli jsme zkoušeli uvolnit dnový ventil a hadici vedoucí od něj. Ve zkratce jsem mu popsal svůj marný pokus o sejmutí hadice z ventilu i svou potápěčskou epizodu. Nato začal uvolňovat svorku na hadici vedoucí od dnového ventilu k sítovému filtru. Na rozdíl ode mě ale hadici nesundal dole u ventilu, ale nahoře u filtru. Strčil si hadici do úst a několikrát do ni prudce fouknul. “Bylo to ucpané, cítil jsem odpor,” řekl. V myšlenkách jsem se plácnul do čela. Jak jednoduché!
O tomhle jsem ale bohužel zatím v žádné knize nečetl. A právě proto píšu tyto řádky. Pokud by se někdy byť jedinému z vás, kteří čtete tento článek, přihodila stejná závada, snad vám toto jednoduché řešení pomůže. A pokud by snad všechny vaše plavby byly doprovázeny poklidným šploucháním perfektně fungujícího chladicího okruhu motoru, tím lépe. Tento článek pro vás zůstane jen jedním z mnoha příběhů nesnází na moři a návodem na to, jak jednoduše lze řešit závažné problémy, pokud člověk zapojí selský rozum.
Po připojení hadice zpátky k filtru jsme jej opět do plna dolili vodou, nastartovali motor a vše fungovalo na jedničku. S největší pravděpodobností jsme něco nasáli v marině při vyplouvání, což se prý občas stává. Poučení pro nás bylo hned několik: Před vyplutím je dobré nechat motor déle běžet nejen kvůli jeho zahřátí na provozní teplotu. Není rozumné plout těsně kolem břehu, když k tomu není žádný důvod. Je dobré před každým vyplutím kontrolovat nejen olej, ale také chladicí kapalinu, sítový filtr a přítomnost vody v něm a tak nějak celkově chápat, jak funguje motor, kde se na něm co nachází a jak opravit nejběžnější závady. Problémy se totiž zpravidla dostavují tehdy, když je nečekáte. Je tudíž důležité být připraven vždy.
Závěrem chci poděkovat své posádce – Kájovi, Láďovi a Darkovi. Věděl jsem, že když jste na palubě, loď je v dobrých rukou a já se můžu s klidnou hlavou plazit pod motorem a hrát si se šroubovákem. Mnohokrát děkuji i Pácovi, který nám bez váhání podal pomocnou ruku a po celou dobu si udržel velmi profesionální a přátelský přístup. Doufám, že se někdy potkáme, dlužím ti nejedno pivo!