Nehody plachetnic nemusí být vždy tragédií, nicméně i tak se z nich můžeme poučit. Aneb jak skončila jedna zimní přeplavba Severního moře… Před pár dny se mi po dlouhém očekávání dostala do rukou kniha „Nehody plachetnic“ z nakladatelství IFP Publishing. Celkem obsáhlá publikace s popisem tragických nehod na moři, rozborem jejich příčin a užitečným popisem, jak rizika podobných událostí minimalizovat nebo se jim úplně vyvarovat.
Za sychravého listopadového večera jsem ji poprvé otevřel a začetl se do prvního příběhu. Popisoval nekontrolovanou halzu jachty Platino, která měla za následek dva lidské životy, ztrátu stěžně a nouzové opuštění plavidla zbývajícími členy posádky.
Při pomyšlení na to, jak blízko jsem měl k podobnému scénáři na jachtách během svého života na moři, mi běhal mráz po zádech. Ruku na srdce – asi každý, kdo se někdy jachtingem zabýval, ví, jak snadno se taková nekontrolovaná halza může přihodit. A dostat ránu do hlavy půltunovým ráhnem nebo stokilovým je – co se týká následků – víceméně jedno.
V průběhu čtení knihy jsem cítil, jak se nás jachtařů tato rizika dotýkají víc, než si někteří z nás dokážou připustit. Zpětně jsem si začal vybavovat situace, kdy jsem k tomu měl i já sám blíž, než jsem tehdy tušil. A proto jsem se rozhodl podělit se o jednu svou zkušenost z moře, která – i když nedopadla tragicky a nikomu se naštěstí nakonec nic závažného nestalo – představovala i přesto veliké riziko jak pro loď, tak pro posádku. A bylo spíše štěstí, že to odnesl jen čelen, plachta, horní gafové ráhno a košová čnělka hlavního stěžně. Ale o tom později.
Bella
Zřejmě jste pochopili, že nemluvím o klasické laminátové šalupě. Jak jsem se tedy na takovou loď vůbec dostal? Už od dětství jsem se mimo jiné věnoval vodním sportům i přístrojovému potápění. To mě nakonec dostalo až na palubu české potápěčské plachetnice M/S Bella, která tehdy působila v okolí italského ostrova Elba. Tam jsem poprvé přičichl k jachtingu a plachtění. V té době jsem však ještě studoval a čekala mě maturita na gymnáziu, takže jsem na palubě Belly nemohl trávit celé měsíce, ale spíše týdenní turnusy.
Když jsem v roce 2013 úspěšně odmaturoval a čekaly mě čtyři měsíce prázdnin do nástupu na ČVUT, kam jsem byl přijat na architekturu, přemýšlel jsem, jak s volným časem naložím. Jachting byl jasná volba, ale chtěl jsem zkusit jinou loď. Všechny zátoky a vraky kolem Elby jsem měl už několikrát prozkoumané a upřímně – na Belle, což byl konstrukčně stotunový turecký gulet s oplachtěním typu ketch, to o plachtění příliš nebylo (kdo ví, o čem mluvím, jistě chápe :-).
Dokončení oprav La Grace
Nakonec jsem náhodou narazil na Facebooku na prosbu o pomoc s opravou české školní brigy La Grace. Ta tou dobou stála na suchu ve španělské Marbelle po ztroskotání na pláži během bouře. O La Grace jsem do té doby slyšel jen okrajově. Nicméně nabídka být součástí něčeho takového, i když bez nároku na honorář, byla lákavá. Hned jsem se spojil s kapitánem Pepou Dvorským, koupil letenku a do Marbelly přiletěl následující den.
Po příjezdu jsem byl naprosto unešený. Komunita kolem La Grace byla skvělá, kolektiv přátelský. V loděnici panovala veselá nálada – navzdory tomu, že se musely neustále řešit problémy spojené s onou nehodou a všudypřítomnou španělskou byrokracií. Ihned jsem přiložil ruku k dílu, jak jen to šlo. Pracoval jsem se dřevem, obkládal koupelny mozaikou, fixoval olověný balast do kýlu a mnoho dalšího. Jednalo se už spíše o dokončovací práce. Trup byl hotový. Kdo se kolem La Grace pohybuje, ví, že spoustu těžkých prací zhotovovala španělská firma…
I přes všemožné komplikace nám šly práce od ruky a v srpnu roku 2013 byla La Grace opět slavnostně spuštěna na vodu. Atmosféra v loděnici byla ten den nepopsatelná. Velká radost a velký kámen, který spadl ze srdce hlavně kapitánovi Pepovi Dvorskému. „Půvabná“ byla opět na vodě! První plavba vedla na jih od Marbelly – natankovat do Gibraltaru. K této plavbě se váže hned několik vtipných historek spojených s vyvěšením pirátské vlajky, zablokováním přistávacího koridoru dopravního letadla a mnohé další, ale o tom zase jindy…
Tall Ships Race
Z Gibraltaru pak vedla cesta La Grace do Barcelony, odkud měly startovat závody historických plachetnic Tall Ships Races 2013. Byl jsem stále unešený z toho, že taková loď, jako je La Grace, vůbec existuje. Neměl jsem tušení, že podobných lodí je na světě mnohem víc, natož že se pravidelně setkávají při příležitostech různých festivalů a regat. Když jsme dopluli do Barcelony a já poprvé spatřil to neuvěřitelné množství obrovských plnoplachetníků a škunerů neskutečných velikostí, byl to pro mě tehdy úplně nový svět.
Závody po oslavách v Barceloně odstartovaly a vyplulo se směrem na francouzský Toulon a následně do italské La Spezie. Střílelo se z děl, plulo bok po boku s nádhernými plachetnicemi, zpívalo se, plachtilo a závodilo… Doposud považuji čas strávený na palubě při této regatě za nejkrásnější okamžiky svého života. A leckdo asi ví, že jsme s La Grace tehdy zvítězili. Lodím závodícím v Tall Ships Races se udělují tzv. hendikepy, podobně jako u moderních ORC regat. Jen ve zkratce – je to číslo od nuly do jedné, kterým se násobí celkový čas dojezdu jednotlivých plachetnic tak, aby měla každá férovou šanci na umístění, i když se trupy, takeláž a plachty jednotlivých lodí značně liší. (Více napr. v knize La Grace: Ze dna až na vrchol!)
Tento pro mě zcela nový svět mě vtáhl a já se nedokázal rozloučit a nastoupit na vysokou školu. Mé čtyřměsíční prázdniny na moři nakonec trvaly přes pět let – a do školy už jsem nenastoupil nikdy.
Pokračování příště.