Už bylo po čtvrté ranní, kdy mi měla končit služba, ale kromě Vráti nebyl na palubě nikdo schopný sebemenšího pohybu. Dokonce i Rodrigo byl zamčený ve své kajutě a téměř nekomunikoval. Lidi leželi v salónu na pohovkách, v postelích, na zemi, zvraceli kolem sebe, voda stále tekla do podpalubí, i když loď ji odčerpávala…
Poslal jsem Vráťu na můstek, aby se podíval do map, pilotů a plotru a pokusil se najít na ostrovech nebo na pobřeží krytou zátoku nebo přístav. V okolí ale nic nebylo a vlny už byly natolik mohutné, že jsem se bál obratu proti větru a postavení lodě bokem na ně. Navíc jsme v tu chvíli neměli ani lidi, kteří by při obratu obsloužili plachty, takže jsem plán na návrat rychle zavrhl a rozhodl se plout zkrátka dál.
Rychlost už klesala pod tři uzle a já se rozhodl přidat motoru nad hranici dvou tisíc otáček. Byl to nový motor a měl by to krátkodobě zvládnout. Jak se později ukázalo, motor sám o sobě to nakonec zvládl, ale dřevěné obložení tlumiče výfuku už ne. Někdo při sestavování výfukového systému zapomněl dotáhnout šrouby mezi trubkou od motoru a tlumičem velikosti domácího bojleru, který byl umístěn nad strojovnou v oblasti šatny před salonem a obložen dřevěnými deskami.
Já od kormidla viděl jen, jak Vráťa vynáší v rukavicích hořící dřevěné desky z můstku a hází je do vody. Skrz okna byl znát i dým, který naplnil podpalubí. Vráťova reakce se ovšem opět ukázala jako naprosto pohotová a racionální. Desky kolem tlumiče výfuku dle jeho pozdějších slov pouze žhnuly a plamen je zachvátil až ve chvíli, kdy s nimi vylezl na palubu do větru. Tlumič byl zaizolovaný skelnou vatou a protipožární textilií, takže se k obložení dostávaly výfukové zplodiny jen omezeně a naštěstí nestihly chytnout plamenem.
Vráťa bez rozmyslu vyházel všechno dřevo, které se dostávalo do styku s výfukem, přes palubu a ihned začal větrat kouř z podpalubí. To mělo ovšem za následek opět větší vnikání vody dovnitř luknami a okny. Mně v tu chvíli nezbývalo, než celou tu žalostnou situaci pozorovat, doufat, že si Vráťa poradí se vším, co ho potká uvnitř, a snažit se loď bezpečně vést rozbouřeným mořem. Během jednoho z mnoha najíždění na vlnu se loď dostala tak ostře proti větru, že přední plachta zaflatrovala a rázem se celá roztrhla. Nebyl nikdo, kdo by ji byl schopen stáhnout na palubu, a tak nezbývalo, než ji nechat společně s gafovým ráhnem třepotat ve větru.
Když se situace v podpalubí částečně uklidnila a dým se podařilo vyventilovat, Vráťa přišel opět za mnou ke kormidlu, abychom se poradili, co dál. Popsal mi situaci ohledně naší pozice a případných přístavů, kam bychom se mohli dostat a nouzově přečkat bouři. Poblíž ale bohužel žádné přístaviště, kam bychom se se svým třímetrovým ponorem mohli bezpečně ukrýt, nebylo. Rozhodl jsem se tedy vyslat písemné → (správně: tísňové) volání PAN PAN. Naše pozice byla v tu chvíli zhruba tři námořní míle přibližně severoseverozápadně od ostrova Borkum. Jako první na volání odpověděl německý tanker, který byl pouhých několik mil od nás.
Kapitán mi sdělil, abychom setrvali na kurzu stejnou rychlostí a že se znovu ozve, až s námi naváže vizuální kontakt. To se opravdu o několik desítek minut později stalo, tanker si Atylu „prozkoumal“ vyhledávacím světlem, předjel nás a zpomalil tak, že jsme se dostali do jeho závětří a zároveň uklidnil v brázdě za ním i vlny. Zavolal, ať se držíme za jeho zádí a že nás dovede do bezpečného přístavu. Ve chvíli, kdy se za ním moře opravdu velmi citelně zklidnilo a poskytl nám svou brázdu vodou i větrný stín, mi spadl obrovský kámen ze srdce. Rychlost rázem stoupla, kapitán tankeru nás dovedl k jižní straně ostrova Borkum, kde se nachází maličký přístav s místem pouze pro dva menší trajekty, rozloučil se s námi a odplul si svou cestou dál na západ.
Já doplul k molu, uvázali jsme loď a dali jsme si s Vráťou konečně ono zasloužené cigáro. Krátce na to začalo svítat, posádka se pokoušela dát se dohromady a my jsme začali zjišťovat škody. Roztržená přední gafová plachta, utržený zadní stěh, zlomený dolphin striker, utržená síť čelenu a zlomená rozpěrka, natržená košová stěhovka, nalomené horní gafové ráhno, shořelé obložení tlumiče výfuku a nespočet rozbitých věcí v podpalubí. Posádka naprosto zničená, ale živá a zdravá! Rodrigo, který konečně vyšel z kajuty, v ruce třímaje dvě lahve Tres Hombres rumu jako symbol vděku, že jsme se Vráťou zdárně dovedli loď do bezpečí, a z posledních sil tleskající posádka zůstane zakořeněna hluboko v mých vzpomínkách už napořád.
Po zaslouženém odpočinku následujícího dne jsme vyčkali, až bouře odezní, dopluli do Holandska a Atylu opět opravili. I když vše dopadlo víceméně dobře a nikomu se nic nestalo, vzal jsem si z té noci veliké ponaučení. Přestože jsme věděli, že počasí bude nemilosrdné, pod tlakem a v časovém presu jsme stejně vypluli a udělali mnoho chyb. Od neštěstí nás dělilo jen málo a za své životy a zdraví vděčíme pouze Neptunovi. A nebýt tenkrát Vráti, ani Neptun by nám nepomohl…
V paměti zalovil a amatérsky sesmolil: Jiří Čechlovský