Úryvek z knihy Se Sněhurkou kolem světa, část první. Kniha vyšla v listopadu 2013 v nakladatelství IFP Publishing.
V úterý 21.6. 2006 připlouváme do malebné zátoky, kde chceme kotvit. Celý den foukalo 20 uzlů, ale v zátoce je klid a spouštíme kotvu na 8 metrech. Vyzkouším zpětným chodem, zda drží a večer se chystáme ke spánku. Nemůžu dlouho usnout a když konečně zaberu, tak mě asi v půl jedné v noci budí Zdenka: „Míro vstávej, já slyšela nějakou ránu, něco se děje.“
„Co by se dělo,“ odpovídám ospale. Ale skutečně i já slyším takové divné ťuknutí. Vystřelím z postele jako blesk a běžím do salonu. Rychle na sebe beru kalhoty s bundou a již jsem v kokpitu. Je černá tma a slyším jen hučící vítr s dešťem. „Co se to sakra stalo, kde to jsme?“ mluvím si pro sebe nahlas.
„Tady za zádí je nějaká malá pramice,“ snažím se zjistit co nejvíce. „To chce baterku,“ zní nakonec můj závěr. Jenže teď se přesně projevila moje nepřipravenost na noční kotvení. Hledám baterku, jenže potřebuji najít tu nejsilnější potápěčskou, která svítí opravdu silně. Ta je samozřejmě mezi ostatní potápěčskou výstrojí, takže chvíli trvá, než ji najdeme.
„Sakra, kde jsou baterie“ a rychle začnu přehazovat skříňku, kde by měly být. Konečně se mi podaří zprovoznit baterku a již svítím okolo lodě. Vpravo u zádě je přivázaná nějaká malá pramice a naše záď je od břehu asi 10 metrů. Na pravoboku je asi 2 metry od lodi skála vystupující z vody, takový malinký skalnatý ostrůvek. Na levoboku je asi 15 metrů vody a pak jakési malé betonové molo patřící k domku, kde se svítí. Příď směřuje kamsi do zátoky a v černé tmě není nic vidět. Kotevní řetěz je napnutý dopředu, ale je jasné, že kotva nedrží.
Zapínám přístroje a měřím směr a sílu větru. No žádná sláva, fouká 20 uzlů z levoboku a občas silně zaprší.
„Musíme rychle pryč, jdi na příď a až ti řeknu, budeš namotávat řetěz a já se pokusím motorem vyplout dopředu.“ Zapínám si ostatní navigační přístroje nutné k vyplutí. Okamžitě se ozve alarm echolotu. Jsme v 1,80 metrech, což nevadí, jen alarm neustále nepříjemně ječí. Nastartuji motor a ještě jednou obhlížím ve svitu baterky okolí. No snad to vyjde, říkám si pro sebe.
„Přitahuj řetěz!“ volám na Zdenu a zařazuji rychlost vpřed. Motor najednou začne ztrácet otáčky a zastaví se. „No to je v průser..,“ začnu nadávat.
„Ta kotva nejde nahoru, za něco visí,“ volá na mě Zdena. Běžím dopředu a baterkou svítím na kotevní řetěz. Ten je skoro celý v lodi, jen kotva je zaháknutá na nějakém silném laně vyzdviženém těsně nad hladinu. Podrobně jej osvítím a jsem rád, že to je zrovna lano a ne kabel. Ten je totiž přesně v těchto místech zakreslený v mapě. Často totiž v zátokách vedou elektrické kabely po dně z jednoho břehu na druhý. V těchto místech je pak samozřejmě zakázáno kotvení.
Také je mi najednou jasná příčina nedržící kotvy. Je totiž celá obalená od chaluh. To jsou veliké mořské trávy, vypadající spíš jako dvoumetrové stromy. Kotva se jimi pak celá obalila a nemohla se zaseknout do dna. Vítr nás pak pomalu snesl až sem, na konec zátoky.
Takže naše situace je, že kotvou držíme za lano, které bylo původně nataženo při dně napříč zátokou a záď nám drží na dalším laně, které máme namotané na vrtuli. Z levoboku duje silný vítr 25 uzlů a silně prší. Vlastně teprve nyní si oba uvědomujeme, jak jsme promočení. V celém tom adrenalinovém vzrušení se snažím zachovat chladnou hlavu a vymýšlím co dál:
„Je to jasné, musíme zafixovat loď pomocí lan z levoboku k támhletomu betonovému molu.“ Vítr je totiž dost silný a s asi půlmetrovými vlnami se silně opírá do boku lodi. Oba vlezeme do salonu abychom se převlékli z mokrého oblečení do jachtařských obleků a jdeme zachraňovat Sněhurku.
V této tmě se toho moc dělat nedá, ale mám strach, že kdyby prasklo to lano chycené kotvou, tak nás vítr nažene bokem přímo na skalnatý ostrůvek. Vítr s vlnami by pak neustále bušil lodí do skály, a to by nemuselo dobře dopadnout.
„Musíme vyndat gumový člun, pojď mi svítit dozadu,“ diriguji Zdenu. Náš gumák je totiž ještě v originálním balení uložen v záďové batistě. Jelikož má i s obalem asi 45 kg, docela se zapotím, než jej dotáhnu na příď. Po rozbalení se snažím najít nějaký konec, který by se dal identifikovat. Na palubě mi totiž vznikl jakýsi gumový mnohoúhelník nepopsatelného tvaru. Po chvilce se mi však podaří najít jeden nafukovací ventil.
„No jo, ale kde je pumpička,“ napadá mě a vzhlížím ke Zdeně.
„No to já vůbec nevím, ani nevím, jak vypadá,“ zní odpověď. Chvíli přemýšlím o našem systému naloďování a nakonec usoudím, že nemůže být jinde než ve druhé batistě v kokpitu. Po chvilce přehrabování ji tam skutečně najdu. Po chvilce je člun nafouknutý, takže ještě nějaký provaz a již ho společně taháme přes zábradlí a spouštíme na vodu. Vše samozřejmě probíhá za deště a větru. Přetahuji člun podél boku k zádi a házím do něj všechna vyvazovací lana, která máme. S těmi pak vesluji na břeh a po chvilce stojím na betonovém molu. Ve svitu baterky hledám něco, kam přivázat lano. Naštěstí je zde nějaké vázací oko pro malé loďky, tak jej použiji a doufám, že se nevytrhne. Rychle dělám dračí smyčku a již sedím ve člunu a za současného odmotávání lana pádluji ke Sněhurce. Jenže lano je samozřejmě krátké, takže musím navázat dvě k sobě.
„Přivaž to lano na přední vazák, já se vracím pro další,“ podám konec lana Zdeně a sám se ručkováním přitahuji s člunem zpět ke břehu. Tady uvážu další lano a stejným způsobem jej navážeme k prostřednímu vazáku na Sněhurce. Nakonec ještě třetí lano k zadnímu vazáku.
Tak, rychle musím na palubu a všechna lana musíme pořádně napnout.
„Stoupneš si nohou na lano, budeš mi šlapat, já budu dotahovat rukama,“ diriguji Zdenu. „Ještě pořádně šlápni, ještě a ještě víc,“ neustále dotahujeme lano, až je celé nad vodou a dostatečně našponované.
„Teď jdeme na zadní“ a přesouváme se k zadnímu vazáku. Stejným způsobem dotahujeme zadní lano a nakonec i prostřední.
„Tak teď máme konečně loď zafixovanou proti větru a vlnám, pojď do salonu, musíme si odpočinout, mám toho plné brejle.“ Tady si konečně můžeme odložit jachtařské bundy a kalhoty, které nás chránily před deštěm a větrem. Také holínky jdou dolů a těžce dosedám na sedačku. Hodiny ukazují 5 hodin ráno, to znamená, že již čtyři a půl hodiny bojujeme za záchranu naší lodě.
„Jestli chceš, tak si jdi chvíli lehnout, v téhle tmě se stejně nic dalšího dělat nedá. Musíme počkat až se rozední a třeba i trochu poleví vítr,“ říkám Zdeně.
„A ty nepůjdeš, aspoň by sis trochu odpočinul?“ říká Zdena.
„Já stejně neusnu, budu sedět tady v salonu a kontrolovat sílu větru a hlavně budu přemýšlet, co podnikneme dál. Ty si zatím odpočiň, budeš to ještě potřebovat. Zatím vůbec nevím, jak se z toho průseru dostaneme,“ odpovídám.
Pomalu pak pokládám hlavu na jídelní stůl a mozek mi doslova šrotuje na plné obrátky. Přece se z toho musím nějak dostat, nedřel jsem tolik měsíců, abych tady teď nechal Sněhurku rozmlátit o skálu. Jenže ať vymýšlím jak chci, tak mě nic pořádného nenapadá. Stejně musím počkat na světlo a pořádně se rozhlédnout po okolí, po druhém břehu, a pak snad něco vymyslím. Při těchto myšlenkách mě pak přemůže únava a s hlavou na stole upadám do lehkého polospánku.
Po slabé hodince již začíná svítat a nás čeká další kolo boje s živly. Vítr je pořád stejný v rozmezí 20 – 25 uzlů, déšť ale ustal. Tak alespoň jedno pozitivum. Začínám se oblékat. „Mám také vstávat,“ volá Zdena z přední kajuty. „Nemusíš tak rychle, já jdu nahoru a budu přemýšlet co dál, ale za chvíli vylez,“ odpovídám.
Sněhurka stojí pravobokem pořád 2 metry od skály, levobokem je přivázaná lany ke břehu, kotva drží za lano napříč zátokou a na vrtuli je namotané lano patřící malé pramici u zádě. Takže se z noci vůbec nic nezměnilo. Jenže ať přemýšlím jak chci, tak mě nenapadá nic jiného, než že potřebuji loď uvázat za příď a vytáhnout z konce zátoky. Na to by musela být nějaká loď s pořádným motorem. Jenže, kde ji sehnat? A taky by to nemusela být levná záležitost. Říká se, že záchrana lodě je velmi ošemetná záležitost. Ten kdo vám pomůže zachránit loď, si může říci o odměnu až třeba do výše ceny lodě. Musím být tedy velmi uvážlivý, než bych někoho požádal o pomoc. Vím, že přes kopec ve druhé zátoce je nějaký rybářský přístav, tam bych třeba někoho sehnal. Jenže jak se tam dostat? Po moři to člunem nepůjde, to je moc divoké a vysílačkou to ani zkoušet nebudu. Moje angličtina je totiž velmi špatná až osobitá a hlavně ji vždy usilovně doplňuji pantomimou, což se špatně předvádí po rádiových vlnách.
Možná ale někdo vyjde z domku na břehu, celou noc se uvnitř svítilo.
„Tak co kapitáne, co jsi vymyslel?“ přichází Zdena již připravená k další záchranné misi.
„No bojím se, že budeme potřebovat vytáhnout, těžko se odsud dostaneme bez pomoci,“ odpovídám rozmrzele. „Dojedu se podívat člunem na břeh, jestli není někdo v tomhle baráku.“
Sedám do člunu a nacvičeným pohybem ručkuji po lanech ke břehu. Jenže ať koukám, jak koukám, žádný pohyb nevidím. Osměluji se tedy zaklepat a nic. Obcházím barák dokola a vypadá to spíše na rekreační domek, kde nikdo není. Asi mají rozsvícené světlo přes noc kvůli zlodějům. Takže tady mi nikdo nepomůže. Co dál, vracím se zpátky na loď a musí nastoupit plán B. Ten sice žádný nemám, ale snad mě něco napadne.
„Zkusíme dotáhnout to přední lano, chci zkusit, jestli se nám podaří posunout příď lodě směrem proti větru. Kdybychom Sněhurku dokázali natočit přídí proti větru, možná by se podařilo po odvázání lan odplout pryč,“ vymýšlím další variantu. „Ještě šlapej, pořádně,“ pobízím Zdenu, která se snaží prošlápnout vázací lano a já vždy, když povolí, jej o pár centimetrů dotáhnu. Ale silný vítr nám nedává moc prostoru. Po půl hodině jsem úplně grogy a musím si odpočinout. Přesto se nám podařilo posunout příď asi o 2 metry proti větru, takže jsme se trochu oddálili pravobokem od prokleté skály.
„Kdybych namotal tohle vázací lano na kotevní vrátek, tak bych si s ním mohl pomoct,“ napadá mě geniální nápad. Musím však nejdříve dalším krátkým lanem přivázat kotevní řetěz a teprve potom můžu sundat řetěz z vrátku a místo něj tam namotat lano. Po chvilce tedy zkouším přitahovat příď pomocí silného kotevního vrátku a skutečně to pomáhá. Příď se natočila o další 2 metry a loď stojí teď skoro přímo proti větru.
„Tak a teď musím jít rozmotat to lano z vrtule, připrav mi neopren a ten suchý oblek,“ říkám Zdeně.Sám se na chvíli posadím, protože toho mám docela dost. Však už je 10 hodin dopoledne. Na potápěčský neopren si ještě navléknu takový gumový suchý oblek. Ten je celý utěsněný, že by pod něj neměla proniknout voda. Koupil jsem si ho na veletrhu a teď se mi náramně hodí. Však také teploměr ukazuje 16 stupňů (a to jsem ještě netušil, že má ve skutečnosti 12).
„Vezmi si pumpičku od člunu a musíš ze mě vysát vzduch,“ říkám Zdeně. V obleku totiž zůstal vzduch a ve vodě bych byl jako balon a nepotopil se. Zdena mi tedy jako vývěvou vysála vzduch z obleku a já si chystám na zadním koupacím platu potápěčské brýle a ploutve. Žbluňk a jsem ve vodě, naštěstí mě moc nestudí a dá se to vydržet. Snad se mi to rychle podaří a půjdu ven. Po prvním nádechu se ponořím k vrtuli, která je asi 1 metr pod hladinou.
Na hřídeli je namotané lano, které vede k malé pramici. Nejdříve jej tedy odříznu a musím se zpátky nadechnout. Po dalším potopení se pokouším lano rozmotat, jenže je tak silně utažené, že není šance.. Otáčením motoru se lano na hřídeli tak dokonale utáhlo, až zastavilo celý motor. Musím tedy opět nahoru, nádech a potopit. Nejhorší je, že mě voda velmi nadnáší, takže se musím jednou rukou držet vrtule a druhou rukou řezat. Tělo se mi pak celé opírá o dno lodě a nohy s ploutvemi plavou na hladině. Opět nahoru pro vzduch a zpátky dolů, několikrát říznout a zase nahoru. Je to neuvěřitelně vysilující. Po půl hodině jsem skoro na dně sil a začíná se mi motat hlava. Taky mi začíná být zima. Musím nahoru a odpočinout si. Doslova z posledních sil jsem se vydrápal na plošinu na zádi a po krátkém oddychu jsem přelezl do kokpitu pod stříšku. Leje zase jako z konve.
„Tak co, jde to,“ ptá se Zdena.
„Moc ne, něco jsem odřezal, ale pořád je tam ještě dost. To lano je tam doslova zapečený,“ odpovídám unaveně. Snažím se zhluboka dýchat, abych potlačil bolest hlavy. Teď si tak dát hrnek čaje a zalehnout do postele, to by bylo něco. Jenže ještě nejsem hotov.
„Podej mi z nářadí list od pilky na železo, zkusím to přeřezat,“ posílám Zdenu pro nářadí a opět se zvedám. Snad nikdy se mi tak nechtělo do vody jako dnes. Představa té ledárny mě úplně děsila. Jenže co naplat, musím si s tím nějak poradit. Opět tedy skáču do vody, nádech a opět k vrtuli. Práce s pilovým listem však nebyla žádná sláva, takže jsem nakonec ještě vyzkoušel pilku na kapesním pracovním noži. Po další půl hodině práce pod vodou byla konečně vrtule na hřídeli volná a i ložisko vypadalo v pořádku.
„Nastartuj motor a na 2 vteřiny zařadíš rychlost dopředu. Já se podívám, jestli není ohnutá hřídel. Ale musíš hned vyřadit!“ volám z posledních sil na Zdenu. Při pohledu pod vodou se zdá, že je vše v pořádku.
„Dobrý, vypni to, jdu ven“ a při soukání se na záďové plato si připadám jako trosečník z Titaniku. „Uvař mi čaj, musím si odpočinout a hlavně zahřát,“ posílám Zdenu do kuchyně. „Možná bych i snědl jeden chleba, jsem úplně bez síly,“ dodávám ještě. Konečně si můžu sundat oblek i neopren. Po hodině pod vodou se mi samozřejmě voda dostala až na tělo, takže jsem pěkně promrzl. Hodiny ukazují přesně poledne a na obloze se protrhává. Vítr však nepolevuje, spíš naopak.
Po krátkém odpočinku se svačinou stojíme opět na palubě a přemýšlím o dalším postupu. „Příď teď máme proti větru, takže odvážeme prostřední vázací lano, to by se nemělo nic změnit. Když pak přeřízneme to silné lano, na kterém drží kotva a současně odvážeme přední vazák, začnu popojíždět dopředu a ty musíš rychle odvázat zadní lano. Když to uděláme hodně rychle, tak bych mohl odtud vyjet. Lana necháme ve vodě a pak si pro ně dojedu člunem,“ vysvětluji svůj plán.
„Počkej, ještě jednou,“ ptá se nechápavě Zdena, takže to pro jistotu ještě dvakrát zopakuji. Nastartuji motor a naposledy si opakujeme všechny domluvené signály. Opravdu bude záležet na vteřinách, protože jakmile mi silný vítr přetočí příď, nic s tím nenadělám. Kdyby tak již konečně přestalo foukat, ale zatím to nevypadá.
„Do prdele, co to zase je?“ nadávám nahlas. Motor má divný zvuk, neslyším chladící vodu z výfuku. Raději zastavím a jdu na kontrolu do motorárny. „No jasně, ucpaný filtr, komu jsem co provedl, že mě Stvořitel tak trestá?“ nadávám nahlas. Vodní filtr je totiž celý ucpaný chaluhami. Tenká stébla se přisála vstupní hadicí až do filtru a dokonale jej ucpala. Po čtvrthodince je ale závada odstraněna a my si po šesté opakujeme celý manévr.
„Připravena? Jdeme na to! Řežu lano a jakmile padne do vody, musíš rychle odvázat přední vazák“ a již běžím z přídě do kokpitu, rychle zařadím rychlost a točím kormidlem proti větru, současně držím příďový motor proti větru. Zdena opravdu lano odvázala a již běží k záďovému vazáku. Já pomalu popojíždím a čekám, až bude volné i zadní lano.
„Nemůžu to povolit, je to děsně zarvaný,“ volá Zdena.
„Musíš! Dělej, již to dlouho neudržím! Trochu ti povolím na rychlosti,“ jenže jakmile jsem na vteřinu vyřadil přední tah, vítr okamžitě přetočil příď a již se celá loď otáčí s větrem. To by se ještě dalo zvládnout, až se příď celá přetočí, vyjedeme odsud pozadu. Jenže potřebujeme rozvázat to zatracený lano!
„Už to mám,“ volá Zdena.
„Tak to lano rychle odhoď, na co čekáš!“ Sakra, desetkrát jsem jí to vysvětloval a ona tady stojí s lanem v ruce. Sleduji potápějící se lano u zádě a současně odhaduji vzdálenost přídě od skalnatého ostrůvku. Po otočení lodě nás totiž vítr snáší na stejnou skálu, teď však již ne bokem, ale přídí. Z kokpitu se samozřejmě vzdálenost před přídí odhaduje velmi špatně, možná jsem mohl ještě vteřinu či dvě počkat. Mně se ale zdálo, že jsme přídí u ostrůvku, rychle tedy zařadit zpětný chod a pryč odtud. Sněhurka jakoby se zastavila a chtěla couvat, když slyším, jak začínají klesat obrátky motoru.
„DO PRDELE,“ a rychle zhasínám motor. Lano je na vrtuli namotané znovu. Takže jsem opět bez funkčního motoru a vítr mne snáší špičkou na skalnatý ostrůvek. Rychle točím kormidlem doprava a současně spouštím příďový propeler, kterým se snažím natočit příď mimo kolizní směr. To se naštěstí daří, takže jsme špičkou těsně minuli skálu, ale Sněhurka si to pomalu míří s větrem v zádech na konec zátoky na skálu. „Rychle běž na příď a musíš spustit kotvu. Je přivázaná lanem, tak jej musíš odvázat,“ posílám Zdenu na příď ke kotvě. Naštěstí se jí podařilo lano rychle rozvázat a kotva padá do vody. Jenže kotevní řetěz není zaháknutý v kotevním vrátku a teď se volně odvíjí a padá za kotvou..
„Musíš ten řetěz chytit a namotat jej do vrátku!“ křičím na Zdenu.
Získejte slevu 20% (původní cena je 349 Kč, po slevě 279 Kč) . Stačí jen zaregistrovat emailovou adresu a získat nárok (nikoliv povinnost) na slevu 20%.
© Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto článku nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoliv formě či jakýmkoliv způsobem bez písemného souhlasu vydavatele.
Další jachtařská literatura: http://www.ifp-publishing.cz/jachting/ Nebo www.jachtarskaliteratura.cz