Leckdo už zjistil, že plavit se na plachetnici po moři, ať už na charterové nebo vlastní, není zas tak jednoduchá věc. Charterový business se rozvíjí (chtěl bych napsat bytní) tempem nevídaným a počet skipperů, kteří vykonají velmi jednoduchou zkoušku a vyrazí bez bázně na moře, je stále větší a větší.
Těžko říct, co stojí za dnešní raketově rostoucí oblibou charterového jachtingu. Asi je to i jednoduchost, s jakou je možné půjčit si mořskou plachetnici a vyrazit na moře, přiživovaná prospekty cestovních kanceláří, ve kterých vždy najdete fotografie spoře oděných krásek opalujících se na sluncem zalitých palubách a přídích. Málokdy na těchto fotografiích chybí šampaňské, modrá obloha, svalnatý skipper, bílý písek. Jachting je prostě vnímán jako pohoda a relax.
Zajímalo by mě, kdo takovou blbost vymyslel. Jachting, byť rekreační, je sport jako každý jiný. Sice při něm nemusíte běžet do padnutí, šlapat do pedálů, poskakovat v tělocvičně, něco někam házet nebo do něčeho kopat či štouchat. Ovšem na lodi vždycky čelíte nějaké míře nepohodlí. Záchod je malý a vyžaduje zvláštní zacházení. Kajuty bývají těsné a váš letitý partner, zvyklý na dvoumetrovou šířku vaší postele doma, se na vás v noci neustále tlačí. V noci je horko (nebo zima, podle toho, kde plujete). Šetří se vodou, šetří se elektřinou. Na lodi většinou není internet a palubní síť má jen 12V. A tam se fén nedá zapnout. Sladká sprcha je vzácností a jenom když skipper dovolí. A houpe to. Někdy to houpe trochu, někdy to houpe děsně moc. A pak je leckomu špatně a leckdo krmí rybičky. Pobyt na lodi ve vlnách je náročný. Neustále někam padáte, něco se do vás snaží strčit, neustále vám něco podráží nohy. Na těle přibývají modřiny, na hlavě boule. V salonu člověk být nemůže, protože to tam houpe a v kokpitu se sedět nedá, protože tam cáká voda a někdy se tam člověk musí přivazovat. V takových chvílích navíc člověk vidí moře ve stavu, na hony vzdáleném prospektům z cestovních a charterových kanceláří. Při pomyšlení na šampaňské se mu zvedá žaludek a na slečny na přídi už nemyslí vůbec.
Tak proč na to moře vůbec lidi lezou? No – dobrá otázka. Protože…. Protože pak se někam dopluje, všechny potíže zmizí, moře se uklidní, žaludek zaujme správné místo a v člověku zůstane pocit, který musel mít i Marco Polo. Odměnou jsou destinace, kam byste se po souši dostávali jen těžko, zážitky dobré i špatné, které ovšem jinde nezažijete, pocit nadřazenosti nad čumily, kteří vám koukají na ruce, když vyvazujete loď v přístavu, protože oni jsou tu jenom z cestovkou. Nemalou odměnou je i archetypální pocit vítězného boje s přírodou, který v nás zbyl po předcích. Tak asi tak.
Pokud výše řečené platí pro posádku rekreační charterové plachetnice, ještě více to platí pro jejího kapitána, skippera. Pobyt skippera na plachetnici se nedá nazvat dovolenou, byť i u něj jde v jistém způsobu o relaxaci. Je to ovšem relaxace bojem. Ke všemu uvedenému se ještě přidává úplná odpovědnost za posádku a za průběh plavby. A to v sobě zahrnuje nejen plánování plavby, výběr vhodných bezpečných kotvišť, ovládání lodě pod plachtami, pod motorem, znalost všech lodních systémů, tmelení posádky večerním programem, denním programem, jakýkoliv programem, zejména, jsou-li v posádce děti, nezbytné školení posádky a snaha, aby se to všem líbilo. Je toho totiž mnohem více. Od dobrého skippera se očekává, že si poradí vždy a s jakoukoliv situací. A očekává se to právem. Skipper, nebo-li kapitán plachetnice, je odpovědný za cokoliv, co se na lodi a v posádce stane. A taky je poté, co se nedejbože něco vážného stalo, volán k odpovědnosti. Proto není pobyt skippera na lodi považovaný za dovolenou.
Skipper prostě vymění jedny starosti za druhé. Moře není, jak se říká, tálinskej rybník, a situace, kterým moře loď a posádku rádo někdy vystaví, nejsou předvídatelné. Nebo často jen velmi málo. A pak se pozná, jaký je skipper opravdový námořník a nejen víkendový vejtaha, který se dostane na moře jednou za rok v Chorvatsku mezi ostrovy a na širé moře ještě možná nevyplul. Staré přísloví říká, že na klidném moři nepoznáte námořníka. Je tomu tak.
Bohužel poloha České republiky většinou neumožňuje skipperům být na moři každou chvíli, naopak, často je člověk rád, že vyšetří dovolenou, a tak se snadno stane, že s některými nebezpečnými situacemi se člověk potká poprvé až po letech plachtění. To dobou už se samozřejmě považuje za námořního odborníka a najedou ouha – je zcela zaskočený.
Vzpomínám si na jeden příběh, který jsem někde četl, že skipper (tuším Španěl?) jezdil 20 let na plachetnici a nikdy nepotkal bouři. Když ji pak jednou na přeplavbě potkal, psychicky se zcela sesypal.
Krátce a jednoduše, být připraven je jeden ze základních postojů skippera a pokud nemá možnost sbírat zkušenosti na moři kontinuálně, nejlépe 12 měsíců v roce, musí nastoupit literatura, která může člověka alespoň částečně připravit na to, co ho může potkat, ale ještě nepotkalo.
Tohle všechno si uvědomil jachtař Tom Cunliffe (známý spisovatel a jachtařský expert a žurnalista) a ve spolupráci s jachtařským nakladatelstvím Wiley Nautical a známým anglickým měsíčníkem Yachting Monthly napsal a vydal knihu s titulem: Expert Sailing Skills, s podtitulem No nonsense advice that really works. Což volně přeloženo znamená Zkušenosti jachtařských expertů – smysluplné rady, které opravdu fungují.
Ve své knize se Tom rozhodl věnovat se právě těm věcem, které s sebou nesou pokročilé zkušenosti a které se v žádných kursech prakticky nedají naučit. Dalo by se říct, že se soustředil na záležitosti, které by se daly nazvat dobrou námořní praxí. Moře je prostě nevyzpytatelné a právě zásady dobré námořní praxe, ony nepsané vzorce chování na moři mohou skippera a celou loď i s posádkou ušetřit problémů, v krajním případě zranění, ztroskotání nebo i horších věcí. Prostě na moři musí být člověk pořád připraven na všechno a kniha Toma Cunlifa by měla pomoci v tom si uvědomit, co to „všechno“ může také obnášet.
Celá publikace, mimochodem formátu A4 a v pevné vazbě, je rozdělena na 6 částí. Manévry s lodí (zajíždění k molu, kotvení, vyvzování), námořnictví (angl. Seamanship), navigace, trimování plachet, kapitánování (angl. Skippering) a mimořádné události.
V manévrech s lodí se třeba dozvíte, jak správně loď vyvázat, jak správně kotvit i pod plachtami a také třeba jak správně stát v balíku a jaké k tomu patří zvyklosti. Nevěřili byste, kolik skipperů v Chorvatsku tohle nezná.
V druhé části se autor věnuje pávě diskutované dobré námořní praxi. Patří sem správné smotávání lan, jak vést loď v silném lodním provozu, jak plachtit v mlze nebo v noci a – a to je moje oblíbené téma – řešení základních problémů s dieslovým motorem. Proč je to téma oblíbené? Ono totiž loď nejde odstavit ke krajnici jako auto a zavolat si odtahovku nebo žluté anděle. Tedy – někdy jde zavolat servis z charterovky, ale někdy nikoliv. Navíc ztratit třeba den dovolené proto, že nevíme, který šroubek dotáhnout může být přinejmenším škoda. Motor (a záchod) je srdce lodi a vyplatí se o něm vědět co nejvíc.
Třetí část je věnována navigaci, kde se řeší hlavně přílivové křivky, plavba s radarem a také s AIS, což je aktuální téma dneška. Jako jakékoliv jiné zařízení, i AIS má svá omezení, a je dobré o nich vědět. Přílivové křivky člověk v Chorvatsku řešit nemusí, ale když vyjedete do náročnějších oblastí, tak jako byste tyhle znalosti našli.
Po kapitole z navigace se Tom Cunliffe věnuje nastavování plachet a to nejen plachet základních, tedy geny a hlavní plachty, ale i práci se spinakrem a genakrem. S anglickou elegancí pak přidává ještě plachtění proti proudu řeky, což vypadá jako snadná věc, než si uvědomíte, že přílivy a odlivy dělají v Anglii z plachtění na řekách vysoce speciální činnost.
K zásadám dobré námořní praxe se vrací další číst knihy, věnovaná osobě kapitáne, respektive skippera. V knize se probírá jeho chování k posádce, jak s ní komunikovat a jak vůbec posilovat důvěru k osobě kapitána aby byla posádka zároveň spokojená. Také se zde řeší plachtění s dětmi a hlavně – častý kámen úrazu – jachting s životním partnerem!
V poslední části knihy se autor věnuje nebezpečným situacím a jak jim čelit. Probírá se zde nasednutí na dno, lano namotané v propeleru, samozřejmě Man Over Board a záchrana ze vzduchu. Co bych chtěl ale vypíchnout, je popisovaná problematika vlečení lodě záchranáři. To je moc zajímaví věc. Kdo jste se zúčastnil přednášek Pavla Burkerta a lodních katastrofách, o kterých jsme taky referovali tady na Kráse jachtingu, možná si vzpomenete, co Pavel říkal o záchraně v Baltském moři, kdy je vlekli záchranáři. Říkal, že pokud by se v budoucnu mohl takému vlečení vyhnout, tak se mu vyhne. Cokoliv je prý lepší. Proto je fajn, že se problematice vleku věnuje i Cunliffova kniha.
Celá kniha je samozřejmě barevná, s obrázky a schématy, jak můžete vidět na přiložených fotografiích a celá dohromady čítá skoro 200 stran formátu A4. Patří tedy k těm zásadnějším knihám. Sečteno a podtrženo, kdokoliv to myslí s mořem vážněji než být jen člen posádky na dovolenkové plavbě v Chorvatsku, měl by si tu knihu pořídit a ozdobit jí svou námořní knihovničku.
V současné době je možné knihu získat třeba přes www.amazon.com nebo přímo u nakladatele Wiley Nautical (www.wilenautical.com), ovšem pouze v angličtině.
Dobrá zpráva je, že kniha se chystá vyjít i v Čechách, v českém překladu Jany Benešové a Petra Šimona (znáte je dobře ze stránek Krásy jachtingu). Pokud byste knihu chtěli a pokud byste jí chtěli dokonce se slevou 20%, stačí se podívat na stránku nakladatele, kde zanecháním svého mailu získáte nárok na zmíněnou slevu, až kniha vyjde. Neznamená to, že si knihu musíte koupit, ale pokud ji budete chtít, tak registrací na zmíněné stránce získáte nárok na onu slevu 20%.
A to je tak všechno – přeju všem dobrý vítr a stopu vody pod kýlem!
Navštivte také www.jachtarskaliteratura.cz