- Jachta Eclipse (32stopý katamarán)
- Skipper Richard Woods
- Posádka Jetti Matzkeová
- Vyplula z Nicaraguy
- Datum ztráty leden 2006
- Pozice záliv Tehuantepec, Mexiko
Katamarán Eclipse konstruktéra vícetrupých lodí Richarda Woodse při svých pouhých 10 metrech přežil v bouři se sedmdesátiuzlovým větrem a sedmimetrovými vlnami v Pacifiku u mexického pobřeží. Která ze strategií pro přežití v bouři byla nejefektivnější – využití padákové vodní kotvy, vedení lodě po vlnách s vlečenými brzdnými lany nebo splouvání bokem na vlny?
S Jetti jsme se na Eclipse právě plavili v nechvalně proslulém „Biskajském zálivu“ Pacifiku – tedy zálivu Tehuantepec na jihu Mexika – a drželi jsme se blízko pobřeží, jak nám radily všechny příručky na palubě. Za soumraku se lehký severovýchodní vítr stočil na silný severozápadní, takže namísto toho, aby se vlny začaly tvořit až dále od pobřeží, začaly chodit podél něj a my jsme byli celí mokří od slané mlhy, kterou vytvářely vlny tříštící se o pláže. Na obloze nebyl měsíc a noc tak byla naprosto temná. Do nejbližšího bezpečného přístavu jsme to měli 80 mil, a tak jsme se rozhodli udělat si trochu místa.
O hodinu později vítr zesílil na nějakých 30 uzlů přímo proti nám. Vzhledem k tomu, že jsme plachtili už čtvrtý den v kuse ve velmi proměnlivém počasí a moc jsme toho nenaspali, rozhodli jsme se vyhodit naši padákovou vodní kotvu a počkat do svítání. Konstruktér trimaranů Nigel Irens mi kdysi pověděl, že na jeho lodi došlo k poškození kormidla lanem její vlastní vodní kotvy, tak jsem se ujistil, že moje kormidla jsou správně uvázána na střed, a na padákovou kotvu jsem přivázal fendr, který ji měl držet u hladiny.
Příštího rána už měl vítr okolo 45 uzlů a vlny byly 3 až 4 metry vysoké. Eclipse se na vlnách divoce zmítala a vodní kotva ji doslova protahovala skrz ty největší vlny. Vítr dál sílil, zatímco vlny zůstávaly krátké a strmé. Většině z nich se zalamovaly hřebeny. Na hlavní úvaz kotvy z lana o průměru 25 mm i na pomocná lana uzdy působily strašlivé síly. Ty největší vlny táhly Eclipse zádí napřed a celá její příď trčela z vody. Také sebou loď zmítala sem a tam, takže byla chvílemi téměř úplně bokem na vlny. Pak náhle prasklo jedno lano uzdy a druhé jej brzy následovalo. Podařilo se mi vyrobit náhradní uzdu z hlavního kotevního lana, což nebyl snadný úkol na přední palubě, která byla střídavě 3 metry nad hladinou a vmžiku kus pod ní. Pak se nám ale padáková kotva roztrhla. Byla sice zhruba 20 let stará, ale byla z pořádného materiálu, rozhodně mnohem silnějšího, než jsem viděl na spoustě jiných vodních kotev. Ten ale přesto nevydržel, tak jsem zbytky kotvy stáhl a zjistil, že některé ze šňůr vrchlíku se vytrhly a celý padák se roztrhal. Bez vodní kotvy jsme nedokázali loď udržet přídí proti vlnám, tak jsme zkusili jet po nich.
Přestože je Eclipse směrově velmi stabilní a pravidelně dokáže surfovat po vlnách rychlostí kolem 16 uzlů, je takové surfování ve vysoké rychlosti bezpečné jen na dlouhých vlnách. Mnohem častěji je nutné loď brzdit. To umožňují vlečená brzdná lana. Nezáleží na tom, jak sofistikovaný systém použijete, potřebujete, jen aby účinně brzdil loď. Já jsem měl naštěstí připravená lana, která jsem spustil za loď. Z každého trupu jsem spustil jedno a vedl ho na otěžovou vinčnu, která mi umožňovala snadno přizpůsobovat jejich délku. Jejich vypuštění mi trvalo jen pár minut a pak jsem přidal ještě zbytky naší padákové kotvy na laně, což nás ještě víc zpomalilo, ze 6 na 4 uzly.
Eclipse ovšem nyní vyžadovala ke kormidlování velkou sílu a Jetti to přestávala zvládat. Nemohli jsme použít autopilota, protože jsme museli po vlnách manévrovat. Bylo zřejmé, že jet po těchto vysokých, krátkých a tedy strmých vlnách není bezpečné. Pokud bychom „přepadli“ přes hřeben nějaké obzvláště vysoké vlny, bylo by to jako přejet hranu vodopádu. Museli jsme tedy plout pomaleji než vlny, což znamenalo, že nás zalamující se vlny začaly zalévat.
První taková vlna zalila celý kokpit, ale druhá, mnohem větší, se přelila přes celou loď a naplnila náš gumový člun, který jsme nesli na davitech na zádi. Byli jsme nuceni jej odříznout a ponechat napospas moři. Voda se dostávala také do podpalubí. Rozhodli jsme se splouvat bokem na vlny. Opatrně jsme Eclipse stočili do větru, přivázali kormidla do závětří a vlečná lana převázali na záď návětrného plováku.
Doufal jsem, že se zvednutými daggerboardy budou nárazy vln stáčet příď od větru, zatímco vlečná lana udrží loď na stálém kurzu vůči větru. Vlny už měly okolo 6 metrů, ale Eclipse je 6 metrů široká, takže jsme byli teoreticky v bezpečí. Výzkumy a statistiky bohužel ukazují, že 1 z 1 000 vln je dvakrát vyšší, než je stávající průměrná výška vln. Pokud kolem lodě projde jedna vlna za 30 sekund, pak se taková obří vlna objeví jednou za 8 hodin.
Vítr už byl tak silný, že mi deformoval tvář a takeláž vibrovala tak, jak jsem to zažil pouze jedinkrát předtím, když jsem byl vyvázaný v bezpečí maríny při větru o rychlosti 70 uzlů. Moře pokrývala bílá pěna a kolem to vypadalo jako ty děsivé fotky, které najdete v příručkách o přežití za bouře na moři. Té naší bouři jsme byli vydáni na milost a nemilost už celých 28 hodin, a tak jsem věděl, že pokoušíme štěstí. Znal jsem statistickou pravděpodobnost převržení obří vlnou, a to byl hlavní důvod, proč jsem se rozhodl, že naše životy jsou vážně ohroženy. Přestože byla Eclipse v pořádku, bez poškození a nepřevrácená, vyslal jsem volání MAYDAY a aktivoval nás osobní lokační maják McMurdo (406 MHz GPS Fastfind). Také jsem použil svůj satelitní telefon systému Iridium a zavolal Pipu Pattersonovi do britského centra vícetrupých lodí v Plymouthu. Pip mi dal telefonní číslo na stanici britské pobřežní stráže ve Falmouthu, kam jsem pak pravidelně každou hodinu volal s aktualizací naší polohy a situace. Do naší záchrany se zapojilo hned několik zemí a nakonec nám řekli, že na naši pozici za úsvitu dorazí plavidlo mexického námořnictva. Ve 23:00 nás ovšem kontaktovala helikoptéra námořnictva Spojených států amerických a pilot nám sdělil, že je 10 mil od nás. Když se helikoptéra přiblížila, odpálili jsme dvě světlice (ta první nefungovala) a navázali vizuální kontakt.
Helikoptéry amerického námořnictva mají na palubě dva záchranáře, z nichž jeden se spouští na laně, zatímco druhý obsluhuje naviják. Oba jsou ovšem vycvičeni pro každý z těchto úkolů. Naši zachránci si prý hodili mincí o to, kdo bude dělat co, ale vítěz v těchto případech prý nezůstává v bezpečí helikoptéry, ale užívá si adrenalinu ve vodě. Když jsme tedy naše zachránce spatřili poprvé, byl to muž visící na konci ocelového lana 30 metrů pod helikoptérou.
Letět v padesátiuzlovém větru tak, aby helikoptéra zůstávala nad naší pozicí a kompenzovat zvedání a klesání hladiny při šestimetrových vlnách byl od pilota mistrný výkon.
Přivázali jsme si k tělu vaky s cennostmi. Pak si Jetti nafoukla záchrannou vestu a s klidem seskočila ze zádě směrem k záchranáři na laně. O pět minut později jsem ji následoval já. Dostat se do helikoptéry nebylo snadné, protože rychlost větru a letu znamenaly, že naviják lano přitahoval v úhlu. Přišli jsme tak o jeden vak s naším lodním deníkem a našimi osobními deníky, který se zachytil o dveře helikoptéry. Když jsme byli v bezpečí uvnitř, vytáhl jeden ze záchranářů nůž a prořízl naše vesty. V případě, že bychom se zřítili do moře, by nás vesty mohly uvěznit uvnitř.
O půlhodiny později jsme přistáli na palubě plavidla USS Ford, kde jsme si po krátkém hlášení, lékařské prohlídce, sprše a jídle mohli konečně odpočinout. O 36 hodin později jsme přistáli v Guatemale. Posádka USS Ford byla úžasná. Nejenže nám zachránili život, ale zacházeli s námi přímo královsky. Podobně se k nám choval i Colin Gracey z britské ambasády v Guatemale. Vyzvedl nás u lodě a odvezl nás na 80 mil vzdálenou ambasádu, odkud jsme zavolali domů. Dokonce nám doporučil dobrý hotel a později pomáhal organizovat hledání Eclipse.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Možná nebylo 50 metrů lana pro padákovou vodní kotvu dost, přestože to bylo víc, než bylo vzhledem k délce vln nutné. Za stávajících podmínek jsem lano ale nemohl prodloužit.
Když se na to podívám zpětně, měl jsem koupit větší vodní kotvu. Padák o průměru 5,5 metru by byl lepší než těch 3,5 metru, které měl ten můj. Ale samozřejmě všechno je otázka peněz a těch není nazbyt ani na bezpečnostní vybavení.
Provizorní vodní kotvu je možné vyrobit i z bouřkové kosatky, ale pochybuji, že byste ji dokázali spustit za bouře. Kromě toho i náš malý padák se 3,5 metry průměru měl plochu okolo 12 m2, což je mnohem víc než 5 m2 naší bouřkové kosatky.
Nebyl jsem si jistý, jestli fungoval náš EPIRB: později jsem na základně RAF v Kinlossu zjistil, že jeho signál zachytili jen na chvíli. (Poznámka redaktora: Experti firmy McMurdo říkají: „Náš EPIRB fungoval daleko lépe, než by se podle specifikací a podmínek dalo očekávat. Vysílal nouzový signál na frekvenci 406 MHz i přesto, že byl spuštěn uvnitř uzavřené kajuty katamaránu.“) Více jistoty mi přinesl satelitní telefon Motorola 9500 systému Iridium, který jsem zakoupil za 350 liber. Kdybychom ho byli nechali zapnutý na palubě Eclipse napojený na solární panely lodě, mohli jsme jej využít jako naváděcí maják a najít tak nepojištěný katamarán v hodnotě 80 000 liber ještě předtím, než ho vydrancovali piráti. Běžte a kupte si satelitní telefon!
Jako odborník na vícetrupé lodě jsem byl členem Mezinárodní komise pro stabilitu a vztlak, která definovala normy pro stabilitu lodí jako součást směrnic pro rekreační plavidla. Během této bouře bylo ovšem malou útěchou, že jsem znal teorii převrácení vícetrupých lodí – pokud výška vln nepřekročí šířku plavidla, může vícetrupá loď splouvat bokem k vlnám i v případě, že jsou strmé a zalamují se.
Při registraci vašeho EPIRB lokátoru neudávejte jako kontakt postarší rodiče, kteří o jachtingu nic nevědí. Vyberte někoho, kdo bude schopný poskytnout relevantní informace a praktickou pomoc. Pip Patterson se mnou přeplul Atlantik, a tak jsem věděl, že nezpanikaří. Většina lidí si to neuvědomuje, ale pobřežní stráž při koordinaci záchranné operace spoléhá na údaje z registračního formuláře lodě či odpovídajícího EPIRB lokátoru, takže byste je měli pravidelně aktualizovat.
Zažil jsem už pár automobilových nehod, kde mi jen ve zlomku sekundy proletěla hlavou myšlenka: „Přežiju to?“ My jsme se touto otázkou zabývali na palubě Eclipse 15 hodin a byla důvodem, proč jsme vyslali MAYDAY. Pokud jste nikdy nic podobného nezažili, nedokážete si představit, jaké to je, být v situaci, kdy může být každá chvíle vaše poslední. Také jsem byl přesvědčený o tom, že já bych převrácení katamaránu přežít mohl, ale Jetti, která je o něco starší a také méně zkušená, by takové štěstí mít nemusela.
Jedno varování ohledně světlic. První z našich světlic, které rozhodně nebyly prošlé, nefungovala.
Nenafukujte svoji záchrannou vestu, dokud nebudete připraveni skočit do vody. Bude vám jenom překážet.
Vesta si snadno poradí se zátěží navíc, tak se dobře oblékněte do tolika vrstev, kolik na sebe navlečete. My jsme na to zapomněli a do Guatemaly dorazili jen v tričku a šortkách. Nákup oblečení pak byl zbytečný stres a zátěž pro naši nouzovou kasičku.
NOUZOVÉ VAKY
Nouzové vaky musejí být pevné a vodotěsné. Doporučuju PVC vak o objemu kolem 100 litrů. Vaky by měly mít pevnou šňůru, která bude dost dlouhá na to, abyste mohli plavat a vak táhnout za sebou přivázaný k tělu.
Jako první do nich dejte pasy, peníze a lodní doklady. Dál jsou na řadě cennosti, které nelze nahradit – fotografie, lodní i osobní deníky. Nedělejte si starosti s foťáky a GPSkami.
Také se nemusíte starat o váhu. Vodotěsný vak poskytuje více než dostatečný vztlak.
Procvičte si rychlé sbalení takového vaku.
Jednotlivé předměty zabalte do uzavíratelných plastových sáčků, než je dáte do pytle. Ty je pak zaručeně udrží v suchu.
POZNÁMKA
Richard Woods, kterému bylo v době incidentu 51 let, žil na palubě Eclipse už pátým rokem. Měl za sebou 70 000 mil naplutých napříč oceány. Jachta v hodnotě 80 000 liber nebyla pojištěná, a když ji nakonec našla rybářská loď 1 000 mil od Acapulca, byl poplatek požadovaný za její odtažení příliš vysoký, a tak byla ponechána na pospas moři. Během deseti týdnů ji vítr a proudy odnesly přes 1 100 mil od místa, kde ji Woods opustil. Oceánští piráti z ní mezitím odstrojili veškerou elektroniku i takeláž včetně stěžně.
Další skutečné příběhy naleznete mezi našimi e-knihami zde.