Jachta: Hooligan V (Max Fun 35)
Skipper: Ed Broadway
Posádka: Jamie Butcher, John Charnock, Graham Elliott, Will Robinson
Vyplula z: Plymouthu do Southamptonu
Datum ztráty: 4. února 2007
Pozice: sedm mil od majáku na mysu Start Point
Graham Elliott (48) člen posádky lodě Hooligan V, jachty typu Max Fun 35, popisuje noc, kdy loď přišla o kýl, převrátila se a jeden člen posádky zemřel.
MĚL JSEM BÝT V TEPLE VE SPACÁKU a spát v podpalubí, ne se zoufale snažit udržet trupu převrácené jachty v temnotě zimního moře. Hooligan V vyplula z Plymouthu v sobotu 3. února okolo 23:00. Pětice posádky se s ní vracela do Southamptonu po zimních opravách a údržbě. O půlnoci jsme začali držet hlídky a já měl vést tu první.
Podmínky byly dobré a užívali jsme si krásného plachtění. Nově slepený spoj mezi palubou a trupem loď zpevnil a zdála se nám rychlejší. Majitel lodě Ed Broadway (61) – velmi zkušený jachtař a účastník námořních regat – byl u kormidla první hodinu mé hlídky a pak šel do podpalubí. Nepřihodilo se nic neobvyklého, přestože jsme dvakrát refovali hlavní plachtu, když se vítr postupně zvedl až na 25 uzlů. Podle předpovědi mělo foukat od východu 5 až 6 °Bf.
Ve 03:00 ode mne převzal hlídku a kormidlo John Charnock. Zřetelně jsme viděli maják na mysu Start Point asi sedm mil od našeho levoboku. Viditelnost byla dobrá, byl úplněk a jen mírně oblačno. Pluli jsme na pravoboku a mířili tedy směrem od pevniny, což znamenalo, že nás nečekaly žádné skály ani podobné překážky.
Všichni na palubě byli zkušení jachtaři, přestože dva nejmladší členové posádky – Jamie Butcher (27) a Will Robinson (18) – byli na Hooligan V poprvé. Slezl jsem do podpalubí a chystal se zalézt do spacáku, ale John mě brzy zavolal zpět na palubu. Potřebovali jsme přidat další ref na hlavní plachtě. Jamie a Will byli sice s Johnem v kokpitu, ale loď neznali a pro mě tak bylo refování snadnější.
Byl jsem překvapený, že je tak brzy potřeba další ref. Ještě před pár minutami se mi při mojí hlídce kormidlovalo dobře. Řekl jsem Jamiemu a Willovi, kteří se chtěli stát členy našeho závodního týmu, aby trochu víc zrefovali kosatku, a sám jsem šel připravit třetí ref na hlavní plachtě. To znamenalo použít lano prvního refu, což je na mnoha podobných lodích běžné. Navrhl jsem Johnovi, aby trochu vyostřil. Nikam jsme nespěchali a v menším náklonu se lépe pracovalo. Právě jsem se opíral o ráhno, takže vypuštění hlavní otěže muselo chvilku počkat.
Najednou a bez sebemenšího varování se náklon zvětšil jako při nekontrolovatelném vyostření… 70, 80 a pak 90 ° náklonu. John křikl, „Ona se zase narovná!“ Taky jsem čekal, že se stěžeň začne zase zvedat, ale náklon se neustále zvětšoval a po chvilkovém zaváhání zmizely pod vodou plachty. Při náklonu asi 110 ° jsem seskočil do ledové vody. Neměl jsem záchrannou vestu, ale byl jsem v oceánském obleku s holínkami. Sledoval jsem, jak se vedle mě do vody potápí hrana levoboku s tím, jak se loď převrátila dnem vzhůru. Will vyplaval kousek vedle mne. Neměli jsme se na trupu čeho chytit. Voda byla tak studená, že jsem se rozhodl neodkopnout holínky, ale nechat si je na nohou. Podíval jsem se na dno lodi a všiml si, že chybí kýl. S Willem jsme plavali k zádi, kde jsme našli Johna. Ten neviděl, že by se vynořil někdo ze dvou zbývajících členů posádky a řekli jsme si, že budou asi uvnitř lodě. Věděli jsme, že skipper a majitel lodě Ed spal v podpalubí, ale Jamie byl v kokpitu.
Plavání pro mě začínalo být obtížné. Zalévaly nás vlny a já jsem se brzy nalokal mořské vody. Vzpomínám si, jak mi blesklo hlavou, že to s námi nevypadá dobře, a začal přemýšlet, jaké máme možnosti. Mohli jsme buď vyšplhat na převrácený trup, nebo se snažit uvolnit a nafouknout záchranný ostrůvek, který byl uvázaný v kokpitu u zrcadla. Pohyby trupu a absence záchytných bodů znamenaly, že vyšplhat na něj bylo téměř nemožné.
Brzy na hladinu vyplavaly dvě žluté krabice se světlicemi. Musel je na hladinu poslat někdo z podpalubí, protože normálně byly uložené ve skříňce, odkud by jen tak samy nevyplavaly. Will k jedné z nich doplaval a podařilo se mu ji dotlačit zpět k převrácené lodi. O pět minut později se u nás vynořil Ed a lapal po dechu.
„Byl s tebou uvnitř Jamie?“ zeptali jsme se. „Ne,“ odpověděl. Ed ho nikde nezahlédl. Will otevřel krabici a podařilo se mu vytáhnout tři červené padákové světlice, než do ní natekla voda a krabice se potopila. John, který měl na sobě záchrannou vestu, odpálil dvě a Will tu třetí.
John jako bývalý důstojník armády už světlice vystřeloval, ale přesto byly tyhle pro něj něco nového. První z nich letěla spíš vodorovně než vzhůru, ale to se dá omluvit faktem, že když ji odpaloval, měl zrovna hlavu pod vodou.
Myslel jsem si, že na hladinu vyplavou dvě záchranné podkovy, které byly zasunuté v držácích na relingu, ale zůstaly tam zaklesnuté. Pod hladinou jsme viděli jen jejich blikající majáčky. Nic, co samo plavalo, se z lodě neuvolnilo.
Nožem, který jsem nahmatal v kapse, jsem začal přeřezávat popruhy záchranného ostrůvku. Bylo to náročné, protože záď sebou ve vlnách zmítala nahoru a dolů a prsty jsem měl ztuhlé ze studené vody. Později jsem zjistil, že moře mělo 10 °C. Začínalo se projevovat podchlazení. Zpočátku jsme pracovali rychle, možná až překotně, ale po chvíli jsem upadl do zvláštní letargie a začalo mi být jedno, co bude dál. Byl jsem malátný a veškerá naléhavost se vytratila. Tehdy jsem to nevěděl, ale právě nastupovala první fáze podchlazení.
Přeřízl jsem popruhy, a dokonce i šňůru, kterou se ostrůvek přivazuje k lodi, a zrovna když jsem podruhé upustil nůž – tentokrát už se mi ho chytit nepodařilo –, tak se ostrůvek uvolnil. Než se mi podařilo najít trhací spoušť automatického nafukování, musel jsem krabici s ostrůvkem několikrát otočit. Pak jsem kousek šňůry povytáhl a přivázal k uchycení zadního stěhu, které bylo jen kousek pod vodou. Dal jsem krabici Willovi a řekl mu, aby s ní plaval od lodě, dokud se spoušť neaktivuje. Brzy jsem uslyšel charakteristické syčení a naskytl se mi krásný pohled na nafouknutý ostrůvek.
Will se do něj vyšplhal a oba jsme začali tahat za šňůru. Ostrůvek se pomalu přibližoval k zádi převrácené jachty. Když John uviděl, že se ostrůvek nafukuje, začal k němu plavat i s Edem, který se přidržoval jeho ramen.
John si neuvědomil, že ostrůvek je přivázaný k lodi a minul ho. Když se ostrůvek přiblížil k lodi, zachytil jsem se ho a Will mi pomohl vyšplhat dovnitř. Pak se ozvalo Johnovo volání o pomoc. Čekal jsem, že v ostrůvku bude házecí šňůra, ale jestli tam někde byla, já jsem si jí nevšiml. Jedinou pomocí, kterou jsme Johnovi mohli poskytnout, když vítr unášel ostrůvek od něj, bylo, že jsme na něj zakřičeli, aby se chytil vodní kotvy ostrůvku, která byla kousek od něj. Našel ji, chytil se jí a mohli jsme tak jeho i s Edem na zádech přitáhnout s Willem k nám. Podařilo se nám to a oba jsme je vytáhli do ostrůvku.
Uvnitř bylo poměrně hodně vody a chvíli trvalo, než jsme ji dostali ven. Také jsme odpálili všechny světlice, které jsme ve vaku s vybavením ostrůvku našli. Po chvíli se k nám začaly přibližovat okolo plující lodě. Ve vodě jsme byli přes půl hodiny, kdybychom tam byli déle, někteří by to nepřežili. Ed měl na sobě jen minimum oblečení, a když jsme ho tahali do ostrůvku, byl téměř v bezvědomí, některé z těchto událostí si vůbec nepamatuje. Will si také teprve v ostrůvku nafoukl svoji záchrannou vestu. Vůbec jsme si neuvědomili, že ji má na sobě a jeho to také ve vodě nenapadlo. To ukazuje, nakolik takové podmínky omezují schopnost racionálního uvažování. Brzy jsme viděli, že se k nám blíží několik lodí a svítí na nás reflektory. Ani jedna z nich se ale neměla k tomu, aby k nám přirazila a vzala nás na palubu. Zřejmě očekávali, že pro nás přijede záchranná loď.
Po chvíli se utrhla šňůra, která nás držela u převrácené jachty a vítr nás odnesl k RMS LAAR, německé lodi s ruskou posádkou. To už bylo kolem 05:00. Když byl ostrůvek na hřebenu vlny, vyšplhali jsme na palubu. Loď seděla hluboko ve vodě, takže hrana paluby byla jen nějaký metr nad vodou. Posádce vděčíme za vlídné přijetí. Rusové nabídli Edovi horkou sprchu. My jsme naštěstí byli dostatečně při smyslech a zahřívali ho postupně v posteli, dokud z jedné z ostatních lodí, které nyní kroužily kolem, nedorazil medik.
Jamieho tělo bylo později nalezeno později, měl na sobě nafouknutou vestu. Podle mého názoru se nemohl dostat z převráceného kokpitu, ve kterém nebyly ani žádné vzduchové kapsy. My ostatní jsme se s touto tragickou zprávou jen těžce smiřovali. Znal jsem Jamieho méně než den, ale když jsem četl, co o něm napsali jeho blízcí, jsem si jistý, že by byl rád, aby se z tohoto příběhu poučili další jachtaři.
Hooligan V byla spolehlivá, dobře udržovaná a úspěšná závodní jachta. Skipper nařídil, že všichni členové jeho závodních posádek museli absolvovat nejen kurz námořního závodního jachtingu ISAF, ale také kurz přežití na moři. Já sám jsem měl mít na sobě tu noc záchrannou vestu a propříště budu určitě svědomitější. Každopádně ji ovšem vyměním za model, který je nutné nafouknout manuálně.
Přežili jsme díky několika faktorům – blízkost lodí v okolí a umístění záchranného ostrůvku jsou mezi těmi nejdůležitějšími. Mnoho lidí má ostrůvky uložené v bakistách nebo někde v podpalubí. Já sám jsem měl na své lodi dosud ostrůvek uložený podobně – zejména kvůli jeho váze. V budoucnu bude ale upevněn na přístupnějším místě. Také mám plovoucí vak na světlice, který nebude zahrabaný ve skříňce.
Ke ztrátě kýlu dochází jen vzácně, což je nutné mít na paměti a brát to v úvahu, ale na druhou stranu ani my bychom si nepomysleli, že se nám to může přihodit.
SELHÁNÍ PLOUTVOVÝCH A TORPÉDOVÝCH KÝLŮ
Kýly selhávaly i při tradiční šroubované konstrukci, jako třeba na lodi Drum Simona le Bona během závodu Fastnet v roce 1985 nebo na jachtě Martela při Whitbreadu 1989–1990. U této konstrukce však dochází k mnohem menšímu počtu selhání než u moderních konstrukcí závodních kýlů využívajících dlouhé ploutve, torpédový balast a různé naklápěcí mechanismy. Takováto konstrukce vystavuje materiály ploutví i otočných mechanismů obrovskému namáhání.
Karbonový ploutvový kýl Tonyho Bullimorea na jeho Exide Challenger se v Jižním oceánu odlomil přímo u trupu při ročníku 1996–97 závodu kolem světa Vendée Globe. Celá ploutev i s torpédem na konci upadla z lodě Ecover Mikea Goldinga asi 51 mil od cíle ročníku 2004–05 stejného závodu a totéž postihlo i jachtu Skandia Nicka Moloneyho. Podobný osud čekal při tomto závodu v Jižním oceánu i na bývalou loď Kingfisher Ellen MacArthurové.
Lodě Max Fun jsou vyráběny v Nizozemsku. A jsou rychlé. Při správných podmínkách dokážou snadno jet 20 uzlů. To je dáno částečně jejích nízkou hmotností. Loď typu Max Fun 35 váží pouhých 3 000 kg a téměř polovinu z toho tvoří torpédo na konci ploutve, 2,15 m pod hladinou. Hlavní plachta a kosatka mají dohromady 72,2 m2 a spinakr má dvojnásobnou plochu, tedy 145 m2.
V době vydání této knihy vyšetřovala selhání kýlu na Hooligan V komise MAIB. (Podle výsledné zprávy MAIB z roku 2007 bylo příčin utržení kýlu několik. Jednou z nich byla sice únava materiálu, která způsobila odlomení ocelové ploutve v místě svarů, ale mezi další příčiny patřily odchylky mezi původní konstrukcí navrženou konstruktérem a finální podobou kýlu, jak jej výrobce nechal zhotovit. Ta mimo jiné využívala napojení materiálu ploutve koutovými svary. Konstruktér byl o změně informován, ale neschválil ji. Kromě toho zadal výrobce lodě samotnou výrobu kýlu firmě, která neměla zkušenosti s produkty určenými k použití na moři. Při vytažení z vody kvůli údržbě, která proběhla těsně před osudnou plavbou, zaznamenali v loděnici praskliny v epoxidovém tmelu v okolí napojení ploutve kýlu. Ty byly opraveny, ale nebylo provedeno bližší zkoumání ocelového jádra pod tmelem, které mohlo oslabení v okolí svarů odhalit. Očividně tedy není dobré podcenit pečlivou prověrku konstrukce lodě ještě před jejím nákupem a zvláště důležité je pak nezanedbat sebemenší známky narušení pevnosti konstrukce kýlů, zejména u namáhaných závodních lodí. – Pozn. překl.)
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Neskladujte svůj záchranný ostrůvek v bakistě ani v podpalubí, protože se tak k němu v případě převrácení nemusíte dostat.
Naučte se zacházet se světlicemi potmě. Nejlepší je vyzkoušet si to naostro s funkční světlicí. Přihlaste se na kurz pořádaný RYA, naučí vás tam mnoho užitečných dovedností. Jaká záchranná vesta je pro vás nejlepší? Pokud budete mít v posádce nezkušené lidi, ujistěte se, že vědí o tom, jak funguje automatické nafukování vesty a co to může znamenat při převrácení lodě. Statisticky je pravděpodobnější, že vás třeba vezme po hlavě ráhno, než že se vaší lodi ulomí kýl, takže automatická vesta může přeci jen být ta lepší možnost.
Pokud používáte harnesy, procvičte si jejich odepínání potmě. Will měl na sobě harnesovou vestu, typ se dvěma karabinami na jednom konci popruhu, ale ten měl naopak. Takže musel z harnesu odepnout hned dvě karabiny, než se mu podařilo se uvolnit.
Ujistěte se, že váš nouzový vak nebo vak na světlice bude plavat a nepotopí se ani plný vody.
Přivažte si jej také na kus šňůry, aby vám nemohl uplavat.
Přihlaste se na kurz přežití na moři. Možná vám to jednoho dne zachrání život.
Další podobobné příběhy najdete v knize Ztraceno ve vlnách