Jachta Nainjaune (35stopý keč typu Super Sovereign)
Skipper Peter Middleton
Posádka Val Middletonová
Vyplula z Karibiku na ostrov Mayaguana ve východní části Baham
Datum ztráty 23. února 1977
Pozice u pobřeží ostrova Mayaguana, Bahamy
Peter Middleton, pilot na penzi, se plavil na plachetnicích už od roku 1949 podle principu, že „plachetnice je jen letadlo obrácené na bok“. Zde vypráví příběh toho, jak jeho oceánská plachetnice skonala na korálovém útesu na Bahamách.
SPRÁVCE PŘÍSTAVU NÁM NA NÁSTAVBU plácnul nálepku s nápisem „Vítejte na ostrově South Caicos“, trochu divně se na nás usmál a odšoural se do svého pohodlného křesla na verandě své kanceláře. „Nashle, kapitáne, a dobrou plavbu!“
Urazili jsme dlouhou cestu jen ve dvou. Už pět měsíců jsme se plavili na našem 35stopém keči Nainjaune pomalou trasou z Anglie až na Malé Antily. Nejdelší úsek trval 23 dní z ostrova Gran Canaria na Barbados. Z Barbadosu jsme se toulali po severním konci Grenadin a pak jsme zamířili na ostrov Antigua, abychom tu strávili tradiční Vánoce britských jachtařů. Byli jsme na cestě do amerického Fort Lauderdalu a přeorientovat se z vysokých Návětrných ostrovů na téměř úplně ploché ostrovy Caicos bylo pro nás náročné. Byli jsme zvyklí ostrovy zahlédnout, když jsme od nich byli 20 i 30 mil daleko. Samozřejmě ne samotný ostrov, ale čepici mraků nad jeho vrcholky. Ploché ostrovy Caicos ovšem nad hladinu sahají jen pár metrů a žádnou takovou čepici nad sebou nemají.
Plánovali jsme dojet na ostrov Mayaguana na východním konci Baham. Čekali jsme, že nám plavba bude trvat dva dny, a měli jsme z předchozího úseku plavby dostatek zásob jídla a vody, že bychom tuto cestu mohli absolvovat i dvakrát, takže o to jsme se obávat nemuseli. Jediné pochyby, které nás trápily, se týkaly právě přechodu od vysokých ostrovů a hluboké vody k plochým ostrovům a mělké vodě.
Příručky radily vytáhnout na stěžeň hlídku, která bude sledovat typické změny zbarvení vody, jež naznačují korály číhající jen pár centimetrů pod hladinou. Pozice těchto útesů v mapách není zakreslena vždy absolutně přesně a spolehlivě.
Loď potřebuje pro bezpečnou plavbu Bahamami nejméně tříčlennou posádku. Jeden na stěžni, jeden u kormidla a jeden u mapy. Nám tedy jeden člověk chyběl. Potkali jsme ovšem několik amerických posádek a všechny nás přesvědčovaly, že si krásy Baham nesmíme nechat ujít. Pouze jeden Angličan, který se v této oblasti plavil už řadu let, nás varoval, že s tak malou posádkou bychom se tam neměli pouštět. Měli jsme ho poslechnout.
Na jeho radu jsem samozřejmě při odjezdu z Caicos zapomněl. Spíš jsem se staral o to, jestli se pokusit přejet lavici Caicos Bank, kde bývají přibližně 4 metry vody, nebo ji objet po hlubší vodě. Nebyl jsem rozhodnutý, ani když jsem šel na příď vytáhnout při odjezdu kotvu. Na obloze byly výjimečně vidět vysoké cirry a vypadala celkově placatě. Barva moře byla mdlá a písečné dno vypadalo mrtvě. Ze všech těchto věcí jsem měl takový podivný pocit, a tak jsem se raději rozhodl zvolit delší, ale bezpečnější trasu hlubší vodou.
V 10:30 jsme tak 22. února 1977 vypluli z ostrova South Caicos k bahamskému ostrůvku Mayaguana. Jak se ukázalo, byla to poslední plavba naší Nainjaune.
Plavba hlubší vodou znamenala vydat se z ostrova směrem na severovýchod, jako by na volný oceán. Jediný pohled na mapu vám ovšem prozradí, že si nemůžete jen tak sednout, držet kurz a čekat, dokud se vám před přídí neobjeví váš cíl. Nebezpečně blízko trasy je tu totiž několik velkých útesů.
Některé z nich jsou úplně mimo jakoukoliv pevninu a žádný z nich není označený. Vzhledem k tomu, že cesta měla trvat přibližně 24 hodin, některé z nich jsme měli míjet za tmy. Mluvím tady samozřejmě o podmínkách dřívějších časů, kdy neexistovala satelitní navigace a námořníci měli k dispozici jen sextant, náměrový kompas a své oči.
Při naší plavbě byla viditelnost dobrá a ostrovy, které jsme opouštěli, jsme viděli jasně. Podle zápisů v lodním deníku je patrné, že jsme náměry na identifikovatelné objekty na pevnině dělali dokonce ještě i po sedmi hodinách po vyplutí. Za tu dobu jsme se vyhnuli většině útesů v této oblasti a náš kurz jsme upravili víc k severozápadu, abychom bezpečně objeli jeden z oceánských útesů. Večer se mírně zatáhlo, a tak jsme po setmění pokračovali v navigaci podle hrubého výpočtu polohy.
Náš bytelný větrný autopilot nás spolehlivě převezl přes celý Atlantik téměř bez toho, že bychom museli sáhnout na kormidlo. Loď tedy vedl temnou nocí i teď, a manželka tak mohla vařit a spát, zatímco já jsem navigoval a držel hlídku – ne že by kolem byl bůhvíjaký provoz. Nicméně změny směru větru vyžadovaly úpravy kurzu, takže jsem se musel často dívat na kompas. Zvykli jsme si tolik spoléhat na tohoto neúnavného a přesného kormidelníka, který si nikdy nestěžoval a odedřel všechnu práci.
Udržovali jsme slušných 4 až 5 uzlů a já jsem měl čas naplánovat několik pomyslných otočných bodů, díky kterým jsme měli v dostatečné vzdálenosti minout všechny nebezpečné útesy. Jednomu útesu ovšem nebylo tak snadné se vyhnout a podle mého odhadu jsme se k němu měli přiblížit ještě před svítáním, proto jsem po mnoha výpočtech v 02:30 přidal pro kohokoliv z nás, kdo bude nad ránem na hlídce, do lodního deníku poznámku: „Při předpokládaném proudu o rychlosti 1 uzel, až bude log ukazovat uplutou vzdálenost 124 mil, ZASTAVIT a počkat na denní světlo.“
V 04:30 jsme tedy loď postavili do driftu s větrem z levoboku, který nás pomalu snášel k jihu. Šel jsem si lehnout a nechal Val, aby sledovala moře a čekala na první světlo úsvitu. V lodním deníku stál zápis: „05:20, hvězdy.“ V tuto dobu jsou na obloze vidět ztrácející se hvězdy a horizont zároveň, a je tak možné použít sextant pro zaměření tří nebo čtyř hvězd. Chvíli trvá, než se pak vypočítá pozice, ale získáte tím skutečně fix, ne pouze poziční linii. A v tomto případě jsme potřebovali právě skutečnou pozici, tedy fix.
V 06:45 jsme byli už opět na cestě. Vynesl jsem do mapy naši pozici zjištěnou z hvězd a vypočítal, za jak dlouho bychom se měli dostat na dohled ostrova Mayaguana. Všechno se zdálo být v pořádku. Jediný nebezpečný útes nám zbývalo minout několik mil od ostrova, tma a obavy noci byly za námi, a přestože slunce ještě tak úplně nevyšlo, bylo už vidět a obloha byla jasná.
Těsně po poledni se na horizontu jako velmi tenká čárka objevil jihovýchodní cíp Mayaguany. Byla to taková ta čárka, u které pochybujete, jestli je to skutečně pevnina, nebo jen opar. Nemělo smysl vytahovat náměrový kompas. Bylo příliš brzy na to, abychom v dálce dokázali cokoliv rozeznat. Vyloženě na dohled bychom mohli být až tak za tři hodiny.
Postupně jsme se k ostrovu přibližovali a začaly se objevovat detaily. Věděli jsme, že je na něm velká americká pozemní sledovací stanice, kterou tu postavili pro let na Měsíc. Podle všeho měla být neaktivní a obývat ji měl jen správce. Její pozice na mapě ale nebyla jasná a neznali jsme ani výšku jejích budov a antén. Tím pádem nám tato informace byla prakticky k ničemu, protože jsme tak nemohli sextantem určit vzdálenost ani z horizontálního, ani z vertikálního úhlu.
Okolo 14:30 jsme už proplouvali kolem jižního pobřeží Mayaguany, podle odhadu ve vzdálenosti asi 10 mil, protože země byla velmi nízko nad obzorem a neviděli jsme žádné detaily. Sešel jsem do podpalubí k mapě, abych se pokusil najít nějaké orientační body a Val byla na hlídce v kokpitu. Loď řídil autopilot, a tak jsem ji zavolal k sobě, abych jí ukázal, po čem se má dívat.
„Než sem půjdeš,“ řekl jsem jí, „podívej se před loď, jestli tam neuvidíš světlejší vodu, zpěněnou hladinu nebo něco, co by ukazovalo na útes.“
„Nic takového tu nevidím,“ odpověděla a já vystrčil hlavu z průlezu, abych se ujistil. Moře bylo hladké, jeho barva sytě modrá a slunce svítilo. Nic nenaznačovalo přítomnost nějakého nebezpečí.
O 30 sekund později sebou loď pod našima nohama mírně zatřásla. Bylo to jako první otřes zemětřesení. Varování před blížící se zkázou. Naše ohromené ticho vystřídal zvuk připomínající kácení velkého stromu. Strašlivě zvuky trhání, tříštění, praskání a drcení, při kterých se nám jako by zastavilo srdce. Jen chvilku nám trvalo uvědomit si, že se loď zastavila.
Vyběhli jsme nahoru do kokpitu a nevěřícně zírali. Jak se nám to mohlo stát? Nám, zkušeným oceánským jachtařům? Jenže realita byla neúprosná, najeli jsme na útes. Zřetelně jsme viděli kolem sebe dlouhé výstupky větevníku parožnatého jen asi půl metru pod hladinou.
Stěžeň pořád stál, a tak jsme okamžitě začali spouštět plachty rovnou na palubu. Pak jsem skočil do kokpitu a zkusil, jestli by nešlo vycouvat. Motor naskočil a podařilo se mi zařadit zpátečku. Ozval se kovový zvuk nárazů bronzu na korály. Vrtule byla pryč. Tak ke kormidlu. Co kdybychom loď zkusili otočit tahem geny. Kormidlo se ani nehnulo. Podíval jsem se přes bok a viděl jeho kusy plavat kolem v mírném proudu směrem k útesu. Vítr i proud nám šly přímo do zádě. Bez šance.
Žádná pomoc v dohledu. Na pobřeží nebyla ani známka po budovách. Okolo ani jedna loď. Žádní rybáři, kteří by nás z útesu stáhli. Vlny začaly pomalu a nemilosrdně trup zvedat a pak jej spouštět na útes. Napřed pravobokem a pak levobokem. Kousek po kousku se korálový útes zarýval do teakových prken naší Nainjaune pokaždé, když ji vlny na jejím olověném kýlu převrátily o 30 ° z jednoho boku na druhý. S každou vlnkou také vyjížděla výš na útes. Náš trup vypadal tak silný. Prkna obšívky měla místy až 3,5 cm a nesla je až předimenzovaná žebra. Ale loď byla pevně zaseknutá v brázdě, kterou si při nárazu vyrobila a příboj ji posouval stále dál. Jako ledoborec si prorazila rovnou a hlubokou cestu korály. Chvíli trvalo, než se zastavila, ale jakmile se jednou zastavila, nebylo cesty zpět.
Když opadla prvotní panika, vytáhl jsem naši přenosnou vysílačku Callbuoy, nastavil ji na frekvenci 2 182 kHz, vytáhl její skládací anténu – a ta se mi ulomila v ruce. Stejně jsem odvysílal nouzové volání, ale byl jsem si téměř jistý, že ho nikdo neslyšel. Pak jsem vytáhl oranžovou dýmovnici a odpálil ji na přídi, aby dým šel po větru. Ten se držel nízko nad vodou a vítr ho vál podél břehu. Sledoval jsem dalekohledem pobřeží, jestli se tam někdo neobjeví, ale neviděl jsem nic než křoviska a tenký pás písku. Nikde žádní lidé, žádné budovy, nic.
Byly už dvě hodiny před setměním a museli jsme se rozhodnout. Budeme riskovat, že vlny přes noc rozlámou loď na třísky a my skončíme mezi ostrými korály, nebo ji opustíme a pokusíme se doveslovat k pobřeží? Zůstat na palubě se nám nejevilo jako bezpečná možnost. Viděli jsme, že obšívka už na několika místech praská a nárazy znesnadňovaly pohyb. Na palubě bychom se určitě nevyspali, a pokud by se loď v noci rozpadla, bylo by mnohem složitější pokusit se dostat na neosvětlené pobřeží.
Pláž byla od nás více než 2 míle severně a vítr foukal z východu, takže bychom museli veslovat bokem na něj. Zabralo by nám to určitě minimálně hodinu a bylo tu riziko, že by nás v noci vítr a případné proudy snesly mimo západní cíp ostrova na otevřené moře. Pak bychom byli skutečně ztraceni. Blížil se západ slunce. Byl čas pustit se do příprav.
Nafoukli jsme záchranný ostrůvek a přivázali ho na přídi, kde byl alespoň částečně chráněný před vlnami. Také jsme nafoukli záchranný člunek a přivázali ho k ostrůvku. Posbírali jsme naše cennosti, dokumenty, sextant, hodiny, peníze, alkohol a nějaké jídlo, dva kanystry s vodou, lékárničku, fotoaparát, pasy a pár dalších věcí a všechno sbalili do vodotěsného pytle. Dovléct pytel na příď a hodit ho do člunku bylo riskantní, protože se loď s každou vlnou nepředvídatelně nakláněla, a kdybychom spadli přes palubu, trup by nás téměř jistě rozdrtil.
Val si vlezla do ostrůvku a já do člunku. Chopili jsme se vesel a vyrazili k pobřeží. Plní strachu jsme přepluli přes útes tvořený korály, jejichž ostré výstupky číhaly jen pár centimetrů pod hladinou. Čekali jsme, že nás na ně co chvíli nějaká vlna nabodne a ony nás roztrhají na kousky. Naštěstí se nám ale podařilo dostat se do hlubší vody laguny bez problémů. Když jsme se ohlédli, naskytl se nám smutný pohled na naši loď v nesnázích, kterou vlny dál nemilosrdně rozbíjely o útes. Její vlajka se však stále hrdě třepetala na zádi.
Na pobřeží jsme se dostali jen chvilku před setměním. Vytáhli jsme člun i ostrůvek na úzkou pláž a pogratulovali si, že jsme přežili. Když jsme prozkoumali okolí, našli jsme řadu očíslovaných sloupků, které očividně označovaly zakopaný elektrický kabel. Byli jsme unavení a netušili jsme, jestli něco najdeme, ale přesto jsme sledovali řadu těchto sloupků po pláži. Ušli jsme notný kus a neviděli nic než křoviska. Tma, jak to tak v tropech bývá, přišla náhle. Byli jsme tu úplně opuštění a trochu jsme se báli.
Na noc jsme si udělali přístřeší ze záchranného ostrůvku a povečeřeli pár zázvorových sušenek s pár loky skotské. Nad námi svítil na obloze Měsíc a Venuše. Měli jsme světlo díky tomu, že jsme námořní baterie ostrůvku ponořili do nádobky s mořskou vodou, ale to jen zvýraznilo naši osamělost. Během této dlouhé noci jsme se oba budili co dvacet minut, pokaždé si říkali, jestli to třeba není jen noční můra, a doufali, že jsme stále ještě na vlnách na cestě do Ameriky. Když ale přišlo světlo, byli jsme stále na pláži v ostrůvku a naše loď byla pryč.
Po snídani (další zázvorové sušenky a skotská) jsme znovu vyrazili hledat civilizaci, tentokrát s větším odhodláním. Po chvíli chůze po pláži jsme objevili pár modrých fendrů, které nám připadaly povědomé. To proto, že to byly naše fendry, které na pláž v noci zavál vítr. Nainjaune se ztratila ve vlnách, ale nevytratila se z našich srdcí, protože jsme ji měli moc rádi. Trvalo nám celý den namáhavého plahočení, než jsme se skrz křoviska prodrali do civilizace. V jednu chvíli jsme si už začínali myslet, že je ostrov neobydlený. Lidi se nám ale nakonec podařilo najít. Na ostrově jsme strávili týden. Byl tam kromě mne ještě jeden běloch a Val tu byla jediná běloška. Byl to neobyčejný zážitek, ale to je na jiné vyprávění.
Kromě ztráty naší lodě nás nejvíce mrzelo, že jsme přišli o naši návštěvní knihu. Byla v ní jména všech lidí, které jsme na našich plavbách potkali. Lidí, kteří zažívali podobná dobrodružství a s kterými bychom se byli rádi znovu setkali. Naše cesta z řeky Hamble až na ostrov Mayaguana měřila 5 700 mil. Od té doby jsme vlastnili dvě další lodě a napluli na nich dalších 11 000 mil. Ačkoliv můžu říct, že 23. únor 1977 nebyl zrovna náš šťastný den, od jachtingu nás neodradil. Nakonec jsme se ale po sedmdesátce a čtyřiceti letech jachtaření rozhodli naši poslední loď prodat a odejít do námořnického důchodu neboli, jak se říká, „spolknout kotvu“.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Middletonovi špatně odhadli vzdálenost od ostrova, protože byli zvyklí na ostrovy s mnohem vyšším terénem. Mayaguana má jen několik málo metrů, a tak si mysleli, že jsou nejméně 10 mil od pobřeží. Pokud je člověk jen kousek nad hladinou, je velmi obtížné všimnout si světlejších míst ukazujících mělčiny. Relativně klidná hladina znamenala, že se o útes netříštily velké vlny, které by na něj upozornily. Podle Middletona měl být někdo z nich na stěžni.
Také načasování bylo špatné. K útesům byste se měli přibližovat se sluncem v zádech. Oni se k nim blížili v 15:00 a směřovali na severozápad, téměř přímo proti slunci.
„Měli jsme během porady o navigaci odpojit autopilota a postavit loď do driftu.“
Hloubkoměr jim v této situaci nebyl příliš platný, protože stěna útesu padá téměř naprosto vertikálně až do hloubky kolem 30 metrů. Nezachránil by je tak ani pokus vyvézt kotvu za záď.
Pokud by krátce po nárazu projížděla kolem silná motorová loď, možná by zvládla jachtu z útesu stáhnout. Bylo by s ní pak možné za přílivu najet na písečnou pláž, kde by se pak dala opravit. Po provizorní opravě by pak snad dokázala doplout do Miami.
„Během naší dlouhé plavby jsme na palubě udělali tolik oprav, že v našem sešitku se seznamem toho, co je potřeba na lodi udělat, už zbývala jediná položka – naimpregnovat levoboční bortlajsnu. Je nám ale jen chabou útěchou, že nikdy nebyla v tak dobrém stavu, jako když šla ke dnu.“