Jachta Lively Dole (35stopý trimaran)
Skipper Peter Phillips
Vyplula z Plymouthu v Anglii do Newportu, Rhode Island, USA
Datum ztráty 28. června 1980
Pozice přibližně 700 mil východně od Newportu
Trimaran Lively Dole byl jednou z 88 lodí, které odstartovaly v ročníku 1980 závodu OSTAR, v němž trimarany obsadily prvních 5 míst. Peter Phillips, policejní seržant z britského Plymouthu, však takové štěstí neměl. Jeho loď Lively Dole byla na moři 21 dní, když se převrátila.
UŽ MI ZBÝVÁ JEN NĚJAKÝCH 700 MIL a budu v cíli. Před 05:00 vítr zesiluje na 35 uzlů, na hlavní mám třetí ref a vpředu dvojku kosatku. Lively Dole rozhodně není ve svém živlu. Jede zhruba 6 až 7 uzlů, ale prudce se zaráží o vlny a závětrný plovák je hluboko ve vodě. Další problém mám s návětrným plovákem. Vlny jsou tak velké, že do něj občas narážejí se znepokojivou silou.
O chvíli později už jedu na čtvrtý ref na hlavní a na bouřkovou kosatku a rychlost lodě klesá na 4 až 5 uzlů. Pokouším se to tak udržet, ale Lively Dole je tak lehký trimaran, že loď možná budu muset pustit po větru jen na bouřkovou kosatku, nebo ji na chvíli postavit do driftu. Největším problémem jsou teď vlny. Odhaduju je tak na 4 až 5 metrů a jejich hřebeny se často zalamují. Je kolem 06:00 a já vykukuju na palubu. Situace je pořád stejná. Najednou za sebou slyším řev vody a ohlížím se do návětří. Valí se na mě obrovská vlna, mnohem větší než všechny ostatní a její vysokánský hřeben se už láme. Vlna přichází k návětrnému plováku a doslova jej vyhazuje z vody. Trimaran předvádí zajímavý trik. Stojí na vodě na svém pravobočním plováku se stěžněm vodorovně s hladinou. Jsem přesvědčený, že se převrátí. Vlna ale nadzvedne hlavní trup, spodní plovák mu pomůže a najednou se loď narovnává a přitom padá návětrný plovák s obrovským nárazem na hladinu. Slyším praskání a překvapeně zírám, jak se celá přední část návětrného (levobočního) plováku odtrhává. Málem nás převrací další vlna, ale loď to i tentokrát ustojí a stále pluje ve správné pozici na hladině. Jenže na jak dlouho? Plujeme dál a loď se opírá o nepoškozený plovák, ale tříská sebou o vlny tak, že bych ji měl postavit do driftu, ale nemůžu, protože bych tím zaplavil poškozený plovák a trimaran převrátil. Zbytek návětrného plováku a příďový příčník dostávají děsivě zabrat. Vlny narážejí do otvoru po utržené přídi plováku a vystavují tak příčník strašlivým silám. Trhlina je jen kousek od uchycení příčníku a šrouby se začínají vytrhávat. Pokud se utrhnou, odlomí se celý plovák, protože ho uchycení zadního příčníku nemůže samo udržet. Není pochyb, že mám velký problém.
Chci si začít trochu uspořádávat věci pro případ, že bych musel opustit loď, ale téměř okamžitě slyším praskání a další část předního návětrného příčníku mizí po nárazu vlny. Jdu na palubu přeříznout popruhy uchycení záchranného ostrůvku, aby byl připravený na jeho spuštění pro případ potřeby. Problém je, že v téhle rychlosti ho spustit nemůžu, protože trimaran se stále žene kupředu a drží si přibližně 6 uzlů. Zpomalit však nemůžu, protože se musím snažit udržovat poškozený návětrný plovák nad vodou. Jinak hrozí, že ho vlny zaplaví a trimaran převrátí. Ladím nouzovou frekvenci na své radiostanici, aby byla v pohotovosti. Celá přední část levobočního plováku se začíná rozpadat a odlamovat od příčníku. Vysílám několik volání MAYDAY s údaji o své pozici. Naštěstí mám poměrně čerstvý údaj z nedávného měření a podle mého odhadu je moje pozice 42°20′ severní šířky a 54°10′ západní délky. Dostávám potvrzení o přijetí mého volání od pobřežní stráže, která chce jméno lodi a povahu nouzové situace. Odvysílám obě informace.
Náhle vlny vyzdvihují z vody závětrný plovák. Poškozená přední část návětrného plováku se zarývá do vody, loď zastavuje a začíná se převracet přes návětrnou stranu. Popadám nouzový maják ze své kóje a protahuju se průlezem na palubu. Loď se skutečně převrací. Házím záchranný ostrůvek přes palubu a mačkám nouzové tlačítko na satelitním vysílači systému Argos. Trimaran je už téměř kolmo k hladině. Šplhám po nakloněném trupu a pak seskakuju přes bok do vody poblíž záchranného ostrůvku.
Svírám přitom nouzový maják. Stěžeň naráží na hladinu a převracení se na chvíli zpomaluje, ale pak pokračuje dál. Trimaran je dnem vzhůru. Celé převrácení trvalo jen pár sekund.
Popadám šňůru záchranného ostrůvku a vytahuju ji. Ostrůvek se nafukuje do správné pozice. Házím dovnitř maják a škrábu se za ním. Šňůru nechávám uvázanou u převrácené lodě, která se pořád drží nad hladinou, i když ve vodě sedí poměrně nízko. Poškozený plovák už vlny utrhly úplně a u lodě jej drží jen vanty a další kusy takeláže. Několikrát se pokouším dostat se do hlavního trupu bezpečnostním průlezem, abych se dostal k nějakému jídlu a vodě, ale vlny mě pokaždé srážejí do vody. Je jasné, že za tohoto stavu hladiny se mi to nepodaří. Vracím se do ostrůvku, spouštím nouzový maják a házím ho do vody přivázaný za jeho šňůru. Pulzující světlo funguje, a to mi zvedá náladu. Pokud záchranáři vyrazí brzy a pozice, kterou jsem jim zadal, je správná, pomůže jim maják při hledání. Zapínám stříšku ostrůvku, abych si uchoval co nejvíce tělesného tepla, protože v podobných situacích jsou skutečnými zabijáky podchlazení a povětrnostní vlivy.
Rozhoduju se, že ostrůvek nechám přivázaný k trimaranu tak dlouho, jak to jen bude možné. Pro záchranáře to bude znamenat větší cíl, který snadněji zahlédnou. Loď je v hrozném stavu a mne přepadá lítost nad jejím osudem i promrhaným úsilím všech lidí v týmu našeho projektu. Takhle to skončit nemělo.
Rozhoduju se počkat, až se moře trochu uklidní, a pak se znova pokusit dostat se do lodě pro zásoby. Daří se mi ostrůvek slušně vysušit a choulím se na podlaze k mokrému a neklidnému spánku. Po pár hodinách se probouzím. Netuším, kolik času uběhlo, protože jsem si z navigačního stolku nestačil vzít hodinky.
Nakukuju z ostrůvku ven a vidím další problém. Vlny kompletně odlomily pravoboční plovák a hlavní trup je teď ještě níž ve vodě. Stav hladiny není o nic lepší, ale přesto se musím pokusit dostat do lodě pro zásoby.
Snažím se dostat k průlezu po zbytcích rozpěr, ale vlny mě pokaždé spláchnou zpátky do vody. Nakonec to vzdávám a vyčerpaný se vytahuju zpátky do ostrůvku.
Přibližně o hodinu později slyším zvuk letadla. Vyhlížím ven a vidím, že přímo na mne skutečně letí záchranářské letadlo. Mám obrovské štěstí, že mě našli tak brzo. Letadlo přelétává přímo nade mnou, ale pokračuje dál. Sleduju ho, jestli se nezačne otáčet, ale drží kurz a mně to nedává smysl. Pořád čekám, že se otočí zpátky ke mně. Přece by se mělo vrátit, vždyť se musí řídit signálem majáku. Ten leží v ostrůvku, tak ho beru do ruky a s hrůzou zjišťuju, že světlo NEBLIKÁ. Není divu, že letadlo pokračovalo dál. Kontroluju baterky i ostatní kontakty na majáku. Všechno se zdá být v pořádku, ale maják jednoduše nefunguje. To je teda pech. Přijali moje MAYDAY, letadlo mám přímo nad sebou a maják si vyplivne. Viditelnost je špatná, a tak pochybuju, že mě seshora jen tak uvidí.
Znovu se probírám vybavením, které mám k dispozici. Bez majáku bude záchrana trvat mnohem déle. Budu muset vydržet bez jídla a oblečení, ale ke zbytku trimaranu zůstanu přivázaný tak dlouho, jak to jen bude možné, abych záchranářům usnadnil pátrání. Lively Dole se už jen taktak drží na hladině.
Viditelnost se postupně zlepšuje. Netuším, kolik je hodin, ale je stále světlo. Hlavní trup trimaranu se ve vodě nebezpečně převaluje. Nemůžu riskovat, že poškodí ostrůvek, a tak se odřezávám a vítr mě odnáší od vraku mé lodě. Nikdy jsem neviděl zuboženější trosku, a přesto pro mne je pořád krásná. Po chvíli se mi moje Lively Dole ztrácí ve vlnách a já jsem tak trochu rád, že už ji nevidím.
Počasí se postupně zlepšuje, jak už to tak s počasím bývá. Vlny jsou stále velké a nedělám si iluze o tom, že by mě ještě někdo zahlédl, zvlášť nějaká projíždějící loď, ale stále doufám v brzkou záchranu a připravuju se na studenou a mokrou noc v ostrůvku. Je zvláštní, že jsem zatím vůbec nezaznamenal nedostatek jídla a vody. Zapínám stříšku ostrůvku a snažím se šetřit energií. Pak ale slyším zvuk motorů a vykukuju ven. Kousek od ostrůvku krouží dvě záchranná letadla. Jsou jen asi 20 metrů nad hladinou a očividně provádějí vizuální průzkum. Jsem nadšený. Jejich kruhy se blíží ke mně. Když se dostanou přímo nad ostrůvek, letadla nad ním několikrát proletí, ale vůbec nevykazují známky toho, že by si ho všimla. Tohle je šance, kterou si nesmím nechat ujít. Připravuju si tři červené světlice a čekám, dokud jedno z letadel nemíří přímo na mne. Zapaluju všechny světlice najednou, stoupám si v ostrůvku a mávám rudě zářícími světlicemi nad hlavou. Zprvu nevidím žádnou reakci, ale pak najednou z letadla něco padá do moře. Po nárazu na hladinu z předmětu začne stoupat barevný kouř. Letadlo shodilo dýmovnici. Všimli si mě! Jsem štěstím bez sebe. Letadlo se vrací a tentokrát nade mnou prolétává velmi nízko. Mávám a vidím, jak mi z kabiny pilot máváním odpovídá. Je to kanadské letadlo a všímám si, že to druhé je americké. Shazují okolo ostrůvku další značkovací dýmovnice a já pociťuju obrovskou úlevu. I kdyby mě nějaká loď vyzvedla až za pár dní, nevadí, já si počkám.
Americké letadlo si nalétává blíž a něco shazuje. Po dopadu na hladinu se nafukují dvě bóje asi 200 metrů od sebe, které spojuje plovoucí lano. Vítr mě žene přímo doprostřed mezi ně. Pilot je machr, má skvělou mušku. Na bójích jsou přivázané balíčky. Je to očividně vybavení pro přežití a já předpokládám, že to znamená, že v mém okolí nejsou žádné lodě, a na záchranu si tak budu muset počkat.
Rozhoduju se vyzvednutí balíčků uspíšit a pádluju směrem k lanu. Zachycuju ho a přivazuju k ostrůvku. Postupně přitahuju napřed jeden a pak i druhý balíček. V nich nalézám termoizolační „vesmírné“ přikrývky, vodu a sladkosti a začínám se připravovat na dlouhodobější pobyt v ostrůvku. Jedno z letadel nade mnou neustále krouží a shazuje další dýmovnice. Jeho přítomnost je pro mě obrovským povzbuzením.
Později si při obhlídce okolní hladiny všimnu, že se ke mně blíží loď. To je skvělá zpráva. Nakonec to vypadá, že se nocování na ostrůvku vyhnu. Ani se mi nechce věřit, že bych měl takové štěstí. Loď připlouvá stále blíž a já rozeznávám plně naložené kontejnerové plavidlo. Postupně zpomaluje a pak pomalu najíždí tak, aby výčnělek na její přídi zachytil plovoucí lano shozených bójí jen pár metrů od mého ostrůvku. Je to nádherně provedený manévr. Můj ostrůvek se tak dostává na pravobok lodě. Hladina už není nějak rozfoukaná, ale vlny jsou stále velké a ostrůvek podél boku lodě jezdí poměrně vysoko nahoru a dolů. Posádka vyhazuje šplhací sítě u zádě a lana podél boku lodě. Později se dozvídám, že byly připraveny i lodní záchranné čluny. Chytám se jednoho z lan a přitahuju se podél boku lodě. Spouštějí boční schůdky a já si říkám, že se tak na palubu dostanu výjimečně civilizovaným způsobem. Na konci schůdků na mě čeká pomoc. Přibližuju se pomalu, kvůli tomu, jak ostrůvek na vlnách lítá nahoru a dolů. Je tu spousta lidí připravených mi pomoct. Ostrůvek jde na vlně nahoru a já z něj naskakuju na schůdky. Námořník, který tam na mne čeká, mě chytá a rychle mě tlačí za sebe. Během chvilky jsem na palubě a mé dobrodružství je u konce.
POUČENÍ Z PŘÍBĚHU
Nedávno zesnulý Rob James, autor knížky Multihulls Offshore (Námořní jachting na vícetrupých lodích, česky prozatím nevyšlo – pozn. překl.), považoval za nejlepší přístup při vedení vícetrupých lodí na rozbouřeném moři snažit se co nejdéle pokračovat v plavbě. „Jsem skálopevně přesvědčen, že toto je správné řešení, i kdyby to znamenalo plachtit proti větru.“ Také ovšem dodal: „Nejpravděpodobnějším důvodem, proč skipper vícetrupé lodě od těchto snah ustoupí, je poškození lodě.“
Přesně to postihlo Lively Dole. Peter Phillips popisuje, že jeho lehký trimaran pokračoval rychlostí kolem 6 až 7 uzlů, ale silně narážel a zarýval se do vln a jeho závětrný plovák se potápěl hluboko do vody. Vlny byly tak velké, že čas od času se znepokojivou silou narážely do návětrného plováku. Po zrefování hlavní plachty na čtvrtý ref a nastrojení bouřkové kosatky ovšem přišla jedna výrazně větší vlna, která urazila přední část návětrného plováku.
Hned v několika příbězích v této knize je poškození lodí připisováno neobvykle velkým vlnám. Některé takovéto „deváté“ vlny jsou tak velké, že proti nim neexistuje žádná možnost účinné obrany.
Trimaran Lively Dole měl ve spodní části svého trupu bezpečnostní průlez a Phillips se k němu po nuceném přechodu do ostrůvku pokoušel několikrát dostat, aby z lodi získal jídlo a vodu, ale vlny jej vždy smetly zpět do moře. Vzhledem k tomu, že měl na opuštění lodě při jejím převrácení jen minimum času, stihl jen hodit ostrůvek přes palubu a stisknout tlačítko satelitního vysílače. Naštěstí se mu ještě předtím podařilo odvysílat nouzové volání MAYDAY, což spolu s upoutáním pozornosti pilotů záchranných letadel pomocí světlic zajistilo jeho záchranu. Měl ovšem velké štěstí, že záchranné centrum jeho volání MAYDAY zachytilo včetně pozice, protože jeho EPIRB přestal fungovat a v ostrůvku neměl jídlo ani vodu. Bylo moudré zůstat co nejdéle přivázaný k převrácené lodi, protože to poskytuje mnohem větší šanci na záchranu. Letadla i lodě totiž mají mnohem viditelnější cíl, než je jen malý ostrůvek. Když se ale hlavní trup trimaranu s odlomenými plováky začal nebezpečně převalovat, nezbylo Phillipsovi než se odříznout, protože nemohl riskovat, že trosky lodě ostrůvek poškodí.