Sven Yrvind: Část II. – V pobřežních vodách

Foto: yrvind.com

V první části příběhu svérázného švédského dobrodruha, jachtaře a konstruktéra lodí Svena Yrvinda jsme měli možnost dozvědět se o jeho mládí, problémech se školou, s armádou a o jeho pobytu ve vězení. Skončili jsme ve chvíli, kdy si koupil a přestavěl svou první loď. Tedy loď je v tomto případě silné slovo. Byl to člun s dřevěnou krabicí a nevzbuzoval mnoho důvěry.

Z vězení Sven vyšel jako vášnivý čtenář. Bylo to lepší než budoucí recidivista, ale jako zdroj obživy nic moc. Dočasným řešením, jak se postarat o živobytí bylo minimalizovat životní náklady. Mladý Yrvind si v roce 1962 koupil 4,7 metru dlouhý člun s plachtou a na něj postavil krabicovou nadstavbu v níž se dalo posadit a vyspat. Za ní byl ještě malý kokpit. Loď opatřil druhým stěžněm z odvětveného smrčku, který vyztužil drátem na ploty. Ze Svena psychopata se tak stal Sven – kapitán škuneru. 

Jak velká sláva to byla vyjádřila slečna pozvaná na jednu z prvních plaveb. Při pohledu na plavidlo se otočila a odešla s tím, že je moc ošklivé. Nicméně nějakým podivným řízením osudu loď ani kapitán nevadily jedné rozvedené matce, která Svenovi svěřila svého patnáctiletého syna Alana, aby na něj a její nepojízdnou rybářskou loď na malém ostrově dohlížel během letních prázdnin. 

Foto: yrvind.com

Yrvind o tom píše: Navštěvovali jsme ostrovní tancovačky, malá stanová kina a jachtařské akce. Byli jsme tam, kde byla akce! Příležitostně jsme takové pracovali na Alanově lodi. Škrábali a natírali ji a bez úspěchu jsme se pokoušeli nastartovat její starodávný, velký, rezavý motor. Většina peněz a času padla na zábavu. Jídlo nemělo prioritu. Nepřejídali jsme se a měli spoustu pohybu, takže jsme byli štíhlí a fit. Naše největší hádky se týkaly mytí nádobí.

Výlety podnikali na Svenově loďce. Jednou ji za plavby poryv větru naklonil tak, že do ní začala vnikat voda. Byla tma a brzy byl člun do poloviny naplněn vodou. Další se do něj valila. Alanovi se podařilo dostat ven přes úzké dveře kabiny, oběhnout mě ve stísněném kokpitu a najít cestu přes střechu k přední palubě bez narušení nejisté rovnováhy člunu. Instinktivně jsem chytil vědro a začal vylévat vodu jako pověstný vystrašený námořník. Makal jsem ze všech sil, ale hladina vody neklesala. Začal jsem být unavený. Najednou Alan zakřičel: “Hladina klesá!” Teď nebo nikdy. Vynaložil jsem posledné herkulovský úsilí až jsem si byl jistý, že se loď udrží. Vyčerpaný jsem nechal Alana dokončit práci. Následující ráno při snídani Alan připustil, že když viděl příval vody a že já jsem unavený, řekl mi, že voda ustupuje, jen aby mě povzbudil… 

Alan se po prázdninách vrátil domů a Sven zůstal sám na své lodi. Jednoho dne se u jeho lodi objevili novináři s nabídkou reportáže. V článku jsem byl označen za žalostného a lhostejného člověka; příliš deviantní na to, abych se o sebe postaral. Měl bych být proto umístěn za mřížemi. Můj plovoucí domov nedopadl o nic lépe. Loď popsali jako velmi nebezpečnou hromadu dřeva – vrak držen pohromadě pouze hřebíky, provázky a vírou. Snížil článek mé společenské postavení? Moc ne.

Sven se rozhodl sám pokračovat na jih podél pobřeží Švédska. Byl konec srpna 1962. Bylo mi třiadvacet let a bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem byl sám více než jeden den. Nudil jsem se? Rozhodně ne! Naopak, měl jsem pocit pohody a naplnění. Začal jsem si uvědomovat, že moře je formou divočiny, která se mi líbí a myšlenka žít na lodi se mi zamlouvala víc a víc. .

Ve Varbergu potkal jachtu, jejíž posádku tvořili britští dělostřelci dislokovaní v německém Kielu jako součást spojeneckých okupačních sil. Jachtu kdysi vojáci zabavili jako válečnou kořist a nyní patřila do jachtařského klubu posádky. S hrdostí zmínili, že se na ní plavil i Göring.

Při plánování cesty každý z nich, aniž by to oznámil ostatním, naložil loď vojenskými potravinovými konzervami. Nemohli vrátit loď i s nespotřebovanýmy plechovkami, protože by další posádka zjistila, že na své nevojenské dovolené použili vojenské příděly. Dobrovolně jsem je tohoto morálního břemene zbavil a zásadně jsem si ekonomicky polepšil. Kromě toho jsem potkal ženu. Byla to umělkyně, asi o deset let starší než já. Přispěla nejen láskou a jídlem, ale i botami, které u ní zanechal její předchozí milenec. To, jak si žena po třicítce dokáže užívat sex, mě tehdy dost šokovalo …

Foto: yrvind.com

Sven ve Vabergu navštěvoval veřejnou knihovnu a trávil čas v její čítárně. Vojenskou stravu doplňovaly lesní plody, společnost nacházel mezi vrstevníky. Podobný životní styl zvolil i v Kodani, kam se přeplavil. “Pro mladého muže zaměřeného na velké otázky života byla Kodaň roce 1962 nebem. Vstával jsem pozdě. Přes den jsem chodil do veřejné knihovny nebo do knihovny dánského obchodní loďstva kde byla také čítárna. Nikdo tam nechodil kromě mě. Knihovník, který seděl v jiné místnosti, se musel také zajímat o různé druhy zvláštních lodí, protože jsem tam našel knihy jako: Džunky a sampáni na Jang-c’-ťiangu, Kánoe v Oceánii, publikace Amatérské jachtařské výzkumné společnosti … Police plné vzácných námořních knih.

Měl jsem malý rozpočet, dva dolary týdně, ale stále jsem měl vojenské konzervy, neplatil jsem žádné přístavní poplatky, takže ubytování bylo zdarma. Boty od ženy z Varbergu držely, takže doprava byla zajištěna. Jídlo doplňoval starý chléb od přátelského pekaře a starý sýr. Když knihovny konečně zavřely, šel jsem do nedaleké kavárny Pilegaarden, abych se studenty a místní bohémou diskutoval velké otázky. Zavíraly o jedné hodině. Odtud jsme se jako skupina vydali do jazzového klubu Montmartre …

Samostudiu dovedlo Svena k poznatku, že loď je správná volba bydlení pro život vášnivého čtenáře, ale potřebuje loď způsobilou pro plavbu na moři, která by ho ideálně mohla bezpečně dopravit na jakékoliv místo na světě, kde by si mohl moudra z knih potvrdit praktickou zkušeností. Stavba lodě ale vyžadovala hlubší teoretické znalosti. Aby si je mohl osvojit, potřeboval zlepšit znalost jazyků (angličtiny, němčiny, francouzštiny) a i lepší orientaci v matematice. S tou mu pomohli místní studenti, se kterými se potkával v kavárně. 

To už se ale začaly zkracovat dny a do Kodaně zavítala zima. Jednoho dne dostal dopis. Matka mu oznamovala, že vyhrála soud s vládou. Svenův otec zahynul během války v internačním táboře. Původně švédská vláda neuznala, že byl internovaným námořníkem a rodina neměla nárok na vyplacení odškodného od japonské vlády. Vyhraný soud znamenal, že Sven získal nějaké peníze do života a vzpomněl si na informaci svého patrona – vraha z vězení – že se souhlasem profesora může každý občan navštěvovat přednášky na univerzitách.

Yrvind se vrátil domů a ubytoval se v podkroví u matky. Olle, její podnikavý přítel s osobností veksláka, se kterým si Sven nerozuměl (viz. první díl) zkrachoval a duševně se zhroutil. Svenova matka se proto musela vypořádat s věřiteli a najít sobě a Ollemu zaměstnání. Sven pak několik let navštěvoval přednášky na univerzitě a doplňoval si vzdělání hlavně v matematice. Jeho vytrvalost i schopnosti (pravděpodobně i jeho osudy) neunikly pozornosti okolí a bývalému dezertérovi, , psychopatovi a tulákovi přišel dopis s nabídkou práce. Sven se stal učitelem ve speciální škole!

Jestli se vám články na Kráse jachtingu líbí a chtěli byste nás podpořit, pošlete prosím jakoukoliv částku na účet: 4654910001 bankovní kód 2010 variabilní symbol 1122.
Moc díky!