Pohnpei – Oroluk – Puluwat – Lamotrek – Ifalik – Woleai – Palau (celkem 1450 Nm)
Lamotrek Island– „Nejkrásnější zastávka“
Puluwat – Lamotrek 170Nm
Na Lamotrek Island připlouváme 10.8. ráno. Plavba šla v rámci možností hladce a v pohodě. Když tedy nepočítáme časté bezvětří či protivítr. Vjezd do laguny je opravdu velký, pohodlný a hluboký. Mapa je posunutá o 0,7Nm na východ a 0,2Nm na sever. Ničemu to ale nevadí, protože vše je krásně vidět. A po cestě uvnitř velké laguny nejsou žádné reefy ani korály. Ale aby nás to příliš neukolébalo, tak hned na reefu u vjezdu je opravdu velký vrak nákladní lodě, která asi nedávala dostatečný pozor. Jak se později dozvídáme, polámal se jim motor a driftovali 30Nm až narazili na útes. Opravdu smůla. Nerad bych to zažil, ten pocit bezmoci, nechat se snášet na útes a nemoct nic dělat. Velkou výhodou plachetnice je, že má skoro vždy ještě nějakou šanci něco zkusit…
Kotvíme na 5m hloubce malý kousek od břehu a jsme ze tří stran perfektně chráněni. A tak po chvilce vydechnutí hned vyrážíme na břeh.
Na břehu se nás ujímá učitel Edwin a jdeme k náčelníkovi Manuelovi. Náčelník je nemocný, má potíže s klouby a velmi obtížně se hýbe. Nicméně je to příjemný a sympatický starý muž, vstřícný je on i jeho rodina. Poplatek za kotvení stanovuje na 5USD, ale říká, že pokud budeme zde pracovat a pomáhat, tak nemusíme platit nic. Ptám se, jakou práci myslí. A on odpovídá, že jakoukoliv, co bude třeba, například pomoci lidem něco opravit. Rádi mu dáváme peníze a zároveň slibuji, že pokud bude potřeba, samozřejmě rád pomůžu.
Edwin nás bere na obhlídku ostrova. Ostrov je tvarem přibližně ovál, dlouhý 0,7Nm. Dostáváme kokos na pití, ukazuje nám vesnici, školu i kostel. Napříč ostrova vede cesta vyskládaná kamením, o které neví, kdo a kdy ji postavil. Nicméně práci to muselo dát obrovskou. Kameny jsou za přílivu napůl ponořeny ve vodě a tak se některé úseky i brodíme a kameny opravdu hodně kloužou. Po návratu do vesnice vidíme, že pár lidí vaří želvu. A tak nás Edwin poprosil, jestli nemáme cibuli. S Peťou jedeme zpět na loď, ale já se vracím hned zpět s cibulí a s česnekem, ze kterých mají velkou radost. Zároveň jsem si přivezl nářadí a zkouším rozdělat přívěsný motor Yamaha místního chlapíka. Ale závity vzduchového filtru jsou zcela ztržené a ani s mým nářadím šrouby nelze povolit. Nezbývá než plastový kryt doporučit rozříznout a dávám mu k tomu i plátek pilky. Později se ještě zastaví u mne na lodi a má štěstí, nacházím 2 šrouby, kterými může nahradit ty zničené. U opravy solárního panelu jsem úspěšnější. Tam to byla jen spálená pojistka a tu jsem na lodi měl náhradní. Oba jsme rádi, že panel funguje.
Mají zde i kroniku plachetnic, které Lamotrek navštívili. Má ji na starost Manuel. Nevíme, jestli jsou tam všechny lodě, ale vychází to tak na 3 plachetnice ročně. Vyrábíme i vlastní stránku s fotkou naší lodi a s poděkováním za velmi přátelské přijetí a se vzkazem pro další mořeplavce.
Večer jdeme zpět na břeh a naši přátelé nás zvou na večeři – už uvařenou želvu. Přemýšlím, jestli jako „malý“ vegetarián, kdy jím jen ryby, můžu jíst želvu. Docházím k názoru, že ano a dávám si porci. Peťa říká, že chutná jako dušené libové vepřové maso, což já nedokáži posoudit. Já říkám jen, že je vynikající. Večer pokračuje pitím „tuby“. Tuba je mírně alkoholický (asi jako slabší víno) nápoj z kokosového džusu. Jestli jsme to správně pochopili, nařízne se palma a chytá se vytékající šťáva. A z té se pomocí jakéhosi prášku a kvašení vytváří tento nápoj. Chuťově je vynikající, chutná asi jako burčák z kokosu. Večer je příjemný a pohodový. Večer se o nás stará Joe – zdravotník ostrova a Xavier – ředitel školy. Také tady staví keňu – 8m dlouhou, ale ještě k ní musí přidělat příďovou a záďovou část. Výroba jim zabere 6 měsíců. A když jsem se zeptal na cenu, tak stojí 100USD /1ft (cca 30cm). Abych pravdu řekl, líbí se mi ten japonský projekt nechat si vyrobit loď a dát jim možnost vydělat si peníze prací, kterou umí nejlépe a prvotřídně. A moc by se mi líbila představa mít takovou loď u nás na přehradě. A tak si říkám, že pokud by náklady na přepravu byly přijatelné, že by stálo to za to zorganizovat. Trup lodě otesávají a vydlabávají ostrou malou motyčkou. Dokonce si to za všeobecného pobavení a smíchu zkouším. No, upřímně řečeno, moc mi to nejde, není to totiž vůbec jednoduché.
Druhý den, protože je neděle, vyrážíme do kostela. Bohoslužba je moc hezká, často se při ní zpívá. A zpívají opravdu nádherně. Peťu i mne zpěv i atmosféra dojímá natolik, že kromě husí kůže máme i zamlžené oči a musíme rychle mrkat.
Po mši jdeme do školy, kde promítnu učitelům fotky z mých cest. Nejvíce je zaujme a překvapí Antarktida. Nakonec si jednotlivé prezentace etap plavby kolem světa zkopírují do počítače s tím, že je budou pouštět studentům. Vybavení školy mají překvapivě dobré. Pár počítačů značky Apple, tiskárna, kopírka… jen internetové spojení nemají.
Večer se opět vracíme na břeh. Mám pro ně překvapení: při řeči se zeptali, jestli náhodou nemám plachtu, kterou bych mohl postrádat. Nejdříve jsem řekl, že nemám, ale na lodi jsem si uvědomil, že mám ještě původní plachtu – kosatku – ze spadlého stěžně při pirátském útoku na mou loď. Tu mám uloženou jako náhradní. A tak se rozhoduji ji věnovat. Zároveň jim i dávám klec na chytání humrů a krabů, kterou nepoužívám a mám ji ještě od původního majitele lodě. Peťa peče chleba na ochutnání našeho jídla a na břeh bereme ještě zbytek slivovice a víno.
Večer začíná předáváním darů, dáváme náš chleba na ochutnání. Je vidět, že je to pro ně zvláštnost a že jim chutná. Potom Edwin rozlévá každému trochu slivovice, pak následuje víno a nakonec pití jejich tuby. Jakmile jim dám plachtu, jsou opravdu velmi překvapení. O kleci jsem jim říkal minulý večer, z té mají radost, ale překvapeni nejsou. Ale plachta je opravdu dostala. I pro nás je to drahá věc. Nová stojí 60tis Kč. Ale pro ně je něco takového samozřejmě naprosto nedostupné. My dostáváme nejhezčí a největší zakroucenou mušli, co jsem kdy viděl, svazek ručně splétaných provazů z kokosových vláken, Peťa dostává lavulavu – místní sváteční originální sukni a já ruční původní kamennou motyčku na opracovávání trupu lodě. Je to nejhezčí dar, co jsem na této plavbě dostal. Večer pokračuje zpěvem. Zpívají nádherně, přestože mezi nimi není jediná žena. Potom přemluvím Peťu a zazpíváme jim naši hymnu. Myslím, že se nám povedla a že je rozhodně překvapila. Slavnostně nám tedy zazpívají svou hymnu a my máme zase orosené oči. Já zpívám sólo národní píseň a oni přidávají další písně. Ze slavnostní nálady se s přibývající, respektivně s ubývající tubou stává zábavný večer. Jeden z Petiných obdivovatelů Nick, loudí od Peti pusu na tvář.. Nakonec tančíme s místními a všichni se náramně bavíme. A pak jdeme příjemně „otubovaní“ na loď a spát. Nádherný večer… a nádherní lidé a nádherná atmosféra…
Odplouvá se nám opravdu nelehce. Je to nejkrásnější místo na této plavbě. A s Peťou si říkáme, že jak je to zvláštní, že musíme plout 2 měsíce, překonávat překážky a nepříjemné situace, abychom mohli potom pár dní takto prožít. Na jednom z nejopuštěnějších míst na světě a s naprosto jedinečnými lidmi. Shodujeme se, že to za všechny překážky minulé i budoucí stojí… a že je to i takto spravedlivé, každý vzácný zážitek musí být vykoupený velkým nepohodlím. Jinak by byl příliš dostupný a ztratil svou jedinečnost.
Odplouvat se nám opravdu nechce, ale musíme. Už nás tlačí čas a čekají nás další dobrodružství. V pondělí 13.8. ráno tedy vyplouváme směr Woleai. Ovšem 10Nm za Lamotrekem je další atol Elato, kolem kterého musíme proplout a tam potkáváme sympatické rybáře. A tak za 3 piva dostáváme 3 nádherné ryby. Jednoho tuňáka, kterého hned sníme jako shushimi a dvě červené ryby, které Peťa upeče a máme vynikající jídlo na 2 další dny. Milí lidé… Bohužel nemůžeme kvůli času tak brzy zastavit. Snad jindy…
Po cestě měníme plán a rozhodujeme se zastavit ještě u ostrova Ifalik. A jak se ukázalo později, byl to opravdu dobrý nápad…
Ifalik Island – „Mikronéský svátek“
Lamotrek – Ifalik 120Nm
Vplutí do laguny atolu je i podle mapy extrémně obtížné a tak rozhodnutí o zastávce necháváme na náhodě. Říkáme se, že pokud tam bude někdo, kdo nám pomůže proplout kanálem, tak poplujeme dovnitř a když nikoho nenajdeme, poplujeme radši dále. V úterý 14.8. ráno jsme u Ifaliku. A máme štěstí. Přímo před vstupním kanálem je asi 20 místních lodí a všichni společně loví ryby a vezou z malého ostrůvku nějaké zelené listy palem. Plujeme kolem nich a dáváme se do řeči s Máriem. Mário ochotně vyleze k nám na palubu, a zatímco jeho syn zůstává v kanoi, ukazuje nám Mário cestu kanálem. Ta je opravdu hrozivá. Z pravé strany útesy a z levé opět míjíme osamocené obrovské kameny a útesy těsně pod hladinou. Tyto kameny pokračují ještě daleko za průjezdem. V mapě jsou vyznačeny 2, ve skutečnosti je jich tam více než 10. A mapa samozřejmě stejně nesedí ani polohou. Sami bychom to napoprvé zvládli opravdu obtížně, takhle jsme propluli zcela v pohodě. Mário je za pivo opravdu rád a my také.
Peťa má v noze z Lamotreku infekci. Odřela si nohu v kroksech a neošetřila si to! A to přestože má osobní špatnou zkušenost z loňska… Odměnou je rudé a oteklé celé chodidlo od kotníku dolů a zle hnisající rána. Takže zůstává na lodi a polyká antibiotika a natírá nohu mastí. Já putuji na břeh za náčelníkem. Náčelník je rozumný a říká, že obvykle se platí 20USD/os, ale vzhledem ke krátkosti zastávky a nemoci platím nakonec 10USD celkově. Procházím se po ostrově a spřátelím se s několika lidmi. Hlavní postavou je učitel Dominik a můj průvodce James. Dostávám od Jamese tradičně kokosový ořech na žízeň a večer mi ukazuje obrovského humra (tělo měří přes 50cm!), kterého ráno chytil. Nakonec ho vymění za kávu, bonbony pro děti, rýži, pivo a plátky do pilky na řezání železa. Humra nám jeho žena Marta uvařila a dostali jsme jej uvařeného rovnou na loď. Humr byl obrovský a chuťově vynikající. Ve dvou jsme se zcela přejedli… prostě neuvěřitelná dobrota… Pro mne nejlepší jídlo za plavbu, Peťa má radši ryby.
Druhý den 15.8. je církevní velký svátek a tak jsme pozvaní do kostela. Opět perfektní atmosféra a hezký zpěv. Po mši jdeme opět do školy, povídáme si s učiteli a pouštím jim fotky z plavby kolem světa a z Antarktidy. Bohužel studenti mají prázdniny a škola začíná až příští týden. Rádi bychom mluvili i se studenty, ale v tomto máme smůlu. Kolem poledne začíná společná obrovská hostina. Ta se skládá ze společně nalovených ryb, uvařeného a naloženého taro (něco jako brambora) a vařeného breadfruitu. Kromě společných věcí ještě každá rodina či klan donesla něco ze svých zásob. Jídla byla opravdu obrovská hromada. Vše se rozdávalo v krásných taškách upletených z palmového listí. Dostali jsme tolik jídla, že jsme to ani nesnědli a zbylo nám hodně ještě na loď. Peťa upekla opět chleba a my jsme jim zase dávali ochutnávat náš chleba. Jeden menší náčelník se jej pokusil zabrat celý pro sebe, ale nakonec se mi podařilo přátelům chleba přece jen vyexpedovat a rozdělit. Po hostině začal společný program. Mladí hráli divadlo o vzájemných vztazích mezi rodinami, a i když jsme nerozuměli ani slovo, byla to legrace i pro nás. Hodně se zpívalo a pak se hráli různé hry pro děti i pro dospělé.
Ovšem už se zde začaly projevovat civilizační a generační problémy. Skupina mladíků chodila demonstrativně a pubertálně oblečena v západním oblečení, s baseball čepicí, slunečními brýlemi a jeden z nich měl MP3 přehrávač připojený na reproduktor. Bylo úplně hmatatelné, jak se nechali „inspirovat kvalitní západní DVD kulturou“. Trapné a smutné. Na základě problémů s mladými se na celém ostrově zakázalo pití tuby. Mladíci totiž po tubě dělali problémy, vyvolávali konflikty a kradli. Inu, civilizaci a její zhoubný vliv asi nelze zastavit… A naproti tomu v kontrastu 98% obyvatelstva v původním a tradičním oblečení skládajícím se pouze z pruhu látky šikovně zamotaného kolem beder. Přátelští, usměvaví, ochotni se i o to málo co mají rozdělit, hrdí na svou kulturu…
Odpoledne ještě pluji na dinghy za Máriem. Požádal mne o pomoc při opravě generátoru. Zkoušečkou zjišťuji, že nedává jiskru a že energie není ani před cívkou a ukazuji mu, kde je problém. Opravit to nemůžu, ale stejně je rád. A tak popíjíme kokosovou šťávu z ořechu a povídáme si o životě na ostrově i o problematických mladých.
Ráno vyplouváme, zastávka to byla velmi příjemná a opět nám zůstalo pár lidiček navždy v srdci, na které budeme dlouho rádi vzpomínat. Usazuje se ve mne myšlenka, že bychom nechali loď na Palau a ještě se sem vrátili v prosinci… Mário nám opět ukazuje cestu z laguny. Už bych ji myslím zvládl i sám, ale takto je to bezpečnější a navíc si můžeme dát spolu poslední pivo…
Woleai
Ifalik – Woleai 35Nm
16.8. Plujeme ¾ cesty na plachty a šetříme naftu. Je tu 8 větších ostrovů rozdělených do 2 lagun. My plujeme East lagoon. Vjezd do laguny je obrovský a hluboký a zcela bezpečný. A tak plujeme na hloubce 7m podél pláže a odpoledne kotvíme u hlavního ostrova. Protože Peťa nemá ještě v pořádku nohu, rozhodujeme se jít na břeh až ráno. Copak nás asi čeká? Peťa zahlédne dokonce auto! A v noci tu svítí jakési osvětlení.. Elektrické! Až se mi tomu nechce věřit… kde se tady vzalo? Vždyť jsme ještě 550Nm – tj. 1000km – od civilizovaného Yap a Palau… Rozhodujeme se zůstat na lodi a na břeh jít až ráno. Najednou jsme ale překvapeni – po lodi někdo chodí! To se ještě nestalo a je to opravdu velká drzost… na palubě jsou 2 chlapi. Mladší říká, že je „úředník“. Je nepříjemný a arogantní, a tvrdí, že prý má pověření z Yap. Moc mu nerozumíme, ale mluví o tom, že je zde horečka dengue a že nemáme večer vůbec chodit na břeh. Nakonec je o trošku příjemnější a tak se v pohodě rozloučíme, že se uvidíme ráno. Ovšem celý druhý den fouká přes 25kn, neustále silně prší a jsou tak velké zalamující se vlny, že bychom se jen obtížně dostali na břeh. Celkově je extrémně nevlídně a tak nezbývá než být celý den na lodi.
Až druhý den se počasí umoudřuje a my ráno vyrážíme na břeh s tím, že se zdržíme jen krátce a ještě dnes vyplujeme, protože nás čeká ještě dlouhá plavba. Hned jsme odvedeni k náčelníkovi a ten po nás chce 20USD. Snažím se mu vysvětlit, že zde budeme maximálně 2 hodiny, ale on trvá na svém. Navíc jsme tady zastavili i kvůli tomu, že nás lidé z Ifaliku poprosili, abychom doručili dopis. Nakonec mu peníze dávám, ale mám z toho nepříjemný pocit. A nejsem sám, už jsme se setkali s několika jachtaři, kteří na toto nadávali. Snažím se náčelníkovi i průvodci vysvětlit, že takovým přístupem odradí jachtaře od návštěv, ale nevím, jestli to pochopili. V každém případě nás ostrov ani lidé tentokrát nezaujali a my 18.8. odpoledne vyplouváme. Čeká nás 550Nm na Palau bez možnosti zastávky. Po cestě je sice ještě jeden atol Sorol, ale ve vstupním kanále má pouze 1,2m, takže není pro nás. Bez vysunuté ploutve bychom počkali na příliv a asi by to šlo, ale se spuštěnou ploutví jsme bez šance.
Plavba jde dobře. Opět musíme hodně na motor, ale občas můžeme i vytáhnout plachty. A tak je v polovině plavby jasné, že nafty máme dostatek a že se nemusíme strachovat. Technický problém nás potkal jen jeden – ucpaná přívodní hadička nafty. Nejtěžší je často problém najít. Za hodinu ale bylo vše hotovo a my jsme mohli pokračovat dál. Dny utíkají v pohodě, počasí nám přeje. Většinou je slunečno či polojasno. Pouze den před Palau se před nás postavila obrovská černá hradba mraků, která v nás vzbudila docela velké obavy. Samozřejmě tím, že nemáme přesné informace o počasí a víme, že se může zde vyskytnout tajfun, tak nám to na klidu nepřidává. Plujeme do tmy za denního světla… kolem nás všude prší, vítr zesiluje na 20-25kn a více už naštěstí ne. Fouká stále přesně z protisměru, zpomalujeme, ale pořád plujeme kupředu. Naštěstí za 5 hodin se šedá obloha zesvětluje a v noci občas vidíme i hvězdy a ráno je zase už hezké počasí.
Načasování máme skvělé – 23.8. ráno vidíme před sebou Palau. Oba máme radost, že jsme tento úsek plavby dobře zvládli. Vjezdový kanál uprostřed korálového reefu je 3 Nm dlouhý, celkem úzký (někdy jen 50m), ale dobře značený a viditelný. Lehce se přiblížíme ke komerčnímu molu, ihned se objevují úředníci (immigration, customs, karanténa, přístav) a hodinu máme vše lehce a v pohodě vyřízeno. Celkově to stálo 120 USD, což není málo, ale ani extra moc. Hned nám ukazují, kde je zátoka s yacht clubem a za další necelou hodinu jsme na bóji. Jsme na krásném Palau…