Poté co jsme se na přelomu března a dubna roku 2010 přeplavili s Jannou na Tchaj-wan, bylo načase udělat konečně něco pro ukončení našich studií. Ovšem jelikož jsme oba museli za tímto účelem sepsat disertaci, nakonec nám to trvalo ještě další dva roky.
Zpočátku jsme ještě bydleli v Tchaj-peji a za Jannou jsme se vydávali tak jednou do měsíce, podle toho, jak nám to dovolily studijní povinnosti a jaké bylo zrovna počasí. Párkrát s námi byli i Ondra s Míšou, které naše společná přeplavba zdá se od jachtění opravdu neodradila.
Jedním z důvodů, proč jsme v Tchaj-peji zůstávali, bylo moje zaměstnání. Před rokem mi skončilo tchajwanské stipendium a já jsem si teď na studia a živobytí vydělávala učením češtiny jednak na univerzitě, a jednak v jedné večerní škole. Když se mi ale podařilo získat od místní akademie věd na školní rok 2010-2011 roční stipendium na dokončení disertace, jehož podmínkou bylo to, že se kromě výzkumu nesmím věnovat žádným dalším výdělečným činnostem, bylo rozhodnuto, že se přestěhujeme do Kaohsiungu za Jannou! Kde píšeme disertace, je přece úplně jedno. Představa, že bychom u toho měli zároveň z okna výhled na naši plachetnici, byla neodolatelná.
A tak jsme se na podzim roku 2010 přestěhovali na jih Tchaj-wanu a začali se pilně věnovat psaní. S Jannou jsme si občas o víkendu vyjeli na otočku ve vodách kolem přístavu, ale do žádných delších plaveb jsme se nepouštěli. Plány jsme sice měli, ale buď nám do toho něco vlezlo, nebo jsme se zrovna nedokázali mentálně odpoutat od studia. Celou dobu nás poháněla myšlenka na to, že čím dříve dopíšeme, tím dříve budeme konečně moci opravdu začít žít na lodi a plavit se po mořích.
I tak jsme ale postupně pokračovali ve zvelebování našeho plovoucího domova. Nejprve jsme museli vyměnit chladič, protože kvůli závadné instalaci ten náš po dvou letech prorezl. Další velkou úpravou bylo odstranění skleněného štítu (windshield) nad vchodem do kajuty. Především já jsem se tomuto zákroku dlouho bránila, ale pokud jsme do budoucna chtěli vozit člun pod ráhnem, nic jiného nám nezbývalo. Hliníkový rám, do kterého byly jednotlivé skleněné tabule zasazené, byl již stejně zkorodovaný, takže pokud bychom si chtěli štít ponechat, museli bychom rám nejspíš stejně celý vyměnit.
Nejkrásnější plachtění na Tchaj-wanu je bezpochyby z jara. Začíná se již oteplovat, ale nejsou ještě taková vedra jako v létě a na rozdíl od letních měsíců, kdy přes den téměř nefouká, na jaře většinou vane celý den příjemná bríza. Ne náhodou naplánovali naši tchajwanští přátelé na květen hned několik aktivit. Nejprve víkendové projížďky kolem přístavu pro veřejnost a na přelomu května a června zároveň mezinárodní jachtařské závody Dapeng Wan Regatta. To jsme si přece nemohli nechat ujít!
Jako posádka se k nám na závody přidal náš kamarád Martin, který byl tou dobou zrovna na Tchaj-wanu na roční pracovně-studijní stáži. V pátek večer před prvním závodním dnem se nadšeně objevil v našem kokpitu s batůžkem, který si přivezl z Tchaj-peje. Nejvíce nás pobavil, když nám vzápětí předvedl motorkářskou helmu – prý na ochranu před ráhnem! Z Martina se vyklubal nadšený jachtař a hned po prvním dni ho nebylo téměř možné odtrhnout od kormidelní páky. Janna pochopitelně žádnou cenu v závodech nevyhrála, ale šlo hlavně o to se zúčastnit a podělit se o zážitky s ostatními posádkami, které tvořili ve většině případů naši přátelé. Velkým zpestřením byla také přítomnost novozélandské lodě Charioteer.
Brian a Carolle připluli na Tchaj-wan po dvou letech plachtění v Japonsku a Koreji a strávili v Kaohsiungu téměř dva měsíce. My, tou dobou stále ještě suchozemské krysy lačné po příbězích mořeplavců, s nadšením naslouchali jejich vyprávění a oni zase byli rádi, že si konečně po dvou letech mohou s někým pořádně zakonverzovat anglicky. Po dobu, kdy byl kaohsiungský přístav i jejich domovem, jsme byli u nich na lodi téměř každodenními hosty. Přes den jsme se věnovali psaní disertací a k večeru jsme se vydali na procházku zkontrolovat Jannu a posedět s Brianem a Caroll.
Zbytek roku proběhl v porovnání s hektickým jarem vcelku poklidně. Pár víkendových projížděk, několik výletů, ale především studium. Museli jsme zatnout zuby a konečně ty naše práce dopsat. V březnu následujícího roku jsme se jednoho dne vydali na speciální nákup do místního Careffouru – pro dvě láhve šampaňského. Neuvěřitelné se stalo skutečným a nám už zbývalo jen obhájit. Zatímco jsme čekali na závěrečné zkoušky, pustili jsme se horečně do úprav Janny. Mimo jiné jsme vyrobili lože pro člun, nainstalovali nový větrný pilot Capehorn, který už se válel půl roku v našem pronajatém bytě pod postelí, a v neposlední řadě také očistili staré týkové plaňky a zrekonstruovali náš týkový kokpit do původní podoby. Když jsme byli hotoví, do Péťovy obhajoby zbývaly tak akorát dva, tři týdny. A tak se okamžitě zrodil nápad. Co kdybychom se do Hongkongu vydali místo letadlem lodí?… (No a jak to nakonec dopadlo už nejspíš víte z našeho příspěvku Už nikdy v pátek!)