Sayonara je japonský pozdrav na rozloučenou. Good bye. Nashledanou.
Čínská moudrost na otázku, co je nejkrásnějšího kolem nás, praví: žena, kůň a loď.
V jakémsi anglickém textu je napsáno: „ kdyby Pán Bůh chtěl, aby se lodě stavěly
z laminátu, nechal by růst laminátové stromy“. Přítel Walter pojmenoval svoji krásnou
dřevěnou loď Sayonara. Výstižně. Čas je jednosměrný. Existence loučení je jedna
z nejspolehlivějších konstant života. Loučení není neštěstí, je pouze fází v našem
životě, které neunikneme. Neřadíme je sice mezi ty šťastné chvíle života, ale i
smutnění má svoji krásu.
Plavbu Sayonary kolem světa najdete zde
Bylo to myslím v roce 1984, kdy jsem s Jablonečáky, pod vedením Pepy Wintra,
jel skříňovou Avií do Gdaňska. Shánělí jsme tehdy všechno možné na naše
rozestavěné lodě. Nepamatuji, co jsem všechno obstaral, ale obraz jiné neuvěřitelně
krásné, dřevěné lodě v Gdaňské marině mně učaroval. Ladný mahagonový trup
s převislou zádí, malé zrcadlo, dlouhý pozvolný náběh přídě, dvoustupňová
nástavba, též v mahagonu, teaková paluba, bronzové kování a nad tím vším dřevěný
stěžeň vysoký dobrých 15 metrů. Vega ročník 1962. Klasika. Fotil jsem tu nádhernou
loď ze všech stran a od té chvíle jsem věděl, kam směřovat v mém jachtařském
vývoji. Dva roky poté jsem se v Brunsbutelu setkal s Waltrem Kaminskim a jeho lodí
Sayonarou. Plul tehdy přes Atlantik do Karibiku, my jsme se vraceli s Polkou
z Lisabonu. Sayonara, to už byla loď zcela mimo možné sny. Neodvážil jsem se ani
pomyslet na to, že bych se jednou na takové lodi plavil, nechci-li ji vlastnil. Té krásné
Vegy z Gdaňska, ovšemže ne mahagonové a vyparáděné, jsem se nakonec po
létech dočkal. Byla havarovaná, vybydlená a čekalo mně na ní šest let práce. Když
jsme ji v roce 2005 křtili a dostala jméno Spica II, připadala nám stejně krásná jako ta
z Gdaňska, včetně bronzového kování, nástavby z teaku, navíc s moderní výbavou
včetně nového motoru.
Se Spicou, jak jsem nazval moji zrekonstruovanou Vegu, jsem se po čtyřech
krásných sezonách rozloučil. Pro záměr plout „kolem dokola“, nebyla příliš vhodná.
Přeplachtěná, rychlá, v náklonech mokrá, malé skladovací prostory a žádala si
koncentrované sportovní vedení.
A Sayonara? Když byla v roce 2009 volná, neváhal jsem a stal se jejím vlastníkem.
Sayonara je ideální lodí do nepředvídatelných i těch nejobtížnějších podmínek, které
na oceánu mohou nastat. Loď si poradila s větrem 70 kt, dokázala bez zvláštních
zásahů dva dny dryfovat v 40kt větru a 6m vlnách. Nejen já říkám, že je jak starý kůň,
který svého vozku vždy dovede do stáje, věrná jako pes, který nikdy nezradí a krásná
jako zralá žena.
Sayonaru postavili pro rybáře zkušení němečtí tesaři na začátku 40. let jako loď
kutrového typu na spitzgatovém trupu. Materiálem nešetřili. Obšívka z dubových 50
mm fošen. Dubová žebra 80 x 60 mm. Bachorky 150 mm. Klounovce 100 x 120 mm.
Loď sloužila rybářům až do šedesátých let, kdy byla vykoupena vládní dotací jako
protihodnota za novou loď. Jako dokonalý „šrot“ ji získal WK, jedna z legend
poválečného německého jachtingu. Stál například na startu prvního Ostaru vedle
Chichestera, Haslera a dalších. Walter jednak sám, jednak s pomocí posledních
žijících fachmanů postavil s výjimečným citem na původním trupu krásný mini
oldtimer. Teak, mahagon, dub, čistá borovice, bronz, nerez, dokonalé řemeslo,
respekt ke tradici.
Technické údaje: ketch,11 x 3,6 x 1,8 / 13 t , 50 m2 plachet, motor Yanmar 55 HP / ,
oceánská výbava, 5 lůžek, 500 l nafta, 450 l voda
Sayonara bude mít upluto téměř 100 000 mil. Já jsem na lodi strávil 1500 dní.
Navštívila 50 států světa. Jen se mnou uskutečnila 500 přistání.
Je mým přáním, aby nadále plula a zdobila světová moře. Má k tomu všechny
předpoklady, jen hledá stejně zaníceného milovníka moří…
Pokud vás Sayonara také okouzlila a chtěli byste s ní vyrazit na mořské plavby, pište na bernt@sysayonara.cz
Jarda Bernt
www.sysayonara.cz
