Terapeutická funkce života na lodi

„Já jsem Ou,“ představil se nám starší pán v adidaskách, kostkované košili a kalhotách, které mu visely na hubených bocích. „Za kolik tu loď prodáte?“

„Kdo řiká, že jí prodáme?“ odsekl jsem. Nezvaní návštěvníci u naší lodi mi jsou, přiznávám, dost protivní. Horší jsou už jen ti, co se nejprve zeptají, kolik to stojí a za kolik je svezeme. Polehčující okolnost tohoto pána je, že se alespoň představil.

„A kdybyste ji prodávali, kolik byste za ní chtěli?“ nenechal se stařík odbýt. Prohlédl jsem si ho od hlavy k patě. Na Tchaj-wanu nikdy nevíte, jestli ten drban ve vietnamkách náhodou není nějaký zazobanec. Jannu jsme stejně prodávat nechtěli, i když já čas od času pokukuju po jiných, to jako že do budoucnosti. Janička o jiné lodi nechce ani slyšet. Já jsem ale už dříve vyslovil drzou myšlenku, že kdyby nám někdo za Jannu hodně nabídl, tak bychom ji mohli se ziskem prodat, vyrazit do USA a najít si nějakou novou loď. Pravda ale je, že i já bych se s Jannou jen těžko loučil. Moc potu jsme už na ní prolili, abysme se jí jen tak vzdali.

„Protože my tu loď prodat nechceme, musel byste nám nabídnout opravdu hodně.“ Ještě jsem doplnil nějakou přemrštěnou částku, čímž jsem považoval celou záležitost s prodejem a nákupem lodi za uzavřenou.

„To není zas tak moc. To není problém,“ odpověděl klidně pan Ou. „Mně se ta vaše loď totiž hrozně líbí. Je to nejhezčí loď, co jsem tady viděl. Já bych na ní asi ani moc nejezdil, ale chtěl bych jí mít. Tak se mějte, já zase někdy přijdu.“

Zamrazilo nás. Co jsem to jenom udělal?!

„Měl jsi mu říct jenom, že jí prodat nechceme a nic víc. Co když sem najednou přijde s igelitkou plnou peněz?“ vyčítala mi Janička. Zní to možná přehnaně, ale každý, kdo byl někdy na tchajwanské poště, jejíchž bankovních služeb místní, a zvláště pak staří lidé, s oblibou využívají, už jistě někdy takovou igelitku viděl. Pro Číňany je množství nastřádaných peněz důležitým měřítkem úspěchu a je proto běžné potkat na poště postarší osobu, která najednou z pytlíku nebo tašky vytáhne balíky tisícovek přepásané ušmudlanou gumičkou a začne je vykládávat na přepážku. Při tom se důležitě rozhlíží, jestli si ostatní stačili všimnout, jak je v balíku.

Trochu jsme si s myšlenkou na rychlý zisk začali pohrávat a rychle jsme prošli internetové servery a pokukovali po možných náhražkách Janny. Prodali bysme ji? V podstatě jsme byli oba proti, ale pro jistotu jsme si určili minimální částku, za kterou bysme o tom byli v této fázi ochotni uvažovat.

Bydleli jsme tenkrát stále ještě v garsonce nedaleko přístavu a na Jannu jsme chodili jen čas od času, posedět, něco poopravit a tak. Pana Oua jsme proto několik dní neviděli. Jedno odpoledne jsme se posadili v kokpitu, že si budeme jen tak číst, abysme si trochu odpočali od psaní dizertací.

„Haló,“ ozvalo se ze břehu. Hned jak jsme zamávali zpět, vydal se pan Ou rychlým krokem za námi. A je to tady! Znova jsme se ubezpečili, jak jsme se domluvili, že loď prodat nechceme, snad kdyby…

Pan Ou se ale o koupi naší lodi ani slovem nezmínil. Místo toho nás pozval k sobě domů na večeři. Konečně jsme se tedy dozvěděli, že pan Ou je místní patriot, milovník ptactva, vlastník několika továren a milionář.

„Tenhle obraz je od slavného malíře.“ Slušně jsme pokývaly hlavou, snad to vypadalo dostatečně uznale. „Byl velmi drahý,“ uzemnil nás pan Ou. Zadumaně jsem se podíval na ten skvost, hlavně proto, aby pan Ou neviděl, jak mi ujíždějí koutky.

Od té doby nás pan Ou začal nepravidelně navštěvovat a zvát nás na večeře se svou rodinou a přáteli. Ukázalo se, že je to dobrák od kosti. Občas jsme se sice dozvěděli, že tohle je nejlepší polévka a že je děsně drahá, že tamto je slavný sochař a že on má od něj doma sochu, a samozřejmě, že kdejaká slavná spisovatelka, kterou Janička zmínila, je jeho dobrá známá. Aby to dokázal, zvedl telefon a hned jí zavolal a jak to nic netušící spisovatelka zvedla, strčil telefon do ruky Janičce, že si s ní má prý popovídat. Po nějaké době jsme si ale na podivínské chování pana Oua zvykli.

A pak začaly ty návštěvy.

„Přivedu pár známých,“ řekl nám jednou pan Ou, „nic nepřipravujte, oni všechno přinesou, já koupím pivo.“

Pan Ou nás vždy představil jako čchi-kuajte žen, podivíni. Nejdřív jsme nevěděli, co tím chce říct. Nevěděli to ani jeho známí, kteří zaplnili celý náš kokpit. Pan Ou hned dovysvětlil:

„Oni jsou velice spořádaní. Takže čchi-kuaj tady neznamená nic špatného. Ale prostě žijou jinak než my ostatní. Hlavně teda vy. Vy si ani jeden neumíte představit, co oni všechno dovedou. To vy byste neuměli. A taky se od sebe ani na chvilku nehnou. Když uvidíte jednoho, tak ten druhý je někde poblíž. Každý den jsou čtyřiadvacet hodin neustále spolu na téhle malé lodi. No uznejte, kdo z vás by to dokázal?“

Nevěděli jsme, co na to říct. Vzpomněl jsem si na tu slavnou sochu, která se krčila v rohu jeho obýváku. Ostatní už tak zaskočení nebyli, jednoznačně znali manýry pana Ou lépe jak my. Pan Ou se ještě chvíli rozplýval a pak přistoupil k dalšímu bodu programu – měl totiž všechno přesně naplánováno – a tím bylo vyprávění o našich osudech.

To už jsme měli nacvičeno, nedělali jsme to poprvé. Pan Ou nás jen čas od času přerušoval a doplňoval, když jsme se v některé části vyprávění nedostatečně vychválili.

Takové návštěvy byli asi tři. Při té poslední nám jedna paní, povoláním zubařka, řekla, že je strašně ráda, že se s námi seznámila, obě její dcery prý studují v zahraničí a ona se o ně do dnešního dne neustále strachovala, bála se, jestli neudělala chybu, když je nechala vycestovat, téměř neustále se trápila nad tím, co z nich bude, jestli se ve světě neztratí. Když ale viděla, jak žijeme my a jak jsme spokojení, pochopila, že její obavy byly zbytečné. Dcery se o sebe určitě dokážou postarat stejně jako my, existuje přeci mnoho způsobů, jak dosáhnout toho, že je člověk šťastný, i když to někdy znamená vybočení z obvyklých stereotypů hodnot.

Další den přišel pan Ou s tím, že tento týden bude pryč a že se tedy žádné akce konat nebudou, prý máme společenské volno. „Ale na další týden už mám rozjednanou schůzku s rodinou mých přátel, kteří přivedou svoji dceru, asi 30letou, která od rána do večera sedí u počítače, nejdříve v práci a pak doma, život jí ubíhá před očima a oni o ní mají strach. Předchozí návštěvy se osvědčily, máte na lidi pozitivní vliv. Ne že by hned všichni chtěli bydlet na lodi a potulovat se, ale pro spoustu Tchajwanců je důležité vidět, že se dá žít taky jinak než jen pro práci, jídlo a Facebook. Takže mi ji sem přivedeme a třeba jí to trochu otevře oči.“

No a aby toho nebylo málo, včera za námi přišel pan Lin, profesor na místní technice, který si nedávno koupil starší devítimetrovou závodní loď z Japonska.

„Nechtěli byste u nás na škole udělat přednášku?“ vyhrkl ze sebe. Koukali jsme na něj trochu překvapeně. Vzápětí jsme ale pochopili.

„Já se jim tam pořád snažím vysvětlit, jaký to má smysl jezdit na plachetnici a na moře a že se dá žít také jinak, než žije většina lidí tady na Tchaj-wanu. Tak mě napadlo, že byste mohli přijít k nám do školy a popovídat o tom, co jste dělali, o vašich plánech a tak. Máme to vždycky v pátek.“

Už dříve jsme sice od našich kamarádů a známých, které jsme pozvali plachtit, slyšeli jak úžasně uklidňující je kolébání lodě na otevřeném moři, ten neuvěřitelný prostor a to ticho, jen šumění vody a šplouchání vln, prý na těch pár hodin zapomněli na starosti a stres svého každodenního života. Teď se ale zdá, že i náš životní styl se v očích místních stal součástí Janniny „lodní terapie“. Vlastně by nás to nemělo tolik udivovat, vždyť i my jsme téměř okamžitě pocítili tu úžasnou změnu, kterou přestěhování na loď v našich životech způsobilo.

Bylo by nefér nepřiznat, že prvních pár dní poté, co jsme se definitivně nastěhovali na loď, byly naše pocity tak trochu rozpačité, ale hlavně proto, že jsme ještě neměli zorganizovaný životní prostor uvnitř lodi. Jakmile jsme ale znovu přetřídili náš na obvyklé poměry relativně skromný majetek a zbavili se další hromady křápů, které kolem sebe člověk nepozorovaně hromadí, aniž by je nutně potřeboval, začali jsme si život na lodi opravdu užívat. Co na tom, že si musíme každý druhý den koupit kostku ledu, aby se nám nezkazil sýr? Co na tom, že si chodíme pro pitnou vodu s kanistry a užitkovou nejprve musíme napustit do lodní nádrže na vodu, odkud ji čerpáme nožní pumpičkou? Co na tom, že se sprchujeme po tmě na palubě teď už celkem studenou vodou a pokaždé, když začne pršet, musíme nejprve kontrolovat, jestli nám někudy neteče do lodi? Odměnou za toto zdánlivé nepohodlí je nám svoboda a to hned v několikerém slova smyslu.

Jelikož skladný prostor lodi je omezený, neobklopujeme se zbytečnostmi a materiálními statky, které ve skutečnosti člověka omezují – jel bych na dovolenou, ale kdo mi pohlídá dům, zalije kytky, vyvenčí psa? Že už se všechny ty věci nikam nevejdou? Logické řešení by bylo něčeho se zbavit, ale místo toho většinou koupíme novou skříň a pokračujeme dál v nákupech. Na Janně jsme si naštěstí již dříve osvojili pravidlo, které jsme si přečetli u Lin a Larryho Pardeyových – uvidíš-li něco, co by sis rád koupil, odolej pokušení a nejprve pár dní počkej, jestliže i po týdnu máš stále ještě pocit, že koupě té věci je nezbytná, teprve potom si ji kup.

Další druh svobody, který nám náš plovoucí domov přináší, by se dal nazvat „svobodou šnečí ulity“. Stejně jako šnek i my se můžeme s naším domovem společně přemísťovat. Navíc na rozdíl od šneka, který musí, chudák, táhnout svůj dům na zádech, my se v tom našem vozíme. A ještě ke všemu nás téměř neustále kolíbá! Když se nám někde líbí, zůstaneme o něco déle, v opačném případě můžeme okamžitě zvednout kotvu a popojet o přístav či zátoku dále.

Třetí bod se ani tak netýká svobody jako možnosti užšího soužití s přírodou a návrat k fyzickému světu kolem nás. V eseji Mořeplavecká melancholie mluví autor o tom, jak se díky současnému životnímu stylu stále více obklopujeme virtuální realitou, která nás vzdaluje od skutečného hmotného světa za okny našich klimatizovaných domovů a kanceláří. Život na lodi nás naopak na realitu tohoto někdy nemilosrdně bouřlivého světa neustále upozorňuje a nutí nás k užšímu soužití s ním.

S tím zároveň souvisí i schopnost radovat se a vážit si obyčejných věcí, které obvykle považujeme za samozřejmé. Na mysl mi přichází scéna z filmu With Jean-du-sud Around the World, ve které se Yves Gélinas na nonstop plavbě kolem světa, poté co vyplul z Kanady, překonal Atlantický oceán a připlul k Mysu dobré naděje, setkává se zástupci televizní společnosti, které předává cívky s natočeným filmem a jako dar dostává jahody a další ovoce. To, s jakou slastí se zakusuje do těch vyzrálých jahod, až mu teče šťáva po zarostlé bradě, lze slovy jen těžko popsat. Uznávám, toto je trochu extrémní příklad, ale vezměme si třeba vodu. Zvykli jsme si, že stačí otočit kohoutkem a je to. Většina z nás příliš nepřemýšlí nad tím, odkud se voda bere, kolik vody spotřebuje během jednoho sprchování nebo že nechá puštěný kohoutek, zatímco si čistí zuby. Když ale máte omezenou kapacitu vodní nádrže a není jisté, kde a kdy si ji budete moci znovu doplnit, začnete si vážit doslova každé kapky. Tak mě napadá, že z hlediska světové osvěty o hospodaření s vodou, by měl být krátkodobý pobyt na plachetnici součástí povinné školní docházky.

Seznam by mohl pokračovat dál, ale to, myslím, není třeba. Jeho smyslem není ani to náš životní styl někomu vnucovat, na druhou stranu by nás ale asi nemělo udivovat, že život na lodi není terapeutický pouze pro nás, ale že pohled na dva „podivíny“, kteří žijí na malé plachetnici bez televize, sprchy a lednice a i tak jsou očividně nesmírně spokojení, se zdá mít stejně pozitivní účinky i na naše upracované, vystresované tchajwanské známé, kteří jsou odmalička vedeni k tomu, že úspěch jednotlivce je poměřován úspěšnou kariérou a množstvím hmotných statků, které kolem sebe dotyčný dokáže nashromáždit. Jinými slovy, když jsme před čtyřmi lety Jannu koupili a opravili, nezískala tím pouze ona, my jsme díky ní ve skutečnosti získali mnohem víc.