Tjalk

Propadl jsem vášni plachtění na tradičních fríských lodích. Tentokrát jsme se plavili na lodi, jejíž paluba patřila k nejstarším vyrobeným
ve Frísku. Tjalk jménem Boppelans byl repasován a přestavěn v roce 1985.

Ve fríském městečku Gaastmeer na nás čekala. Loď, která ve skutečnosti vypadala jako velké ocelové monstrum. Budila respekt. Po bližším prozkoumání jsem zjistil, že nemá vůbec žádný přístroj. Prostě vůbec nic, co byste očekávali na charterové lodi. Nenalezli byste hloubkoměr, log, windmetr, plotr, ani VHF. V duchu jsem poděkoval za prozřetelnost vzít si své vlastní mapy, pilota, iPad s mapami Navionics a ruční VHF. Směr větru jsme poznali podle vlajky, jeho rychlost odhadli a s ponorem 90 cm jsme hloubku neřešili.

Uvnitř byl tjalk velmi prostorný. Dominantní místo interiéru vytváří rozlehlý salon s masívním dubovým rozkládacím stolem. Naší plavby se zúčastnilo devět dospělých a pět dětí. Ke spaní sloužily dvě dvojlůžkové kajuty se skříněmi, jedna velká kajuta v přední části lodě pro sedm námořníků a tři junioři spali v salonu, kde vznikla po rozložení prostorná lůžka. Loď byla vybavena i topením, které jsme však naštěstí nevyužili.

Posádka: Renata a Vojta Brožkovi, Helena a Petr Šoupovi, Dana Synková, Dorothea<br />  a Michal Pestlovi, Jana, Borek a Ondra Eliášovi, Eliška a Kuba Mádrovi, Jirka Maršík.
Posádka: Renata a Vojta Brožkovi, Helena a Petr Šoupovi, Dana Synková, Dorothea
a Michal Pestlovi, Jana, Borek a Ondra Eliášovi, Eliška a Kuba Mádrovi, Jirka Maršík.

Ani lanoví není nic složitého. Výtah kosatky, otěž kosatky konstruovaná na principu příčné samopřehazovací hrazdy (které se ovšem muselo
hodně pomoci). Dále dvě lana na výtah gafle, jedno dlouhé lano jako otěž hlavní plachty připevněné dřevěnou kladkou k podlaze kokpitu, dále dvě lana ovládající zdvih postranních kýlů a konečně dvě průběžná lana zadních stěhů. Lana konopná, kladky dřevěné, aretovací kolíky dřevěné, vinšny žádné. Parádní klasika. Kauci, kterou jsem na loď skládal, jsem neplatil hotově ani kartou, jen jsem vyplnil adresu a číslo bankovního účtu.

Nejprve jsme potřebovali ujet cca 15 km kanály do jezera Ijsselmeer. V 9 hodin ráno jsme vypluli z mariny, zahnuli doleva a asi po 200 m
se před námi zjevil most. Na mapě žádný nebyl, ale stál tam a nebyl zvedací. Následoval manévr otočení 18m lodě v cca o 4 m širším
kanálu. Šlo to nečekaně jednoduše. Pak jsme již pokračovali kanály a jezery ke Stavorenu. Za dvě hodiny jsme u místního jachtklubu se
skleněnou pyramidou a u zvedacího mostu. Obsluha mostu nás nenechá dlouho čekat a umožní nám proplout do prostoru před stavorenské
zdymadlo, které má dvoje průjezdná vrata. Jedny – ty širší – jsou zavřené a na semaforu svítí dvě červená světla, druhá, ta menší
jsou připravena k naplutí. Svítí červené a zelené světlo. Spojuji se pomocí ruční VHF stanice se službou na zdymadle. Chlapík mne
ujišťuje, že můžeme vjet do těch užších vrat. Jsem lehce nejistý, zda se tam s lodí vejdeme. Prostor zdymadla je velmi úzký, což se ukáže až při odjezdu z bazénu, který končí ostřejší zatáčkou napravo. Jen těsně proplouváme a jsme na Ijsselmeeru. Vím však, že pokud se tudy budu vracet, pak si určitě počkám na otevření zámku před těmi většími vraty.

Fouká jihozápadní vítr o síle 10 až 13 uzlů. Dva chlapi vytahují hlavní plachtu pomocí horního gafle. Jde to poměrně lehce, lana v kladkách
dobře kloužou a není nutné držet pozici přesně proti směru větru, pokud jsou povolené zadní stěhy. Přesto vytažení vyžaduje chlapskou sílu, a tak se na této pozici během týdne vystřídají všichni siláci. Přední plachta je vytažena velmi rychle, zafixujeme ji na postranním vazáku a můžeme se věnovat trimování a dotažení lan. Konečně se můžeme věnovat jachtingu, vypnout motor a vychutnat svištění větru o napnuté plachty. Tjalk pěkně stoupá, a přestože jeho hmotnost je necelých 30 tun, uhání jak o závod. V počáteční euforii se nevěnuji kontrole navigace, jsme přece na vnitřním moři a tady příliv s odlivem nefungují. Bohužel mělčiny ano a při troše nepozornosti se nám daří na jednu
z nich lehce najet. Shazujeme plachty a obratně se snažíme vycouvat z onoho místa.

Po 20 minutách jsme již v bezpečné hloubce a pokračujeme v plachtění ke zdymadlu Kornwerderzand, které tvoří severní propust hráze Afsluitdijk postavené ve 40. letech minulého století. Hráz je přes 30 km dlouhá a odděluje Ijsselmeer. Tentokrát jsme měli ve zdymadle místa dost. Po otevření výjezdových vrat směrem do Waddenzee dávám pokyn k vytažení plachet, spuštění závětrného kýlu a dotažení návětrného zadního stěhu. Vítr fouká stabilně a nic nebrání vypnutí motoru. Avšak další překvapení. Odliv je právě před kulminací a s naší malou rychlostí a bez motoru nás proud vynáší mimo plavební dráhu a po velmi krátké chvilce opět nasedáme na dno. Tentokrát mě uklidňuje skutečnost, že za hodinu přijde opět příliv. Čekání si krátíme pozorováním racků a bahníků procházejících se po písečných dunách tak 30 m
od lodě.

Pokračujeme plavební dráhou k přístavu Harlingen a proti větru dosahujeme rychlosti 8,5 uzlu. Harlingen je jedním z nejkrásnějších fríských
měst, kde kotví mnoho kliprů, tjalků, skutsje, lemsteraaků a dalších lodí, které slouží k rekreačním plavbám. V jižním přístavu (Zuiderhaven) dostáváme povolení k vyvázání. Jedná se o klidnou část přístavního bazénu, kde se s lodí můžeme v pohodě otočit a vyvázat ji na dlouhé springy k přístavnímu městskému molu. Lana musí být dlouhá, protože rozdíl mezi přílivem a odlivem činí kolem 2,5 m.

V Harlingenu vládla slavnostní atmosféra, neboť právě zde se koná první etapa Tall Ships Races 2014. Za slunečného počasí následující
den plujeme na ostrov Vlieland. Míjíme zeď přístavního mola a vytahujeme plachty. Střídáme se za kormidlem – pínou, pracujeme s plachtami a učíme se synchronizovat pohyby při réčkování se spouštěním a vytahováním zwaarts (postranních kýlů) a zároveň dotahování
a povolování zadních stěhů. Kolem druhé hodiny vítr vadne, takže další část plavby motorujeme. Vlieland je jedním z nejhezčích fríských ostrovů, má však poměrně frekventovaný a ne příliš široký přístav. Je třeba sem vjíždět za odlivu, aby voda úzkým přístavním vjezdem šla proti vám. V sezoně je vždycky plno, ale dostal jsem radu – když už tam budeš, nějaké místo ti musí najít. A přesně tak to bylo.

Vjíždím do přístavních vrat a master na gumáku nám jede naproti, dostávám místo, ovšem to mi nejdřív musí uvolnit jiná plachetnice.
Rekreační jachty zde prostě musí dát přednost kliprům a tjalkům. S lodí, na které plujeme, totiž nemůžete jednoduše zajet na mooringy či mezi kůly. Je tak velká, že byste ji tam nevyvázali. Musíte přirazit bokem, takže moc možností vskutku není. Ostrov projíždíme na kolech. Stojí to za to, okruh dlouhý necelých 20 km přináší spoustu krásných výhledů. Pláže jsou tu rozlehlé, kilometry dlouhé a stovky metrů široké, severní moře drsné, vlny obrovské a příroda ryzí, čistá a překrásná. Nikde ani noha.

Po výjezdu z mariny jsme zjistili, že na moři moc nefouká. Vytáhli jsme sice plachty, ale rychlostí mezi 2 a 3 uzly jsme se sunuli k Terschellingu. Měli jsme v plánu vyzkoušet „dry fall“, řízené nasednutí na dno. Vybral jsem si k tomu místo na západ od vjezdu do mariny
na Terschellingu. Probral jsem s posádkou manévr, jak to celé bude vypadat a pak jsme vyjeli z vybojkované dráhy směrem na pláž. Dosednutí jsme načasovali na 2 hodiny před kulminací odlivu. Pluli jsme, až jsem najednou pocítil, že to už dál nejde. Viseli jsme dnem na písku. Kotvu jsme přenesli na břeh a hodili do písku. Dělá se to proto, že kdybychom se náhodou zdrželi ve městečku a přišel příliv, aby nám loď neodplula. Musíte uvážit, kam kotvu položit, a to vzhledem k větru, vlnám i proudu. Vyvázali jsme schůdky, abychom mohli sestoupit na mořské dno a odejít od lodě. Koupali jsme se v překrásně čistém moři, které mělo teplotu 21 °C. Večeřeli jsme v restauraci pod majákem
Brandaris. Před půlnocí jsme přepluli do mariny na Terschellingu.

Vyzkoušeli jsme „dry fall“, řízené nasednutí na dno
Vyzkoušeli jsme „dry fall“, řízené nasednutí na dno

Další den vyjíždíme z Terschellingu a vrháme se do oblasti zelené barvy (zelená je barva mělčin, které při odlivu vystupují nad hladinu).
Můžeme si to dovolit, protože kulminuje příliv, proud není už úplně silný a především tjalk před námi se touto cestou také vydává. Plujeme
a najednou loď před námi uvízla. Naštěstí jej těsně mineme a za chvíli v dálce vidíme první velkou školní plachetnici. Je to polská
Pogoria, veliká a krásná. Postupně potkáváme další ještě větší kolosy – Alexander von Humboldt II, KruzenshternMir a Stad Amsterdam. Je to úžasné defilé takzvaná Sail Parade těch nejhezčích plachetnic světa. Pomalu se vzdalujeme od Harlingenu na jih. Město je totiž na několik dalších dnů vyhrazenopouze pro Tall Ships. Naším cílem je tedy malý přístav Hindelopen.

Ráno vstáváme dřív a podnikáme prohlídku města, které bylo kdysi jedním z nejvýznamnějších holandských námořních přístavů. Dnes je to především turisticky atraktivní místo s krásným kostelem, námořním muzeem a muzeem maratonů na bruslích – závodem 11 měst na vzdálenost 200 km a koná se vždy, když zamrznou kanály. Ale naposledy to bylo někdy před 30 lety. Před obědem odplouváme a na boční vítr se blížíme k jižnímu zdymadlu hráze Afsluitdijk – Den Oever. Slíbil jsem posádce, že je vezmu k místu, kde jsou tuleni. Blížili jsme se k mělčinám mezi Den Oever a Den Helder a skutečně jsme jich pár viděli. Cílem dnešní cesty je Medemblik, do jehož městského přístavu vjíždíme po 10. večerní.

Dál máme namířeno do Enkhuizenu – hanzovního města, dalšího historicky významného přístavu Východoindické obchodní společnosti a také do města, kde je překrásný skanzen s ukázkou domů, ve kterých žili rybáři z Markenu, Medembliku a dalších zajímavých míst, kdy ještě neexistoval Ijsselmeer, ale Zuiderzee, které bylo jedním z obrovských přírodních mořských zálivů. Boční vítr sílil, pluli jsme kolem 7 uzlů, pršelo a zvedaly se krátké, ale příkré vlny. V Enkhuizenu bylo všude plno, tak jsme se vyvázali na loď podobné té naší. Kotví tu krásné staré lodě s plochým dnem v malebných kanálech, můžete tu ochutnat uzeného herinka či úhoře, naleznete tu rybářskou osadu a máte možnost vidět, jak se ručně pletly sítě, lana, jak se pralo a sušilo prádlo, prostě pravý fríský život z minulých století.

Kolem páté odplouváme do Stavorenu. V osm tam zavírají zdymadlo. Bohužel jsme to nestihli, ale užili jsme si parádní plavbu na zadoboční vítr o síle přes 20 uzlů. Vyvazujeme se u mola před Stavorenem. Ráno se budíme brzy, abychom byli první u zdymadla. Musíme být totiž s tjalkem do 11 hodin v marině. Proplouváme zdymadlem a míříme kanály do Gaastmeeru. Vjíždíme do přístavu, loď bezpečně vyvazujeme, doplňujeme palivo a předávka trvá asi 3 minuty. Majitel společnosti se mě ptá, zda je vše ok. Ujišťuji ho, že ano, vrací papír s kaucí a přeje šťastnou cestu domů. Také říká: „Doufám, že se zase vrátíš,“ odpovídám: „Sure,“ ale cítím něco jako: „To si piš, že jo, a hodně rychle“. Za dva dny objednávám loď na srpen.

Tento článek vyšel v časopise Yacht 12/14.