Po čtrnácti sezónách strávených na Baltu jsem se loni na podzim rozhodl změnit vodní prostředí a posunout se trochu na jih. Zvažoval jsem Itálii v náznaku i Chorvatsko, ale upřímně, lákalo mě velmi Řecko. Když jsem později na Facebooku zahlédl nabídku možnosti kotvení v Řecku s českým zázemím, bylo téměř rozhodnuto. Vypravil jsem se v listopadu prohlédnout možnosti nabízeného kotvení lodi a zázemí české základny. S majitelkou jsem si podal ruku a padla dohoda, že pokud vše půjde podle plánu, na velikonoční svátky 2024 budu se svojí malou lodí v řeckých vodách.
Zima naštěstí byla letos mírná, a tak spousta práce, co byla na lodi, se zvládla v termínu a na 26.3.2024 jsem byl připraven vyrazit na cestu do Athén. Tedy 2154 km. Loď sice vlastním už zmíněných 14 let, ale jelikož byla 99% tohoto času celoročně v Německu na Rujáně, praxe v tahání lodě mám minimum. Druhého do party, kdo by měl řidičák alespoň B-E jsem nesehnal. Jel se mnou jako podpora můj syn, který ale má řidičák pouze B. Smířený s osudem, že cestu do Řecka odřídím sám a s dostatečnou časovou rezervou (tří dnů) jsme vyrazili na cestu.
Plán byl celkem jednoduchý, přes den jet, nikam nechvátat a bezpečně dojet do Athén. Tedy po D1 na Brno, Bratislava, přejet Maďarsko / Srbsko / Severní Makedonii / Řecko. Nejkratší cesta…
Vyjíždíme ze Sedlčan 26.3. v úterý ráno. Na pátek 29.3. jsem měl domluvený mezi 8-11h pod Athénami jeřáb na spuštění lodě na vodu. Cesta začala celkem na pohodu, D1 je už relativně sjízdná a D2 taky. Celkem v pořádku jsme za první den přijeli na Maďarsko Srbské hranice.
Na hraničním přechodu jsem najel mezi osobní auta, bylo jich tam asi pět,co stáli přede mnou a pomalu se blížíme k přechodu. Pohodové nadšení z cesty se ale náhle rozplynulo, když dorazil k našemu autu maďarský celník a lámanou angličtinou mi sdělil, že jsme vysocí a musíme se zařadit mezi kamiony. Zmrznul mi úsměv. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsme privátní souprava, nevezeme žádné zboží, ale vezeme si starou loď na prázdniny do Řecka. Rezolutně se postavil před auto, ukázal, že se musím otočit a zařadit se mezi kamionovou dopravu. Nemohl jsem to vůbec rozdýchat a tak jsem ještě zkusil starší menší přechod hned vedle dálnice, ale při příjezdu na tento hraniční přechod jsem zjistil, že ani nemám šanci ho projet, výška na průjezd byla 3,4m, naše loď na vleku 3,8m … Nezbylo nic jiného, než se potupně vrátit na dálnici a stoupnout si do kolony kamionu.
Naštěstí to nebyla nějaká nekonečná kolona a cca po třech hodinách popojíždění jsme se ocitli na maďarské kontrole. První co přišlo, byla váha. Odevzdat doklady od auta / vleku / lodě. Po převážení celé soupravy auto / vlek se v okénku objevil prst vzhůru, že mohu jet dál. Spadl mi kámen ze srdce, ač jsem se snažil loď nechat opravdu prázdnou, absolutně jsem netušil, kolik naše souprava může vážit, ale očividně to bylo v pořádku.
Po několika metrech, přišla další, celní kontrola, všechny doklady, pár minut a můžeme jet dál. Před námi zbývala poslední závora za kterou už je bezcelní zóna a Srbsko na dohled. Přijíždíme k závoře, pěkně pozdravím a čekám na otevření závory. Celník přijde k okénku a chce po mě doklady o nákladu, fakturu za loď a papír s razítkem. Bez razítka neotevře závoru! Ptám se tedy, kde mohu získat uvedený papír s razítkem, aby mohl otevřít tu jedinou závoru. Ukazuje mi na maďarské kanceláře, že prý tam vše potřebné vyřídíme. Otrávený vystupuji z auta, odcházím za jednou ze dvou úřednic, která má noční službu. Vysvětluji důvod našeho překročení hranic, jedeme s lodí, která je téměř 50 let stará na prázdniny do Řecka. Předkládáme všechny doklady a očekávám rychlý odjezd.
Jaké bylo mé velké překvapení, když maďarská celnice neuměla anglicky téměř ani pozdravit. Stále kroutila hlavou a z jejich gest bylo patrné, že abych mohl opustit EU, musím mít fakturu na zboží co vezu. Odpovídám, že nevezu žádné zboží, jedeme s lodí na prázdniny do Řecka! Vezete loď, je to náklad a to je vždycky zboží, zněla odpověď. Chci fakturu na zboží. Zeptal jsem se, jestli někdo může mít fakturu na padesát let starou loď a ukazuji datum výroby v rejstříkového listu Ministerstva dopravy.
“Dobře, ukažte mi doklady od lodě”, zní odpověď celnice. “Koukáte na ně, držíte je v ruce”, povídám.
“Tohle, že jsou doklady od lodě ??? Uf uf … “
Po třech hodinách, kdy jsem blokoval kompletní přechod hranic do Srbska, (celník při našem příjezdu sundal závoru před autem a vůbec nic neřešil ) kdy asi slečna úřednice, po deseti kopiích všech našich dokladů a skenování a rozesílání na XY e-mailových adres, telefonování na všechny strany najednou vyndala papír a dala na něj razítko. Podíval jsem se na synka a říkám, vypadá to, že po sedmi hodinách na maďarských hranicích můžeme popojet na ty srbské. Konečně přišel ospalý celník, který před námi zavřel závoru a slavnostně ji otevřel.
To, co se dělo v kamionech za námi, si úplně představit nedokáže asi nikdo. Ječící a troubící smečka kamioňáků se mohla posrat. Chápal jsem je, oni měli všechny doklady v pořádku a já blokoval přechod přes tři hodiny. Samozřejmě jsem navrhoval, že dám auto s lodí stranou, aby oni mohli jet dál, ale celníky na maďarské straně to absolutně nezajímalo a řekli mi, že dokud nebudu mít vše papírově ok, nesmím auto ani nastartovat. Pecka !
Vjíždíme do Srbska. Policie, váha, celnice, všude kompletní doklady naše, auto, vlek,loď, vše celkem v pohodě a rychle. Opět jsem v naději, že to nejhorší je za námi, rozjíždím se a chci opustit přechod, parkoviště pro kamiony a hromady spedičních firem. Dříve než jsem tak stihl učinit, přichází ke mě chlapík a oznamuje mi, že pro průjezd Srbskem musím být odbaven na spediční službě. Prý všechno vyřídí, ať zaparkuji a přijdu za ním do kanceláře. Byly už dvě hodiny ráno, únava pracovala a opravdu už jsem si chtěl jít lehnout a spát. Priorita byla ale dostat se alespoň na první pumpu na dálnici v Srbsku.
Parkuji a jdu najít chlapíka, co nabízel spediční služby. Sedí v první kanceláři, s úsměvem mě přivítá, podá mi ruku a povídá. Máš pěknou loď, kam ji vezeš ? Odpovím zcela chladně, že jedeme do Řecka na prázdniny. Loď je stará a určitě není na prodej. Pochopil situaci a vysvětlil mi, že na tranzit přes Srbsko potřebuji od něho papír s razítkem, pro případnou kontrolu policií. Papír samozřejmě vystaví na počkání a bude to stát 580€.
Zastavilo se mi srdce. Když jsem trochu pochopil situaci, nechávám si vysvětlit, za co tato neskutečná částka má být. Chlapík povídá, tvoje loď stojí 30.000€, já za ni vezmu zodpovědnost, že ji převezeš přes Srbsko a neprodáš ji v Srbsku a ještě spousty řečí okolo, jak mi zaručuje bezpečnost atd … povídám mu, že moje loď má hodnotu max 5.000€, jelikož je téměř 50 let stará a opravdu ji nemám v úmyslu prodat v Srbsku. Další hodina byla pryč. Odmítal jsem zaplatit takovou raketu za průjezd Srbskem, zvažoval jsem, že se vrátím zpět domů. Ale přeci to nevzdáme, když už jsme dali Maďary, tohle musíme dořešit taky.
Nechal jsem chlapíka chlapíkem a šel vyjednávat na jiné spediční firmy. Bylo jich tam asi deset a i když bylo téměř ráno, všichni dělali, že něco dělají. Oslovil jsem jedinou ženu v kanceláři. Potvrdila mi, že uvedené doklady opravdu potřebuji, ale že když půjdu támhle do těch dveří, tak mám šanci dohodnout lepší cenu. Klepu na dveře spediční firmy, uvnitř sedí dva chlapci zahaleni do hustého dýmu z všudypřítomných cigaret. Sděluji jim své potřeby na tranzit přes Srbsko. Podobné řeči o bezpečnosti, policii, průjezdu … cena 280€ když budeme vycházet z ceny 5.000€ za loď.
Jeden ke mě přichází a potichu mi sděluje, že to mohu mít i o hodně levnější, když od nich odvezu někoho, koho oni potřebují dostat do Severní Makedonie. Ztuhl mi úsměv. Vysvětluji, že máme auto úplně plné kvůli váze lodi. Chlapík se na mě podíval a říká: “Loď máš prázdnou? On může jet v lodi, to není žádný problém. V případě problému ochrání Vás i loď!”
Blesklo mi hlavou “Balkán” se vším všudy. Smutně odcházím, úžasnou nabídku jsem odmítl. Vcházím do dalších dveří, krom mladého kluka za stolkem nikdo nikde není. Koukám na něj na půl oka, vysvětluji situaci a žádám o pomoc. Podíval se na mě, zeptal se kolik stojí loď, doklady a vše dokola. Řekl OK, vystavím ti papír, dám ti razítko, až přijedeš na makedonské hranice, odevzdáš všechny tyto papíry a pojedeš do Makedonie, ok?
Kolik mě to bude stát? ptám se. 80€ zní odpověď. Nevěřím, ale kývnu, že souhlasím. Řekl mi, ať počkám v autě, že vše vyřídí a přinese mi potřebné papíry do auta. Za deset minut stojí u auta, předává mi papíry s razítkem a klade mi na srdce, že až budu na hranicích (Srbsko-Severní Makedonie), abych mu zavolal, pošle k našemu autu někoho, komu předám kompletně všechny papíry, které mi dává. Souhlasím a odjíždíme vstříc srbské dálnici. Jsme opravdu unavení, tak na první pumpě na dálnici parkuji mezi kamiony a jdeme do lodi spát. Maďarsko-Srbské hranice, papírování více jak sedm hodin !
Vstáváme poměrně brzy, uvaříme si v lodi kafe, malá snídaně a chci pokračovat v cestě. Když slezu z lodě a přijdu k autu, koukám, že se někdo pokoušel auto vykrást. Naštěstí se mu to nepovedlo, takže jen několik poškozených gum okolo oken ( šly dát v pořádku zpět na své místo ) a drobné oděrky. Balkán, co bych tak asi chtěl, říkám si v duchu. Auto bez problému naskočí a vyrážíme vstříc srbské dálnici.
Musím uznat, že dálnice mají asi lepší, než u nás. Cesta utíká dle předpokladu, povolená rychlost s vlekem je 80 km/h a i když začíná foukat celkem brutální bora, snažíme se jet jak to jen jde, i když poryvy větru jsou chvílemi opravdu hodně silné. Všechny info tabule na dálnici soustavně varují před silným větrem. Poryvy opravdu sílí a jízda je hodně nepříjemná, občas dostaneme takový poryv větru, že se vlek s lodí rozhoupe a rychlost musím přizpůsobit větru. To se ovšem nelíbí vládcům dálnic a většina řidičů kamionu troubí, když nás předjíždějí a musí kvůli nám řešit tempomat.
Většinou jsou to kamiony z Rumunska a Bulharska, našli se i borci, kteří se nás snažili vybrzdit. Vzpomněl jsem si na staré školní moudro, když máš chytrou hlavu, půjdeš studovat, když ruce, půjdeš na řemeslo, když jsi ale úplný debil, můžeš jít kroutit volantem, chcát do pet láhví a samozřejmě ty hnusy pak házet okolo cest z oken. Nemám co dodat, zkušenost je jasná, je to pravda.
K večeru přijíždíme na Srbsko/Makedonské hranice. Provoz je vcelku slabý, před námi stojí několik kamionů. Řadíme se do kolony a jdu telefonovat chlapíkovi ze spediční kanceláře, že tedy jsme na hranicích a ať si pošle někoho pro ty doklady, co chtěl tak nutně skartovat. Nejdříve telefon nikdo nezvedá. Později ale volá zpět, ať prý ty dokumenty odnesu do kanceláře, ale to už jsme v bezcelní zóně a v koloně popojíždějících kamionu odmítám vystoupit a blokovat dopravu. Chlapík volá zpět, že někoho pošle, abych mu ty papíry předal. Říkám ok, ale už jsme skoro v Makedonii. Kolona se pohybuje pomalu, ale jistě a nikdo nepřišel, ani nezavolal.
Přijíždíme do Severní Makedonie. Proces se kompletně znovu opakuje. Nejdříve Policie, pak vážení celé soupravy, doklady a celníci, vše ok a pro srbské papíry si stále nikdo nepřišel. Jsme už v zóně spedičních firem v Severní Makedonii, máme u sebe kompletní papíry ze Srbska, před námi jen jedna závora na výjezdu na Makedonskou dálnici. Přijíždím k závoře, civilní obsluha chce doklady od spedice a hlavně kulaté zelené razítko. Nemáme. Otáčí nás zpět a musíme jít opět vyjednávat tranzit přes Severní Makedonii.
Kanceláří je tady asi dvacet. Vlezu do té první co je nejblíže. Vysvětlím co potřebuji a nikdo nemá s ničím problém. Trochu mě to překvapuje a ptám se tedy, kolik mě bude stát, ten “bezproblémový” tranzit. Odpověď zní 160€ a dokumenty hotové cca do patnácti minut. Opravdu už nemám sílu smlouvat, souhlasím. Předávám opět všechny naše doklady a čekám na vracení dokumentu, včetně papíru, který nám otevře tu závoru, za kterou začíná makedonská dálnice. V tom okamžiku přichází chlap, mluví jen rusky a říká, že jsme špatně odbaveni v Srbsku (neodevzdali jsme papíry). Říká mi čistou ruštinou, že mám velký problém, že jsem neodevzdal ty srbské dokumenty. Odpovídám mu rusky, že problémy jsou od toho, aby se řešily. Trochu mu spadla brada, že mu rozumím. Obratem dodal, że za 10€ můj problém vyřeší a vše potřebné odevzdá a vyřídí.
Znechuceně platím dalších 10€ a zbavuji se srbských dokumentů. Zároveň nafasuji dokumenty makedonské a celý srbský příběh se opakuje. Přejedeš Makedonii, na hranicích s Řeckem odevzdáš všechny tyhle dokumenty do přesně téhle boudičky, přesně této osobě. Vše odsouhlasím, platím dohodnutých 160€. S kompletními doklady vyrážíme vstříc další cestě.
Přijedeme k poslední závoře, s úsměvem předávám doklady s razítkem a čekám na otevření závory. Chlap se na mě podívá a říká, 10€, znechucen vyndám dalších 10€ a podám je. Závora se otevře, natahuji ruku a požaduji účet. Chlapík lehce znervózněl, chvilku hledá, pak mi podá jakysi ušmudlaný papírek a požaduje rychlý odjezd. Odjíždíme přes otevřenou závoru. Na dálnici se podívám na ten účet co mi dal a byl to účet z nějakého supermarketu za cigarety! Trošku si zanadávám jaký jsem debil, ale pokračujeme v cestě na jih a to je to hlavní.
Srbsko/Severní Makedonie, přejezd hranice s vyřízením dokladů netrvalo déle jak dvě hodiny. Severní Makedonii už projíždíme za tmy. “Dálnice” naprostá katastrofa. Prvních cca šedesát kilometrů jsem jel max 30-40 km/h, měl jsem pocit, že se musí něco rozpadnout. Když to nebudu já, tak určitě auto, nebo vlek a loď. Takové rány co jsme dostali, neuvěřitelné. Finále bylo na jednom mostě, když už jsem se zaradoval z lepší cesty bez děr. Hrdinně jsem se rozjel a najednou taková rána, že jsem si myslel, už tu loď určitě nemáme. Na mostě chyběla kompletní výztuha dilatační spáry. Asi někdo ten kus železa moc nutně potřeboval, co naděláš.
Zbytek dálnice se ale už jen zlepšoval a posledních cca sto kilometrů, už byla cesta celkem v pohodě. Okolo jedenácté večerní, přijíždíme na makedonské hranice s Řeckem. Kamionů opět moc není. Řadím se už poslušně mezi elitu dálnic, po těch dvou dnech už smrdíme asi stejně, takže smířeně popojíždíme směrem ke kontrole. Když už jsme na celnici, uvidím budku, kam mám odevzdat potřebné dokumenty. Vystupuji z auta, jdu tam. Uvnitř sedí žena, celkem příjemná, upravená. Předávám dokumenty, paní asi pět minut vše podrobně zapisuje do PC a pak všechny dokumenty opět vrací mě. Říkám jí, že jsem měl tyto dokumenty u ní ponechat. Nechtěla je. Posílá mě na policii. Opět předávám všechny naše doklady. Probíhá kontrola, znovu razítka, nový papír a všechno mi opět vrací zpět.Stojím a koukám, komu bych tedy měl ty dokumenty předat. Nervózní elita dálničních řidičů mě moc dlouho přemýšlet nenechala. Nastupuji do auta a přemýšlím. Jsme v bezcelní zóně mezi Severní Makedonií a Řeckem. Celní i Policejní odbavení v Makedonii máme za sebou. Budka, kam jsem měl všechny ty dokumenty odevzdat tady sice stojí, ale nikdo ty dokumenty nechce. Rozhodnutí bylo rychlé, vidím před sebou úplně volný přechod pro osobní auta do Řecka. Vyjíždíme z řady kamiónu, koukám průjezd pro osobáky je vysoký 4,5m, kouknu na synka a říkám, zkusíme to, maximálně nás pošlou zpátky …
Zastavuji u pasové kontroly. Celník si bere naše pasy, doklady strčí do čtečky, píp … podívá se na nás, vrací pasy a říká “ WELCOME TO GREECE “ chvilku jsem nevěřil a čekal na někoho, kdo nás otočí a pošle zpět mezi kamiony … nic, normálně jsme projeli. Ten pocit, malé vítězství, pocit svobody. Zpět v EU.Telefon a tablet opět začaly fungovat na 100%, vzduch byl najednou dýchatelnější.
Obrovsky oceňuji schengenský prostor a evropskou unii. Všichni co držkují nad EU a svobodou pohybu bych poslal do řiťi… kdo nezažil, nikdy nepochopí. Zbytek cesty už probíhal zcela bez problému. Řekové sice pár kilometrů za hranicemi také nemají cestu úplně super, ale pocit z dosažení cílové země je k nezaplacení, i když k moři a jeřábu to máme ještě asi 600 km. Zastavujeme u první větší benzinové pumpy a jdeme spát do lodi. Usíná se nám o hodně lépe, cítíme se bezpečně, parkoviště je osvětlené a pumpa pod kamerovým systémem. Ráno kafe a snídaně na pumpě, s radostí vyrážíme na poslední úsek naší cesty.
Řecké dálnice, už jsou opravdu bezvadné, takže jsme ve čtvrtek 28.3. dle plánu ve tři hodiny odpoledne stáli u brány dohodnuté mariny s jeřábem. Vše už šlo jako po másle. Rychlá dohoda na druhý den dle plánu na jeřáb. Ulevilo se mi. Zaparkujeme vedle velkého katamaránu a pomalu se chystáme připravit loď na ranní jeřábování.
Po té dlouhé cestě a spousty ran, co loď na vleku utrpěla, bylo uvnitř lodě vyklepané snad úplně všechno. Komplet pojistky, všechny možné fastonky a konektory v elektrice, prostě nefungovalo vůbec nic. Při čekání na ranní jeřáb, jsem opravil alespoň startováni motoru, abychom mohli odplout od jeřábu. Jak se druhý den ukázalo, startování motoru sice bez problému, ale pod jeřábem, až na vodě zjišťuji, že nejde chladicí voda do motoru. Prosím jeřábníka o 15 min času, že najdu příčinu a opravím na místě. Vyndám kompletní vodní pumpu, kontroluji impeler (byl nový, sám jsem ho tam dával cca před měsícem ), v tom spěchu jsem přemýšlel, jestli jsem ho tam dal správně. Chybu jsem nenašel. Namontuji vše zpět a voda stále nečerpá. Přichází jeřábník a říká, že musíme buď odplout, nebo nás může dát zpět na vlek. To nikdy, řekl jsem, že odplouváme, ale rad bych dokončil opravu na bóji hned vedle jeřábu. Neměl s tím problém, odplouváme, uvazujeme se na bóji před marinou a znovu jdu rozebírat vodní pumpu.
Vše je v pořádku, jen ta voda prostě neteče. Uvědomil jsem si, že jsem při zimní opravě měnil kompletní vodní vedení. Porocházím hadice filtr a zjišťuji, že se uvolnila po cestě jedna hadice a přisává vzduch. Dotahuji šroubek, který mě stál asi tři hodiny nervů a hledání příčiny. Motor naskočí a voda poslušně proudí motorem, jen kontrolka dobíjení jaksi zhasnout nechce. Což, to už nevnímám jako velký problém. Starý motor Farymann žádnou elektriku na svůj provoz nepotřebuje, baterie máme téměř na 100% a tak vyplouváme vstříc řeckým vodám a novému kotvení v zátoce Korfos. Tak nějak to ze mě spadlo, těšíme se nové zkušenosti v řeckých vodách, věřím, že budou už snad jen pozitivní.