Selvagem Grande je největší z maličkého a celkem ztraceného souostroví Ilhas Selvagens. To „Grande“ je třeba dát do kontextu s rozměry ostatních ostrůvků, celý ten kus skály má mírně pod dva krát dva kilometry.
Ostrovů je v širém Atlantiku pomálu, takže když Ilhas Selvagens objevil v patnáctém století portugalský mořeplavec Diogo Gomes, vypadalo to jako dobrá zpráva. Brzo se ale ukázalo, že tyhle ostrovy nemají námořníkům co nabídnout. Je tu plno mělčin a podmořských skalisek, kryté zátoky skoro neexistují a hlavně tu nejsou žádné přirozené zdroje pitné vody.
Lidé z Madeiry nebo Kanárských ostrovů ostrov příležitostně navštěvovali a vytěžovali, ale trvalé osídlení tu kvůli nedostatku vody nikdy nevzniklo.
Oč menší hodnotu ale má souostroví pro člověka, o to cennější je pro stěhovavé ptáky, kteří zde odnepaměti hnízdí a přivádějí na svět mláďata. Člověk a některé další invazivní druhy, které s sebou přitáhl, tomu samozřejmě úplně nepomáhají. Proto portugalská vláda, která ostrovy v druhé polovině 20. století koupila od soukromých majitelů, udělala asi tu nejrozumnější věc a celé souostroví vyhlásila za přírodní rezervaci.
Hned po zhasnutí motoru se jdu vysoukat z přebytečných vrstev oděvu. Jsem oblečený úměrně začátku své vachty v šest ráno a dopolední slunce mě začíná pomaličku rozpouštět.
Petr si povídá vysílačkou se strážci parku a dozvídá se, že prohlídka ostrova začíná v deset a jestli se chceme připojit, je pomalu čas se vylodit. Odsouváme tedy plány na snídani a kafe a místo toho se snažíme vydolovat z podlážek kusy dna dinghy a vzbudit Mílu. Obojí se plus mínus daří, nafukujeme člun a připravujeme se k výsadku. Anne chvíli pozoruje strmé stezky vedoucí ze stanice strážců nahoru na útesy a poté podotkne, že co se jí týče, vystačí si s pozorováním ostrova z paluby LORELEI. Na člunu ke břehu tedy vyrážíme ve čtyřech. Je to kousek, doveslovat tam nám trvá zhruba stejnou dobu, po jakou bychom zápasili s těžkým šestikoňovým outboardem.
Hurá na břeh!
Na břehu nás vítá chlapík v uniformě Polícia Marítima, bere si od Petra vyřízené povolení ke vstupu i naše občanky. Jak se za chvíli ukazuje, je to jediný z čtveřice místních, který ovládá angličtinu, takže jsme jenom rádi, když se připojí k prohlídce. Seznamujeme se taky s párem chlápků z druhé plachetnice: Britové neurčitého věku, jako z učebnice 🙂 Ve stanici strážců parku si necháváme vesty a vyrážíme na prohlídku ostrova.
Tady žijí jediní lidé na ostrově
Zátoka s LORELEI (vpravo) a plachetnicí našich kolegů
Výstup nahoru nás skutečně dost zadýchá, naštěstí je jednorázový. Selvagem Grande je v zásadě zvednutá placka a jak už se člověk jednou vydrápe nahoru na útesy, šlape si víceméně po rovince.
Stanice strážců na Selvagemu Grande je jediné trvalé osídlení celého souostroví. Ostatní ostrovy (hlavně menšího bratra Selvagem Pequena) čas od času navštěvují, aby zkontrolovali stav hnízd a další věci, ale většina práce se odehrává zde. Ochranu Ilhas Selvagens zajišťuje portugalské námořnictvo, připravené kdykoli odsud vypoklonkovat nezvané návštěvníky. Později mi řidič taxíku ve Funchalu vyprávěl historku, jak takhle musela portugalská vojenská loď zahnat americkou cruise ship plnou nadržených turistů, ale nic jsem k tomu na webu nedohledal.
Pokud byste pluli okolo, určitě sem nejezděte na blind. O povolení ke vstupu do rezervace je třeba požádat předem a na konkrétní datum, správa parku hlídá, aby se tam nevyskytlo příliš mnoho lidí najednou.
Nahoře. Teď je oceán klidný, ale někdy je tu prý k vidění slušné tóčo
Ano, i teď se díváte na ptačí hnízda
Cestou nám náš průvodce ukazuje všelijaká, důmyslně maskovaná hnízda, a vypráví spoustu detailů o místní fauně a flóře. Jeho kolega policajt se trochu potí, ale statečně překládá do angličtiny všechno, co zvládá. Já toho mnoho nepřevyprávím, na tenhleten přírodopis jsem nikdy neměl buňky, ale ekosystém tady je zřejmě bohatý a unikátní, i když se krajina nezkušenému oku zdá dost pustá.
Byli jsme mj. představeni i těmto miniaturním pišišvorům
Z historek zasloužilých ochranářů: jelikož člověkem zavlečené zvířectvo, hlavně králíci a krysy, decimovalo místní ekosystém, padlo rozhodnutí je zcela vyhubit. To bylo třeba udělat selektivně, aby to přežil ten zmíněný ekosystém. Hubilo se tedy „ručně“, v rojnici, a celý proces trval několik let.
Ptám se našich průvodců na délku štace. Standardně se sem prý jezdí na dva týdny, ale někdy je moře neklidné a člun, který sem jezdí z Funchalu se zásobami a střídající posádkou, se zpozdí, takže je třeba počítat s přetažením o pár dnů.
Míjíme měřící stanice, malé sruby sloužící pro potřeby strážců, a heliport. Ten je určený pro případy akutní nouze, jinak všechna doprava lidí a materiálu probíhá po moři.
Maják, která nám svítil na cestu. Je tady teprve od 70. let, předtím byly ostrovy zcela ve tmě
Nebýt cedule, člověk by místní heliport snadno minul
Z historek zasloužilých ochranářů: po odstranění lidmi zavlečených náplav a obnově ekosystému představují největší ohrožení pro hnízdící ptáky draví racci. Lovit je by bylo neefektivní, lepší je bránit jim v rozmnožování. Jenomže racek se jen tak nedá a když mu vajíčka rozbijete nebo vezmete, přeletí o kus dál a snese nová. Takže strážci parku vajíčka otevírají, vycucnou obsah a skořápku zase zalepí, aby racek nic nepoznal a seděl na mrtvých vejcích až do konce hnízdící sezóny.
Támhle na nás čeká LORELEI s klimbající Anne na palubě
Cestou zpátky dolů ještě míjíme dům, který si zde svého času postavil Paul Alexander Zino, významná postava v dějinách místní ochrany přírody. A to už jsme prakticky zpátky ve stanici strážců.
Betonová konstrukce v pozadí je jedna z jímek na dešťovou vodu. Jsou tu podobné svody vody z kopce jako na Madeiře.
Po prohlídce ostrova nám naši průvodci nabízejí občerstvení, dokonce pivo. A nic za to nechtějí. Prý v příštích dnech žádné další lodě nečekají, takže kdybychom chtěli zůstat na bójce přes noc nebo i přes dvě, není problém. A večer bychom se mohli stavit na panáka. Chápeme, že služba tady nebude úplně nabitá společenskými styky, a jakkoli je představa rychlokurzu portugalštiny a češtiny nad pár drinky lákavá, my se budeme držet plánu. Petr se ještě shání po možnosti odeslat odsud pohlednici, ale tahle služba pro fajnšmekry, co se poštovních razítek týče, už je bohužel zrušená. Loučíme se s těmi milými lidmi, nasedáme do dinghy a veslujeme zpátky k LORELEI.
Na lodi si dáváme pořádné jídlo (vlastně snídani a oběd v jednom) a pak máme pár hodin R&R. Plán je vyrazit v šest večer, abychom při uvažované VMG dorazili k Porto Santo v pátek ráno. Odpočinku využíváme mimo jiné ke koupání. Protože dát si pár temp v únorovém Atlantiku, u ostrova, o jehož existenci většina lidí ani netuší (a sám jsem mezi ně ještě pár týdnů před plavbou patřil), to člověk prostě chce 🙂 Musím se trochu osmělovat, ale voda je vlastně docela fajn.
Moc-li studená?
Dá sa!
Využívám taky nabídku poslat domů zprávu přes satelitní telefon (na ostrově samozřejmě není žádný mobilní signál). Jednak aby doma věděli, že všechno elektrárna a v tunelu nic nestalo, jednak si to chci vyzkoušet.
Další články autora naleznete na jeho jachtařském blogu Za vlnou vlna.