Z Lanzarote na Madeiru 7: Calheta a poslední šlág

Ráno mě budí zase rybáři, vracejí se z lovu, vykládají ryby a zpívají si při tom nějaké madeirské lidovky. Buď je to jiná směna než když jsme připluli, nebo tihle chlapi nikdy nespí. Každopádně ty lodě za celou noc nechcípli.


Za světla si můžeme marínu pořádně prohlédnout. Je tu nápadně málo plachetnic, speciálně ve srovnání s tím, že pořád nevíme, jestli pro nás budou mít místo ve Funchalu. Že by to tu bylo natolik nepopulární?

Naše marína za světla…

…a LORELEI na hammerheadu

Petr nás oficiálně přihlašuje a dostáváme kýžené vstupní karty. Na ranní kávu nás přichází pozdravit naše spojka, jachtař a Petrův kamarád Tomáš, který se na Madeiru přesunul i s rodinou a provozuje tady motorák hlavně pro potápěče. Pomohl nám rezervovat molo zde a teď pomáhá kapitánovi i s obvoláváním lidí ve Funchalu. Taky nám objasňuje stav maríny: „Byla tady taková bouře, že se voda valila přes ten jižní vlnolam. Pocuchalo to mola i jachty u nich. Většina lodí utekla do Funchalu a Machika, některé se teď opravují. Nevím, kolik se jich bude chtít vrátit.“

Petr zůstává s Tomášem na druhé kafe, zbytek posádky vyráží na průzkum Calhety. Dneska tady zůstaneme; když se podaří vyjednat místo ve Funchalu, přesuneme se zítra tam, jinak tady plavba skončí.

Calheta (portugalsky „malá zátoka“) je jedno z nejstarších osídlení na Madeiře. Nejdřív osada, pak vesnice a od roku 1502 město. Dlouho důležitý přístav pro překládání dřeva a cukru, dneska už slouží jen rybolovu a vození turistů za velrybami. Madeira má z hlediska turistiky jednu podstatnou nevýhodu: jak ostrov roste strmě přímo z vody, nejsou tu použitelné přírodní pláže. Takže na to v Calhetě šli po svém a vyrobili si jednu umělou. Byli jsme se tam pak podívat; takové to normální ulepené posezeníčko na písku. I vole Pepo Máňo češtinu jsme tam zaslechli.

Plážička jak ze žurnálu. V pozadí marína

První poznatek z místa: všechno je do kopce. A pěkně strmého. S tím souvisí druhý poznatek: bez vlastního dopravního prostředku je tu člověk víceméně v pytli. Kdybychom chtěli Madeiru trochu víc poznat, chtělo by to jednak čas, jednak nějaké vypůjčené přibližovadlo. Nedisponujíce ani jedním, bereme za vděk tím, co je po ruce. V tomto případě místní palírnou rumu s prohlídkou a možností degustace.

Tak se ukaž, palírno

Jednu dobu byla Madeira opravdovou třtinovou velmocí, ale její význam začal po objevu zaoceánských kolonií klesat. Ostrov se přeorientoval na export vína, ovoce, květin a krajek, plus nakonec na turismus a služby. Palírna v Calhetě je jedna z mála vzpomínek na cukrové časy; je tu hodně obrazů ze sklizně, dopravy a zpracování třtiny. Byl to zajímavý vhled do historie. Rum mě nedojal. Připomínal trochu právě brazilské světlé rumy nebo cachaçu. Hezký, ale že bych to musel pít dvakrát… Myslím, že se sázkou na fortifikované víno udělali místní dobře.

Domácké výrobní prostředí…

…a podobně domácká degustace

Po prohlídce palírny si dáváme ještě oběd. Pak se neúnavný turista Míla přece jen pokouší zdolat aspoň nejbližší horu, Anne si jde vyzkoušet pláž a my s Jirkou se couráme po městečku. Poprvé v životě vidím růst banány. Oceán z výšky vypadá velice mírumilovně. Přemýšlím, jak asi vypadal, když dole v maríně voda překonala vlnolamy.

První blízké setkání s banánovníkem

Všude je to do kopce nebo z kopce, rovinky tu nevedou

Vyhýbáme se několika turistickým restauracím a pivko si dáváme v podniku pro místní. Sledujeme dědky zabrané do domina i seladona, co vrávoravým krokem vychází z baru a nenuceně odjíždí autem. Inu. Navštěvujeme i místní hřbitov. Podvečerní přeháňku trávíme pod pergolou u džbánku sangrie.

Podvečerní chill

Dobrá zpráva: Funchal na zítřek potvrzen. Špatná zpráva: místo, které nám Tomáš doporučil na večeři, má bohužel v pondělí zavírací den. Zkoušíme náhradní restauraci; neokouzlí, neurazí.


V noci jsem špatně spal, budili mě rybáři. Fakt nikdy nespí a nikdy ty lodě nechcípají. Co už s nima. Dlouhá horká sprcha pomáhá. Je čas na poslední úsek naší plavby.

Ještě před cestou do Funchalu se přemisťujeme k místní čerpačce. Dostávám zase kormidlo a rozhoduju se pro odplutí otočkou přes záďové lano na vzdálenějším vazáku. Petr se jen usmívá, vida Alešovu školu. V klidu přistáváme u čerpačky. Tankujeme závratných 24 litrů nafty. Na těch cca 400 mil z Lanzarote sem slušný výsledek.

Zatímco jsme tankovali, zjevil se na břehu námořní policajt a lehce bandurskou se začal vyptávat na loď a posádku. Lodní ani naše doklady vidět nechtěl. Když mu kapitán řekl, že plujeme do Funchalu, odpověděl jenom „Okej, potkáme se tam“ a odešel. Mírné WTF. (Spoiler: pak jsme ho už nikdy neviděli).

Tankování

A hurá na poslední šlák!

Od čerpačky v mírném větru podél mola suterénně vycouvávám a beru to výjezdem mezi vlnolamy na volnou vodu. Máme slaboučký vítr v zádech, opět jen s genou se pomalu suneme podél pobřeží. Neva, dneska to nemáme daleko.

Očumujeme břehy, které jsme tady předevčírem měli už ponořené v soumraku. Už včera v Calhetě jsem koukal na těžko uvěřitelné stavební podniky a teď jich vidím ještě víc, což mě utvrzuje v myšlence, že nejctihodnější a nejvýnosnější povolání na Madeiře musí být statik.

Navštěvujeme ještě marínu Lugar de Baixo. Je kolem ní dlouhý příběh s nešťastným koncem. Měla se stát největší marínou na ostrově a přilákat sem víc jachtařů. Celý projekt byl ale prolezlý nekompetencí a korupcí (jak se aspoň dneska tvrdí), peníze mizely neznámo kam a moře marínu bořilo rychleji než ji dělníci stíhali stavět. Po několika tvrdých úderech oceánu byl nakonec celý záměr odpískán a dnes je možné jenom opatrně pozorovat trosky nikdy nezprovozněné maríny. Velká škoda.

Zvědavě nakukujeme z bezpečné vzdálenosti

Tohle měl být vlnolam, mola a vzadu zázemí

Poslední třetinu cesty už musíme motorovat. Míjíme resortové Sluneční město a otevírá se nám zase pohled na funchalské mraveniště. Žvýkáme tousty a pozorujeme blížíci se k přístav. Za vnějším vlnolamem stojí, jak jinak, dvě cruiseshipy. Dále jsou, za svými vlastními vnitřními vlnolamy, menší přístav, marína sportovního klubu a veřejná marína, do které míříme.

Tak už to přišlo. Závěr plavby je tady

Ještě krátký relax před přistáním

Petr mi opět svěřuje kormidlo a sám se chápe vysílačky. V přístavu je docela provoz, takže se couráme v kruzích za prvním vlnolamem a čekáme na povolení k vjezdu do maríny. Když to přijde, vplouváme dovnitř. Zajíždím si kousek bokem, abych pak mohl pohodlně zacouvat do boxu. Hotovo, fertig. Marinero chválí a já mám radost 🙂

Ještě se protáhnout kolem tady tohohle drobečka…

…a je vymalováno. Hotovo fertig.

Je úterý 7. února kolem třetí odpoledne a naše plavba je u konce. Trvalo nám to sem osm dnů, z toho necelých 80 hodin samotné plavby. V logu máme 430 mil. Na doplutí si připíjíme, jak jinak, madeirským vínem.