Funchal (portugalsky „fenyklová plantáž“) byl založen už v první fázi kolonizace Madeiry. Jeho skvělá poloha ho předurčovala pro významnou roli v rozvoji ostrova a nakonec převzal po Machiku roli hlavního města. Dnes tam žije cca 110 tisíc lidí, takže skoro každý druhý obyvatel Madeiry žije ve Funchalu.
Samozřejmě jsme měli radost z toho, že jsme se nakonec vešli do Funchalu do maríny a mohli naši plavbu zakončit na pána. Ale přístav samotný zase takové eldorádo nebyl. U paty mol bývaly podle Petra lauby, kde kromě sociálek stávaly i různé prima bary a bistra. Teď to bylo všechno schované za mobilním plotem a do kusů betonu se neustále pouštěly velké sbíječky, takže v maríně byl jednak nedostatek jakýchkoli služeb, jednak celodenní hluk. Hádám jsme si jenom vybrali špatnou dobu a třeba v příští sezóně už to tam bude o něco přívětivější.
Marína Funchal. LORELEI vzadu vlevo, staveniště za plotem vpravo
Ve vedlejším přístavu kotví i novodobá Santa Maria
Nevalný stav maríny necháváme stranou a po vyřízení formalit se vydáváme na prohlídku města. Zažívám obvyklý civilizační šok, kdy je najednou kolem mě hrozně moc lidí, zvuků a dalších vjemů, ale tak už jsem na to zvyklý. Aklimatizujeme se v příjemném bistru (Jirka má skvělý talent vyhledávat zapadlé podniky nenačichlé tolik turistikou) u limpet a piva. Procouráváme ulice starého města poblíž maríny a nasáváme atmosféru. Čeština tu zní docela často, čemuž se vzhledem k popularitě Madeiry mezi svými kamarády vlastně moc nedivím.
Fotky z potulky ulicemi se bohužel vesměs dvakrát nepovedly
Sportovec Míla se vyrazil smočit ve vodách okolo přístavu. Laskavému čtenáři vzkazuje, že už měl i lepší nápady; voda je tam špinavá a není problém narazit i na plovoucí exkrement.
Celá posádka se schází na večeři v restauraci A Cuba (což není odkaz na ostrov nesvobody, jak zjišťujeme, ale na stejnojmenné portugalské město) a po ní se ještě stavujeme v náhodném baru cestou do maríny, kde padne přiměřené množství sangrie a ponchy. Poslední noc na lodi spím spánkem spravedlivých.
Ráno si balíme věci a něco málo posnídáme. Pořizujeme závěrečné foto. Poté se naše posádka rozchází. Anne odjíždí, Petr má před sebou přípravu lodě na večerní nalodění nové posádky. Díky jeho laskavosti si tu my zbylí ještě můžeme nechat sbalená zavazadla a vyrazit na prohlídku města.
Posádko, rozchod! Díky, dámo a pánové
Staré funchalské město má člověk prochozené relativně rychle. Procouráváme celou městskou tržnici (tip: je to turistická past. Dají se tu pořídit krásné fotky, ale prakticky všechno, co se tu prodává, se dá jinde ve městě pořídit za polovic a hádám, že jinde na Madeiře ještě levněji), déšť trávíme v místní obdobě Brick Lane na výborném obědě.
Potěcha pro oko i pro pusu, peněženka pláče
A samozřejmě espady. Nebyli jste na Madeiře, pokud jste neochutnali espadu
Neotřelá nabídka ve výloze místního řezníka
Tady jsme si dobře vybrali a troufám si říci, že na své by si tu přišel skoro každý
Po obědě sedáme na lanovku a během celkem dlouhé cesty nahoru si prohlížíme město z výšky. Nahoře na kopci si chvíli užíváme další zajímavou past na turisty, kdy vás za měšec s eury chlápek ve slamáku naloží do saní a sveze vás z kopce asi kilometr po asfaltu, zatímco si z vás místním dialektem dělá celou dobu srandu (jak jsme se dozvěděli od číšnice v baru) a za vámi je nalepená dodávka s řidičem na brzdách.
Město a přístav z cesty lanovkou
Kocháme se lovením hejlů na tuhle atrakci
Pak jdeme pozdravit zde spočívajícího posledního českého krále a rakouského císaře.
Karel I. (v Uhrách Karel IV., v Československu pak zvaný Karel Poslední) si vlády příliš neužil. Bylo by fér říci, že zdědil nemožné úkoly: válku, která se nedala vyhrát, a říši, která nešla zachránit. Týž den, kdy vstoupilo v platnost příměří z Compiègne, musel Karel rezignovat v Rakousku a o dva dny později i v Uhersku. Ani s jedním se nehodlal smířit. Když se pokusil přihlásit o svá práva v Rakousku, byl z něj vyhnán. Když v Uhersku, došla vítězným mocnostem trpělivost a rozhodly se pro recept, který se osvědčil už s Napoleonem. Karel ovšem nebyl deportován na Sv. Helenu, ale po dohodě s portugalskou vládou získal „pobyt“ právě na podstatně přívětivější Madeiře. Na rozdíl od Napoleona, který v exilu přežíval ještě pět a půl roku, si ovšem Karel Madeiry neužil ani půl roku, když zde ve čtyřiatřiceti letech zemřel na zápal plic.
Vyhnaný monarcha spočívá v kostele kousek od stanice lanovky. Kdyby měl snad člověk pochyby, jestli našel ten správný kostel, napoví mu asi třicet jeho portrétů a bronzová socha. V patře kostela je taky k dispozici minivýstava z Karlova života. Krátce se s naším posledním Habsburkem pozdravíme a vydáváme se lanovkou zase dolů.
Karlův život na tuctu plakátů
Karel. Nějací monarchističtí vlezdoprdelkové od nás mu tady donesli kopii Svatováclavské koruny
Po večeři si na lodi vyzvedáváme bagáž a loučíme se s Petrem. Ten už má plnou hlavu zítřejšího vyplutí na druhou etapu s cílem v Gibraltaru. Přejeme mu hodně štěstí a minimálně tak dobrou posádku, jako jsme byli my 🙂 Po večeři se loučíme i s Jirkou, který ještě zůstává ve Funchalu, a přemisťujeme se s Mílou do Santa Cruz, odkud to ráno bude blízko na letiště. Tam si dáváme ještě posledních pár čepovaných Coralů.
Ráno na letišti pak ještě poslední z cca 467 pecnů bolo do caco, co jsem tady snědl, a pak už hurá domů.
Ještě jednou Porto Santo a naše marína z okna vzlétajícího letadla
Tahle přeplavba pro mě znamenala hodně. Zase jsem se někam posunul. Poprvé jsem se pořádně plavil po Atlantiku (plavba podél portugalského pobřeží před pěti lety bylo jen takové omočení nohou). Poprvé jsem, i když hodně z rychlíku, plachtil na Kanárech, a samo jsem doplul na Madeiru lodí, což jsem si už před lety předsevzal.
Můj velký dík patří Petrovi. Jako kapitánovi i jako člověku. Hodně mi pomohl, když jsem zápasil s oceánskými vlnami, a dal mi velkou důvěru v přístavních manévrech. Děkuju posádce, která dobře fungovala na palubě i na břehu. Děkuju LORELEI, která nás tím kusem Atlantiku provezla jak rozpálený nůž máslem. A samozřejmě Neptunovi, že nad námi držel v celém tomhle dobrodružství i po něm (spoiler: loď nakonec o necelé tři měsíce později šťastně přistála v Largs) ochrannou ruku. Ahoj!
Ještě tradiční trasa z navigace. V tomhle měřítku je ale trochu strohá 🙂
A to je úplný konec. Díky za pozornost – a zase někdy příště!
Další články autora na Kráse jachtingu
nebo
na jeho blogu Za vlnou vlna