11. Janna: Singapur- Langkawi INSTALACE SPORÁKU

25. červen 2008: Ráno jsem se vzbudila až v sedm hodin – tady se prostě krásně spí (poznámka: Janička běžně vstává mezi pátou a půl šestou). Péťa ještě pochrupával. Vysoukala jsem se opatrně z postele a šla namazat tousty s marmeládou. Potom jsme již oba vyrazili do umýváren provést ranní hygienu a já naplnit naše dvě termosky horkou vodu do tělocvičny – náš obvyklý ranní rituál… To se ale dneškem změní!

Jaké štěstí, že Singapore a Raffles Marina jsou v podstatě čínské čtvrti. Číňané mají totiž ve zvyku mít stále po ruce horkou vodu na zalití čaje. To nás zachránilo při lednových a únorových opravách, kdy jsme zjistili, že sporák nebudeme schopni zprovoznit, dokud nám nedodají správné LPG bomby a konektory. Měli jsme tedy alespoň tu horkou vodu na čaj, instatní nudle… I přesto bylo po měsíci a půl, když jsme se vrátili zpět na Tchaj-wan, první doma uvařené jídlo opravdových svátkem!

Jeffrey si mě všiml a hned se ke mně začal hlásit. Chvíli si povídáme a já přitom nalévám horkou vodu na ranní kávu a čaj.Ráno se stala událost, která předurčila chod celého dne. Jak jsem myla nádobí od snídaně, koukám nájednou za sebe a vidím malou rybičku, jak sebou bezmocně plácá na molu a zoufale lape po vzduchu . Volám Péťu ať se přijde podívat a rybku rychle házím do vody. Rybka chvilku klesá jako bez života…
„Né, ta nemůže být mrtvá…“
„Ono jim to chvilku trvá,“ říká Péťa a rybka sebou najednou trochu škubne, trochu sebou cukne, pak zamrská ocasem a pak už se obrátí do uctivější pozice břichem dolů, a jak si protahuje kosti, koukne na mě a děkovně zamrká.
„Ale prosím tě, to nestojí ze řeč,“ mávnu rukou a rychle zatlačím slzu, která se mi dere z koutka oka.

Hurá, zachránila jsem rybí život! To je určitě dobré znamení. A taky že bylo.

Hlavní položkou na dnešním plánkonspektu je instalace sporáku, která se ukázala být vysoce komplexní operací a nakonec nám zabrala celý den. Z vysněného oběda z vlastní kuchyně bohužel muselo sejít. Na palubě máme týkovou konstrukci, přišroubovanou skrz „střechu“ naší hlavní kabiny, na které byl původně přidělán záchraný člun. Na konstrukci jsme přišroubovali desku z vodotěsné překližky, která původně tvořila jednu kuchyňskou skříňku v místě, kde máme teď sporák. Do desky jsme vyvrtali díry a bomby k desce částečně přišroubovali, částečně přivázali.

Je to jen prozatímní umístění, neboť po nákupu člunu se bude muset jejich uložení znovu promyslet. Pak už zbývalo „jen“ navrtat asi třícentimetrovou díru do stropu kabiny tesně u stěžně na protažení hadice. To zabralo zbytek dne. Prý „dvakrát měř, jednou řež“! My jsme měřili přinejmenším dvacetkrát. Člověk si tak nějak chce být jistý, že díra kterou do lodi vyvrtá bude na tom správném místě. A samo vrtání je jednoduše neuveřitelně bolestivá záležitost. Jako by si člověk vrtal díru do vlastního břicha. Jen při představě jak se vrták a po něm zuby pily na díry noří do těla naší bílé lodičky, prach z laminátů lítá kolem, nám oběma bylo mdlo.

Navrhuji přestávku na oběd a ženu Péťu ke koupi posilňujícího oběda v místní kantýně pro zaměstnance. Po polední siestě se pouštíme do obávaného vrtání. Jsem vyslána do šatníku s pytlíkem na chytání pylin. Nastavuji igeliťák na předem určené místo a už slyším zvuk vrtačky. Nestačím se ani leknout, když tu najednou Péťa vykřikne: „Tady je nějaký drát!“

Vrtání se přerušuje. Musíme zjistit, co je to za záhadný drát. Dva šedivé dráty mizí pod obložením stopu, bude to jeden z nich. Já stojím u našeho rozvaděče a zapínám jeden jistič-spínač za druhým, zatímco Péťa s multimetrem sleduje, kterými dráty jde šťáva. Další ze slepých drátů, které tam zanechal původní majitel. Nechtělo se mu staré dráty vytahovat a zkoumat, co kudy vede, tak prostě tam staré dráty nechal a natahal nové… Drát jsme tedy uštípli a vyhodili.

Teď už stačilo pouze provrtat překližku, která tvořila obložení stropu, a vlepit a zatmelit záslepku, kterou bude procházet hadice s plynem a která zaručí, že nám skrze naši novou díru nebude do lodě téct (jak alespoň doufáme). Napojili jsme hadici na sporák a na palubě

přišroubovali bombu. Sporáky a především plyn jsou jednou z nejnebezpečnějších věcí na lodi, teď tedy přišel ten velký moment. Vše bylo propojeno, ale sporák nejdřív nechtěl naskočit. V návodu psali, že se to musí chvíli podržet (sporák má automatické škrtátko), tak jsme u toho chvíli stáli, škrtátko cvakalo, házelo jiskry a nic. Od sporáku k bombám to máme asi 7 metrů, takže to chvílí trvá než ten plyn proteče. Běhali jsme kolem toho, jak splašený, všechno jsme několikrát zkontrolovali, zavádu jsme nenašli, tak jsme to znova pustili, tentokrát podstatně déle a ono to vzplanulo. Pak jsme ještě provedli kontrolu úniku plynu, čmucháním i kontrolou, zda neklesá tlak, když se zavře bomba, a dali se do vaření.

S nadšením jsem se pustila do nového úkolu a za půl hodinku jsme si pochutnávali na prvním jídle z naší lodní kuchyňky: těstoviny s orestovanou zeleninovo-žampionovou směsí. S plnými žaludky a prostoupeni pocitem uspokojení nad úspěšně vykonanou prací jsme kolem půl desáté ulehli ke spánku v kokpitu.

S plně funkčním sporákem začíná nová era našeho života na lodi.

Další díl:  12. Janna: Singapur-Langkawi VODOINSTALACE