1.7.- 5.7. 2009
V pět hodin zachrastily klíče v zámku a „Carl Louis“, údajně nejlepší restaurace v celé PP, otevřela a my byli vpuštěni dovnitř. Číšník si musel myslet, že jsme nejméně týden nejedli, když nás viděl čekat hned za dveřmi jako dva hladové supy. Po vstupu do restaurace jsme byli nejprve požádáni, abychom se zuli! Večeří se tam totiž naboso, boty vám dají do takového velkého šuplíku a dovedete si jistě sami představit, co se děje, když se ten šuplík po dvou hodinách otevře… Však obsluha jenom ukazuje a drží se v uctivé vzdálenosti.
Poté co jsme byli usazeni ke stolu, vytáhla Janička z batohu šaty a šla se na záchod převléct, aby nebyla na oslavě jak hadrník. Číšníky to sice trochu vyvedlo z míry, ale úroveň večera byla rozhodně pozvednuta.
Dlouho jsme váhali, až jsme si nakonec objednali menu a la carte pro dva a nelitovali jsme. Po předkrmu a polévce následoval tuňák na grilu a pangaciový kari závitek v kokosové omáčce, k tomu lilek na grilu, krevety s guacamole, avokádo s rajčatovou salsou uprostřed, rýže. Tím ten příval ustal. Janička ale poznamenala, že by si možná dala ještě dezert (co by to bylo za narozeniny bez dortu) a tu náhle přinesli kokosový ořech s nádivkou z melounu, ananasu, banánu a to vše zasypáno skořicovým třtinovým cukrem. Celou tu hostinu jsme zalévali jakýmsi francouzským bílým vínem (poprvé, co jsme si dali v restauraci láhev vína). Bylo to opravdu vynikající. Už se nedivíme, že se tam i v týdnu musí člověk zarezervovat dopředu!
Po večeři nás vyzvedla tříkolka s naším dvorním šoférem Bordzem. V jachtklubu oslava pokračovala v kruhu našich sousedů jachtařů nad lahví bílého, kterou Janička dostala ráno od majitele klubu jako dar. Kolem desáté jsme se ale odebrali na kuťě, protože nejen my, ale také Australan Mark, jsme chtěli hned další den odplout. On jel na jih, my na sever. Cissy nám posvítila z verandy klubovny, abychom viděli, kudy veslovat zpět k lodi. Původně jsme jí sice říkali, že je to zbytečné, že se nějak trefíme, ale nakonec jsme byli za její pomoc opravdu rádi. Zapomněli jsme totiž před naším odchodem navázat na zadní stěh blikající světlo, které se ve tmě automaticky zapíná a které nás naučili používat mořští vlci v Lumutu, a v potemnělé zátoce jsme neviděli ani na „krok“ natož na to, kde se právě houpe Janna.
Druhý den ráno jsme ještě s Bordzem zajeli na zeleninovo-ovocno-rybí trh, nakoupili poslední zásoby před vyplutím, naposledy se vysprchovali, zkontrolovali předpověď počasí, rozloučili se se všemi v klubu a poprvé s těžkým srdcem a neradi vyplouvali na další část naší cesty. Sampo nás ještě lákal na návštěvu podzemní říčky… Mrzelo nás, že nemůžeme zůstat déle, ale obavy z možných tajfunů nás hnaly dál. Opouštěli jsme totiž bezpečnou zónu, kde se cyklóny téměř nevyskytují, a vyplouvaly do severních Filipín, kudy často procházejí tajfuny mířící na Tchaj-wan a Japonsko.
Podle předpovědních map a statistik z předešlých let jsme měli zjištěno, že na začátku července, když už nějaký ten tajfun vznikne, jde na sever do Japonska a Filipínám se zeširoka vyhne. Navíc den před naším vyplutím prošla Filipínami tzv. intertropická konvergentní zóna, která způsobuje naprosté bezvětří a stabilní počasí. Náš motor Brumlík tuto sezónu pracuje nad plný výkon a bez problémů, tudíž nás zpráva o bezvětří spíše potěšila:) Zkrátka respekt jsme měli, ale rozum a všichni kolem, kteří Filipíny dobře znají, nám říkali, že máme ohromné štěstí na počasí, a tak jsme vypluli. Před přeplavbou Jihočínského moře jsme měli naplánovanou krátkou zastávku v Bolinau, malém rybářském přístavu na severozápadním cípu ostrova Luzon.
Cesta do Bolinaa, která byla vlastně takovou velkou zkouškou před plavbou do Hongkongu, protože šlo o víceméně stejnou vzdálenost, nám trvala cca tři dny čistého času, a protože většinou bylo opravdu absolutní bezvětří, pracoval Brumla opět na plné obrátky. My jsme si plavbu ale i tak užívali, četli si, opalovali se, polévali se kýbly vody a počítali míle, které ještě zbývaly do cíle.
Přes den byla obloha téměř blankytně modrá, obzor lemovaly kupovité mráčky (beránci) ohlašující dobré počasí (fair weather cumulus) a kolem nás široko daleko hladina hladká jako zrcadlo. Nikdy jsme nic podobného na moři neviděli! Se soumrakem se pak postupně rozsvítily hvězdy a vyšel měsíc, až se celé nebe nad námi proměnilo v obrovskou rozzářenou mapu jakoby vytrženou z hvězdného atlasu. V brázdě, kterou za sebou Janna zanechávala a kolem jejího trupu, jak rozrážel klidnou vodní hladinu, světélkoval plankton. Sem tam se objevila nějaká filipínská rybářská loď. Co víc jsme si v tu chvíli mohli přát…
Čtvrtý den v poledne jsme se konečně přiblížili k Bolinau. Těšili jsme se na sprchu, dobré jídlo a pití a především klidnou noc na kotevní bóji, ale hned jak jsme zahnuli do ohybu úžiny mezi korálovým ostrovem Santiago a pevninou Luzonu, ve které se samotný přístav nacházel, to, co jsme uviděli, nám doslova vyrazilo dech!
Skvělé čtení, díky. Těším se na pokračování.
Díky! I za Janu a Petra :-). Jarda Foršt