Tajfun byl tedy za námi. Konečně jsme se pořádně vyspali. Stále sice u rozlámaného mola, ale proud v maríně se uklidnil. Prst se pomalu hojil, den nato jsem měl jít na kontrolu. Ráno zavolal Dick, jestli by jeden z nás mohl dělat posádku při převozu 40 stopé plachetnice z Kaohsiungu sem do Keelungu. Janičce se moc nechtělo, protože na takové lodi vlastně pořádně nikdy nejela a kdo ví, kdo bude kapitánem. Já jsem měl stále čtyři stehy na prostředníčku. Vydali jsme tedy do nemocnice, jestli by mi nemohli ten prst prohlídnout dříve. V tchajwanských nemocnicích se většinou dost dlouho čeká. My jsme měli štěstí a dostali jsme se docela dopředu. Mezitím jsme probírali, jestli na ten převoz jet nebo ne. Riskovat můj prst se nám moc nechtělo. Janička se zase moc necítila jet sama. Napsali jsme tedy Dickovi, kolik lidí je v posádce, kdo je kapitánem a kolik nám za to dá.
Doktor mi sdělil, že se to prý moc nehojí, že stehy půjdou ven až příští týden a že prst nemám namáčet. Požádal jsem ho o několik latexových rukavic a k tomu jsem dostal antiseptickou mast, ať si to můžu přebalovat.
Před nemocnicí jsme zavolali Dickovi. Zněl dost kysele.
„Tak jsem dostal váš email. Pojede jenom kapitán a jeden z vás. Kapitánem je Charles, bratr Chrise, který vás přivezl na Azimutu. Pak se mě ptáte, kolik vám za to dám. Já myslel, že už vám platím.“ Zatemnělo se mi před očima, ale zachoval jsem chladnou hlavu.
„Jo, ale za mytí lodě. Ne za přepravu dalších lodí.“
„Poslouchej. Já vám dávám šanci vybudovat si jachtařský CV. Teď by si vás nikdo stejně nenajal.“
„No, to je dost možný, ale my přeci o žádnou práci nežádáme. Navíc, pokud mě paměť neklame, před dvěma týdny jsi nám nabízel přepravit Azimut. Na motorovou jachtu, na které jsme nikdy předtím nejeli, bysme si možná netroufli, ale na to přeplavit plachetnici máme zkušeností víc než dost. Navíc mám na prstu čtyři stehy. Takže když nezaplatíš, nikam nejedu.“
„OK. Najdu někoho jiného,“ odsekl Dick a zavěsil. Co si o sobě sakra myslí? Už teď mu tady tlumočíme, staráme se mu o loď v tajfunu, aniž by nás nechal pořídit pořádný vybavení.
Vyrazili jsme zpět. Ještě než jsme dojeli na loď, volal Dick, že nemůže nikoho najít, že potřebuje naši pomoc: „Man, I really need you help.“ Povzdechnul jsem si a řekl OK, že mu pomůžeme. Přátelsky, jako by se nic nestalo, řekl, že se uvidíme odpoledne, že převezeme loď k jinému molu a že pak mě vezme k němu do kanceláře, odkud pojedu s kapitánem do Kaohsiungu.
Dick s Charlesem přijeli kolem sedmé. Bylo shledáno, že loď už se převézt nedá. Opět prý moc foukalo, a především molo, kam jsme měli přejet, nebylo přes předchozí sliby připravené. Janička tedy bude muset protrpět další noc u zlomeného mola. Domluvili jsme se s tchajwanskými kamarády, že kdyby něco, tak jim Janička zavolá.
S Chazem jsme nasedli do taxíka, který nás vzal do Tchaj-peje a za další tři hodiny jsme byli rychlovlakem v Kaohsiungu. U lodě na nás čekal mladík, kterého poslal majitel lodi. Předal nám klíče a zavezl nás koupit naftu. Výborně. Ráno budeme moci hned vyrazit.
Kaohsiung je tzv. mezinárodní přístav a zahraniční lodě, tato byla registrována v Malajsii, i přesto že její majitel je Tchajwanec, se musí nahlásit do elektronického systému MTNET. Zeptal jsem se, jestli to někdo zařídil. Náš průvodce kamsi zavolal a nechal si něco dlouze vysvětlit. Prý to není potřeba. Já si ale byl jistý, že to potřeba je. Další telefonát. Prý ne, prý se to změnilo. No dobře, pokrčil jsem rameny. Uvidíme ráno. Na Tchaj-wanu se pravidla kolem soukromých lodí mění poměrně často, naštěstí většinou k lepšímu, takže jestli to nedávno zrušili, tím lépe pro nás. Prolezli jsme s Chazem loď, popili v kokpitu a šli spát. Já se omluvil a spal na naší lodi. Přeci nebudu spát na cizí lodi, když hned vedle je uvázaná Janna. Krásně voněla, podpalubí suché, vyvazovací lana v pořádku.
Vzbudil jsem se v šest, dal si sprchu na molu, v ranním světle zkontroloval ještě jednou Jannu a šel vzbudit Chaze. Místo ranní rozcvičky jsme se prošli na pumpu koupit ještě dva kanystry nafty. Chaz odhadoval, že nám stačí plná nádrž a jeden kanystr navíc. Já jsem zaujal bezstarostný postoj posádky a o nic se nestaral. Ještě jsme nakoupili jídlo a vodu, nakopli motor a zavolali na správu přístavu, jestli můžeme vyjet.
„Nemůžete. Nemáte vyplněné nějaké dokumenty.“ Chvíli trvalo, než jsme se dohodli, o jaké dokumenty jde. Samozřejmě, že šlo o MTNET, na který jsem se včera ptal. Chaz začal nadávat a já zasedl k telefonu. Nakonec jsem měl na drátě jak kapitanát, tak správu přístavního provozu, tak majitele lodi. Dobré čtyři hodiny trvalo, než se nám povedlo z přístavu vyjet. Chaz zatím klidně spal, nic lepšího stejně nemohl dělat. Kolem dvanácté jsme dostali povolení vyplout.
Zpočátku jsme jeli pěkných sedm uzlů. Zkusili jsme vytáhnout hlavní plachtu, jestli nás trochu nepostrčí, ale vítr byl přímo proti nám, tak jsme jí zase sbalili a dál jeli jen na motor. Brzy se proti nám ale otočil proud způsobený odlivem. Ve skutečnosti byl proud a vítr byl proti nám celou dobu. Já nemohl moc spát. První den na moři nikdy moc nenaspím. Tak jsem nechal vyspávat Chaze, který mohl spát pořád. V úžině mezi Pcheng-chu a Tchaj-wanem jsme museli bojovat proti větším vlnám a brzy jsme byli zasolení od hlavy k patě. Proudy i vítr stále proti nám. Noc byla trochu chladná, ráno se zatáhlo. Choulili jsme se před zimou a začali přepočítávat naftu. Jeli jsme pomaleji, než Chaz předpokládal, ale snad to vystačí. Zdá se, že nepočítal s mořskými proudy…
Chaz spal v podpalubí a, já sledoval ocelově šedé moře, pobrukoval jsem si s Bobem Dylanem, který zněl z reproduktorů, a těšil se na teplou sprchu. A horkou hovězí polévku s nudlemi. A horký zázvorový čaj a nohy v suchu a…
Začalo se smrákat. Na palubě už jsme byli oba. Proud byl poprvé s námi a loď držela stabilních devět uzlů rychlosti. Čekala nás poslední velká zatáčka kolem obávaného mysu Fu-kuej. Kontrolka paliva začala hlásit nízkou hladinu nafty. Navigovali jsme podle chartplotteru. Poslední waypoint byl nedaleko našeho cíle.
„Kde je vlastně ten přístav Keelung?“ zeptal se Chaz. Udiveně jsem se na něj podíval. Že si nezjistil přílivy a odlivy, to bych asi přešel, protože se prostě mělo vyrazit co nejdříve, ale že ani neví, kam vlastně jedeme, mě trochu omráčilo. Ukázal jsem mu náš cíl na mapě.
Konečně jsme zahlédli náš přístav, ale ještě nás čekali dobré dvě hodiny plavby. Navíc se proti nám opět otočil proud a naše rychlost klesla na chabé čtyři uzly. Vážně jsme začali řešit nedostatek nafty. Asi by stálo za to, vytáhnout hlavní plachtu, povídám. Chaz přemýšlel o tom samém. Příjemně foukalo a my dokázali udržet rychlost kolem šest až sedmi uzlů. Proud tady byl opravdu silný, protože na vodě jsme jeli dobrých osm a půl uzle. Radost netrvala dlouhou. Vítr ustal a proud nás dál tlačil ke břehu. Stále jsme upravovali kurz. Chaz nakouknul do nádrže, kde bylo na dně ještě pár litrů. Trubka, která nasává naftu, ale až na dno nesahala. Připravili jsme kus hadice, kterým jsme se chystali přívod nafty prodloužit. Chaze ale napadlo, že nádrž je z plastu a že je dost měkká na to, aby se dala stlačit a tím přívod nafty ponořit hlouběji. Dojeli jsme. Kolik v nádrži zbylo, jsme nezkoumali, ale moc toho nebylo.
Chaz ráno odjel a my se pustili do pořádného mytí. Zatímco my jsme se z Chazem vezli po moři a neměli do čeho píchnout, Janička si docela užila. I Dick konečně uznal, že je třeba s lodí přejet jinam. Stavební firma, která na mola drží pětiletou záruku, totiž potřebovala utržená mola opravit. Dick si tedy vydupal, že se přesune, ale až mu spraví molo naproti. To se nedařilo, protože proud byl stále dost silný a práce na molech byla příliš nebezpečná. Někdo tedy zařídil, že dočasně bude Azimut u obecního mola, kde teď byli vyvázané dvě lodě městské správy. Dick hlasitě požadoval, že ty lodě musí být pryč brzy ráno, pak že on přijede a loď převeze.
„A ty,“ obrátil se k vedoucímu stavby, „ty sem ráno přijedeš a osobně se ujistíš, že je to molo volný. Pak řekneš Janě a ona mi zavolá’.“ Stavbyvedoucí začal omluvně vysvětlovat, že on bydlí moc daleko a že sem pošle sekretářku. Tchajwanci jsou moc milí a konflikty nemají rádi. Někdy to ale trochu přehánějí. Pošli toho vola někam, říkal jsem si v duchu a dál chápavě pokyvoval hlavou a čekal až stavbyvedoucí se svou apologezí skončí, abych mohl Dickovi říct: OK.
Ráno bylo obecní molo opravdu uvolněno. Přesně jak se domluvili. Janička tedy zavolala Dickovi, že je možné loď převézt.
„Teď nemám čas, přijedu kolem desáté.“
Když ani v půl jedenácté Dick stále nepřijížděl, začali postupně znovu telefonovat stavební firma, správa maríny, plavební správa a další úředníci, co se vlastně děje. Janička tedy znovu zatelefonovala Dickovi, kdy hodlá přijít.
„Kdo se ptá?“
„No ti, se kterými ses včera dohodl, že ti uvolní do devíti hodin ráno molo, abys převezl Azimut.“
„Aha, řekni, že mám práci a přijdu až tak ve dvě.“
No bezva!
Chudák Janička musela uklidňovat rozčilenou tlupu dělníků, kteří byli už od rána nastoupení vedle Azimutu s nářadím, jeřábem, potápěči, prostě na našeho bosse čekalo dobře dvacet lidí. Jejich nadávání doplňovalo cvakání zapalovačů, syčení vajglů padajících do moře, a vzduchem se kromě nikotinu linul pach betelových ořechů.
Dick se nakonec objevil až ve tři odpoledne! Naštěstí s sebou přivezl Chrise, který bravurně přejel s Azimutem k obecnímu molu. Tak to tedy bylo. Chris mohl nejspíš až odpoledne… Janička vyfasovala dalších dvacet metrů hadice a mohla se pustit do mytí. Bylo na čase, protože ráno voda na lodi došla.
I přes Janiččino úsilí byla loď další den opět špinavá. Ráno totiž pršelo a špinavý déšť rozmazal všechen prach, který se na lodi přes noc usadil a který se na bílém trupu lodi strašně rychle usazuje. Asi to bude popílek z motorek a z nedaleké tepelné elektrárny.
Odpoledne jsme ale už loď měli nablýskanou. Bylo načase. Druhý den začala lodní výstava. Dick nás přestal zdravit. Vlastně s námi také přestal mluvit. Když něco potřeboval, štěknul po nás jedním dvěma slovy a my se museli domýšlet, co po nás chce. Situaci zachraňoval Mark, hongkongský dealer, který přijel Dickovi s výstavou pomoci a který byl velice příjemný a trochu tu hustou atmosféru ředil.
Azimut začaly navštěvovat průvody snobů, kterým obchodníci mazali med kolem huby. My jsme stáli jako okrasa opodál a strašlivě se nudili. Někteří návštěvníci byli ve skutečnosti docela příjemní, ale bylo vidět, že jenom proto, že jsme cizinci. Někteří ztratili zájem, když zjistili, že nejsme American, jiní okomentovali náš původ „ach, východní Evropa“, ukázali nám bradu a dál usilovně dělali, že je ta loď vlastně asi ani moc nezajímá. Kolem hlavy jim dál poletovalo hejno bzučících obchodníků. Tři dny jsme takto protrpěli. Ráno rychle omýt loď a doleštit nejohmatanější místa, pak se postavit do rohu a dělat pozadí. Snažil jsem se o milý úsměv. Ale svaly na mém obličeji to prostě čas od času vzdaly a já nasadil jeden ze svých opovržlivě vražedných výrazů. Janička do mě musela vždy dloubnout loktem, abych si na ksicht nasadil jinou masku.
Po třech dnech konečně klid. Celý den jsme měli jenom pro sebe. Oběhli jsme loď, přetáhli pár šmouh a otisků rukou na sklech, kdyby náhodou někdo přivedl další zákazníky. Najednou na nás padla strašná únava. Sotva jsme se vlekli. Tak to nejhorší je asi za námi. Dick se objevoval sporadicky. Pustili jsme se do četby a dovyřídili jsme si nějaké papírování kolem našich doktorátů.