5.- 9.7. 2009
V Bolinau jsme měli předem domluvený kontakt, filipínského švagra jakéhosi Američana, na kterého jsme dostali spojení od známých, ale i tak byl náš příjezd trochu rozpačitý, protože celá ta malá úžina byla plná rybích sádek, takových plovoucích ocelových konstrukcí, kterým vévodila boudička, ze které zubící se Filipínec házel rybám granule. Kde mezi tou změtí zakotvit? Navíc před zhruba dvěma měsíci se přímo přes Bolinao přehnal tajfun, takže zatímco jsme vplouvali dovnitř úžiny, před našima očima se rozestřela nehostinná podívaná plná odfouknutých střech, odhalených zdí a strmých svahů vytvořených sesuvy půdy… Přímo ve vjezdu jsme navíc zahlédli jachtu bez stěžně opřenou bokem o břeh. Další plachetnice, opět bez stěžně, byla přivázaná ke kotevní bóji opodál… A aby toho nebylo málo, GPS a navigační program Maxsea začaly hned po vjezdu do toho města duchů žít svým vlastním životem! V tu chvíli jsme byli opravdu rádi za papírovou mapu, vlastní instinkt a ostatní rybářské lodě, protože podle GPS a Maxsea už jsme dávno uvízli na souši! Tak takhle jsme si náš příjezd do Bolinaa, všude vychvalovaného jako spolehlivý „typhoon shelter“ (útočiště před tajfuny), tedy rozhodně nepředstavovali! Začínalo nás přepadat zoufalství a už jsme dokonce i uvažovali o okamžitém odjezdu…
Nakonec jsme se ale dovolali Davovi, který nás navedl na kotevní bóji svého amerického švagra Boba, který byl tou dobou s lodí jinde. To nás trochu uklidnilo. Pomohl i krátký odpočinek a sprcha kýblem před výletem do města za nákupy. Dave se nás ujal se svým synem a bratrancem a objel s námi, co bylo třeba: diesel, vodu, směnárnu, trh, ledárnu apod. Bylo vidět, že to nedělá poprvé! Když jsme se ale konečně dostali k internetu, kde jsme chtěli zkontrolovat předpověď počasí a napsat email domů, došlo v celém městečku, respektive vesnici, k výpadku elektřiny. Ten nás nakonec přinutil i k večeři na palubě, protože všechny restaurace ve vesnici s výpadkem elektřiny automaticky zavřely! Prý jim momentálně nefungují mikrovlnky… Kdo by si pomyslel, že dokonce i takové malé městečko na kraji džungle se už bez elektřiny téměř neobejde! V takových chvílích začne člověk opravdu přemýšlet o tom, co všechno nám vlastně ty výdobytky civilizace přinesly…
Původně jsme chtěli zůstat o den déle, podívat se po okolí, v klidu se na přeplavbu do HK připravit a hlavně si odpočinout, ale nechtěli jsme pokoušet štěstí. Příznivé počasí zvalo k odjezdu. Okolní domy bez střech a popadané stromy nám navíc neustále připomínali to, čemu jsme se chtěli za každou cenu vyhnout!
Ráno jsme ale vstali v klidu, nasnídali se, Janička navařila papiňák omáčky na špagety z červené čočky, to prý aby byly ty větry. Kolem osmé jsme vypluli. Větry byly, ale proti nám. Tedy několik prvních hodin. Hned jsme začali mít černé myšlenky, jako že nám ta plavba potrvá déle, ale k večeru se vítr stočil lepším směrem a my uháněli tou mořskou plání mezi Filipínami a Čínou jako namydlení. Což jsme ovšem byli, protože jsme se den předtím pořádně umyli.
Počasí nám opravdu přálo. Ani kapka deště, i o mráčky byla nouze. V noci měsíc jako rybí oko – natrefili jsme na úplněk. Dobře nám bylo. Dny jsme trávili převážně četbou nebo jsme jen tak pozorovali neustálé proměny oceánu, který nás obklopoval ze všech stran, a když už nám bylo příliš velké horko, polívali jsme se kýbly mořské vody. I delfíny jsme zahlédli. V noci jsme se střídali po zhruba dvou hodinách na hlídce, a protože kolem nebylo za celou cestu téměř ani živáčka, vymyslel Péťa nový způsob hlídkování. Na kormidelní páku jsme připevnili hodinky, které každých dvacet minut zapípaly, aby se hlídka, kdyby náhodou klimbla, probrala a zkontrolovala horizont, zda se k nám neblíží nějaké monstrum s kontejnery. Zhruba dvacet minut totiž stačí tankeru, aby překonal vzdálenost od obzoru k vaší lodi a „přejel“ ji vejpůl. Takto jsme si mohli v klidu číst za světla čelovky a nebát se, že se nám náhodou na chvíli začnou klížit zraky!
Zábavná příhoda se stala předposlední den, kdy Péťa náhle před polednem rázně vstal a prohlásil: „Teď udělám něco, co zásadně změní celý náš život na lodi!“ Jeho náhlá promluva jakožto i nečekané „zakobylení“, což je takový náš interní název pro všechny Péťovi náhlé výstřelky, mě zcela vyrušily z četby. „Co se děje?! Loď na obzoru?“ To už se ale Péťa hrnul ke kladce s vlascem a návnadou, a že prý uloví nějakou rybu. „Mám chuť na pořádnou flákotu! Ten tuňák na grilu u Carl Louis byl nepřekonatelný!“ prohlašoval Péťa, zatímco vypouštěl návnadu. Nestačil ani doříct větu, když náhle vykřikl: „Něco mám!“ „Leda tak bujný představy,“ nedala jsem se. To už jsem ale i já zahlédla rybí ploutev a za minutku se nám v kokpitu plácal asi půlmetrový tuňák! Věřte tomu nebo ne, bylo to tak.
Problém ale byl v tom, že ten tuňák měl moc smutný kukuč a duhový kabátek, a tak jsme ho vyprostili z háčku a pustili zpět do moře. K obědu jsem Péťovi jako náhradu nabídla blízkého příbuzného z konzervy. Chutnal stejně dobře, možná i lépe, jelikož se to obešlo bez krveprolití.
Toho jsme se pak dočkali až poslední večer plavby, kdy nám Jihočínské moře připravilo zatím nejkrásnější západ slunce, jaký jsme dosud na vodě viděli. Blankytně modrá, třpytivě zlatá, pomerančově oranžová, kanárkově žlutá a jiné barvy se mísily a prolínaly v té nádherně duhové paletě soumraku. Na závěr vyšel na východě krvavě rudý měsíc, který ještě více rozzářil oblohu posetou hvězdami.
Zbytek plavby proběhl bez větších událostí. Čtvrtý den ráno po snídani, jak jsme se blížili k HK, zhoustl provoz, a tak jsme až do našeho kotviště úzkostlivě sledovali kolem projíždějící tankery a jiné kolosy. Konečně jsme opět zahlédli pevninu a bavili se tím, že jsme si cvičili navigaci pomocí papírových map a kompasu, zatímco jsme se snažili identifikovat jednotlivé ostrůvky kolem. Krátce po poledni jsme vjeli do úžiny mezi ostrůvkem Middle Island a jižním cípem ostrova Hongkong a po chvíli pátrání rozpoznali tu „naši“ předplacenou bóji. Pomalu jsme se přiblížili, Péťa vytáhl smyčku bóje hákem a Jannu k ní navázal. Za chvíli už se objevil i bratr Jamese, našeho pana domácího, který sice moc anglicky nevládl, ale z jeho gestikulace jsme pochopili, že toto je opravdu „naše“ bóje a že nás vítá v Hongkongu.
Po lehkém obědě (rajská polévka a zbytky zeleniny z plavby jako obložený talíř), jsme odveslovali do klubovny Aberdeenského jachtklubu, kde nás nechali se osprchovat a zavezli motorovým člunem do vedlejší zátoky do hlavní klubovny, abychom projednali naše eventuální členství v klubu. Večeři jsme nakonec museli absolvovat opět na palubě, protože v okolí nebylo kromě jedné předražené thajské restaurace nic jiného k mání a někam dál jsme se nechtěli pouštět. Měli jsme totiž starost o náš člun, který byl přivázaný mezi rybářskými loďkami u ostrých kamenů a jelikož na rozdíl od ostatních loděk nebyl vyvázaný dál od břehu, byl i potencionálním cílem zlodějů. A tak jsme nakonec dali přednost luncheonmeatu s tou trochou brambor, které nám ještě po přeplavbě zbyly. I tak nám chutnalo a vyčerpaní jsme spokojeně usnuli v kokpitu.
Tak jsme to nakonec přeci jen zvládli! To, co ještě před pár měsíci byl jen neurčitý sen, který se postupně měnil v konkrétní plán, se teď stalo skutečností! Že jsme měli možná i trochu štěstí? O tom není pochyb, protože hned druhý den po našem příjezdu se přes Hongkong přehnala silná bouře. Janna teď zůstane v Hongkongu téměř rok, kde na ni bude Péťa bydlet a poté, co oba nasbíráme potřebné kredity, přesune se buď Janička do Hongkongu, nebo Péťa s Jannou na Tchaj-wan.
Jak už možná víte, nakonec to dopadlo takto – po zdlouhavých procedurách jsme se stali nejprve dočasnými členy Královského hongkongského jachtklubu (Royal Hong Kong Yacht Club), aby mohl Péťa využívat sprch a záchodů v jejich klubovně na Middle Islandu a hlavně sampanu, který ho převážel z lodě na břeh a zpět, aniž by se musel obávat o osud našeho člunu, zatímco byl ve škole. Janička se v září musela vrátit na Tchaj-wan, aby se věnovala svým studijním povinnostem, ale naštěstí hned na přelomu března a dubna jsme přepluli za pomoci našich kamarádů Míši a Ondry do Kaohsiungu na jihu Tchaj-wanu, kde se Janna i my stále ještě nacházíme (04/2012). Po příjezdu na Tchaj-wan jsme museli dát dobrodružství na čas sbohem, protože nás čekala téměř dvouletá práce na disertacích. Teď už máme ale oba dopsáno, Janička už má za sebou dokonce i obhajobu, Péťu čeká zkouška v Hongkongu za čtrnáct dní. A ano – neplánujeme nic jiného, než že pokud nám bude počasí nakloněno, na jeho obhajobu se popluje! Nová dobrodružství již klepou na dveře!