Hogo fogo lodní výstava byla za námi a nastal relativní klid. Představovali jsme si, jak budeme od rána do večera překládat a číst, možná občas utřeme nějakou tu šmouhu a přeleštíme trochu rzi na oceli, kdyby se najednou (samozřejmě bez předchozího varování) objevil boss s klienty. To by ale nesměl kolem Tchaj-wanu prolétnout další tajfun.
Tentokrát k nám byli bohové, ztělesnění našim bossem, milostiví. Dostali jsme povolení koupit dostatek lan! Pokrok. Lidstvo má přeci jen nějakou naději na přežití. Nadšení z toho náhlého osvícení, které postihlo našeho bosse, nás ale rychle přešlo.
Během výstavy byl Azimut vyvázán zádí k molu, to aby byli příchozí zákazníci hned ohromeni majestátností interiéru a prosklených vstupních dveří. Naneštěstí směřovala záď na sever. Ze severu bude foukat. To jsme věděli. A hodně. To jsme také věděli. Jedna za druhou se všechny místní lodě otáčely přídí na sever. Považovali jsme za samozřejmost, že my uděláme to samé. Proto jsme naivně napsali Dickovi email, ve kterém jsme se zeptali, kdy přijde loď otočit, že jsme otočení zadkem na sever a odtud bude hodně foukat. S Dickovou odpovědí jsme přišli jako ti básníci o iluze.
„Nechápu, proč bysme se měli otáčet, udejte mi podrobné důvody,“ napsal.
Odpověděl jsem krátkým esejem pojednávajícím o konstrukci lodí a zakončil jsem to praktickou poznámkou, která se týkala těch ohromných prosklených dveří vévodících zádi Azimutu. Kdykoli ty dveře otevřeme – a otevírat je budeme muset často, abychom mohli zkontrolovat stav lan – vlítne do lodě slaná vodní tříšť. Hlavní kabinu pokrýval hustý koberec, všude plno brokátových polštářů a koženky, která vypadala jako kůže z aligátora. Dick obratem odpověděl, že to promyslí. A promýšlel to asi hodně dlouhou, protože když odpoledne přijel, aby nám oznámil, že se podle něj loď otáčet nemusí, měl pro nás připravenou dobře zkonstruovanou, ale bohužel naprosto scestnou teorii o tom, že Azimut je typem lodě, která má velmi těžký zadek, protože tam má uloženy dva veliké motory a že takovou loď je nejlépe uvázat zádí vůči větru. Prý by se jinak moc rozkývala. Musel jsem se odvrátit. Chtělo se mi smát i plakat. Ani počítání do deseti už nepomohlo, a tak jsme tam chvíli stáli, já koukal do dálky a snažil se chytit dech. Po chvíli jsem se zoufale podíval na Janičku. Dělá si z nás srandu? Pokrčili jsme rameny. Pak jsme se ještě pokusili namítnout, že bude mít loď plnou soli. Dick byl dobře připraven a hned se vytasil s řešením. Prý jsme oba štíhlí, tak ty dva a půl metru vysoké dveře prostě jenom pootevřeme a proklouzneme ven nebo dovnitř. Takhle se do lodi moc soli nedostane. Povzbudivě jsme se usmáli. OK.
Psychicky jsme se začali připravovat, ale ještě bylo brzy vzdávat se úplně. Druhý den měl přijet Tony, který nám představil Azimut na Pcheng-chu. Věděli jsme, že Tony řídit Azimut umí. Help me Tony, you’re my only hope! Jak jsme ho zahlídli, hned jsme vyběhli na palubu a ledabyle se opřeli o zábradlí. Nic jsme nemuseli říkat. Tony se hned zeptal, proč není Azimut otočený.
„Dick s tou lodí neumí zacházet a bojí se jí otočit. Budeš to muset udělat ty.“
„Né, Dick umí Azimut řídit. Určitě chce loď otočit,“ snažil se Tony bránit Dicka.
„Ne, neumí. Počkej, až přijde. Bude chtít, abys řídil ty.“
Když se Dick objevil, Tony na něj zamával a zakřičel:
„Pojď, oni na tebe už čekají, abys otočil loď přídí na sever.“
„Jé, já myslel, že tu loď budeš řídit ty,“ zašklebil se přihlouple Dick. Koukli jsme na Tonyho a vítězoslavně se na něj usmáli. On úsměv opětoval. Rozuměli jsme si. Vždyť on s Dickem spolupracuje už několik let, jistě ho má prokouklýho lépe než my.
Tony navrhl, že loď otočíme pomocí lan. Na poslední chvíli jsme ještě navrhli, aby se Dick postavil ke kormidlu a pomohl nám trochu motory. Přeci jenom už docela foukalo a tahat těch třicet tun mrtvé váhy proti větru nebude žádná legrace. Tony, jeho plavčík Nick a my dva jsme se chopili lan. Dick vystrčil svůj majestátní pupek, nasadil důležitý výraz a usadil se k volantu. Najednou mi ho bylo líto. Připadal mi jako malý kluk za volantem autíčka, které jeho maminka táhne na provázku.
Azimut byl otočen a my jsme byli štěstím bez sebe. Natáhli jsme zbytek lan, rozmístili fendery a na lana jsme navázali hadice, aby se neprodřela. Když jsme zvedli hlavu, byl Dick pryč.
Tajfun se přiblížil, a tak jsme rychle doplnili vodu, nakoupili zásoby a připravili pláštěnky. Pohyb po molech vyžadoval trochu akrobacie, protože firma, která mola buduje, je před tajfunem všechny částečně rozpojila, aby se mohly volně kývat a nezlomily se jako během předešlých tajfunů. Azimut byl teď vyvázán dál od břehu, a když jsme chtěli na palubu, museli jsme si tu třicetitunovou bestii nejprve přitáhnout za lano. Dokud nefoukal vítr, tak to docela šlo, ale bylo nám jasné, že během tajfunu, to už tak jednoduché nebude.
Po večeři jsme se usadili k počítači a koukali na film. Vítr a proud s lodí cloumal, ale teď jsme byli dobře uvázání a podle místních jsme byli na tom nejbezpečnějším místě. Těšili jsme se proto na relativně klidnou noc, snad se dokonce i vyspíme. A pak jsme uslyšeli první lupnutí. Vyběhli jsme ven. Loď byla najednou dobré dva metry od mola. Hned bylo jasné, že povolil záďový spring. Lano prostě proklouzlo na vazáku. Azimut má velice elegantní vazáky, ale ať jsme dělali, co jsme dělali, všechna lana na nich hrozně prokluzovala. Začali jsme loď přitahovat, abychom na uvolněné lano dosáhli, když tu se ozvala druhá rána a byli jsme i bez lana na zádi. Azimut se ladně zhoupnul a opřel se o zeď na druhé straně. Rychle jsme přehodili fendery, já jsem vyskočil na břeh, posbíral uvolněná lana a za chvíli jsme měli loď opět vyvázanou a v bezpečné vzdálenosti jak od zdi, tak od mola na druhé straně.
Když jsme převazovali lana, ozvala se ostrá rána. Zvedli jsme hlavy a skrze vodní tříšť jsme sledovali naše sousedy na katamaránu Lagoon. Zdálo se, že jsou v pořádku. Nevěnovali jsme tomu dál pozornost. Pak ale začali ty telefonáty a přiběhli první diváci. Prý jestli se nepotápíme. Proč bysme se měli potápět? Jenom se nám uvolnilo lano.
„Ale na Facebooku se píše, že jste narazili do zdi a ozvala se strašná rána. Něco vám muselo prasknout,“ odmítali naše svědectví a baterkama skenovali bok Azimutu a hledali nějaký důkaz. Pak zklamaně odcházeli. Zasedli jsme k počítači a pobaveně sledovali zuřivou diskuzi, která se kolem příspěvku o našem neštěstí rozjela. Řetězová reakce teorií. Internetové diskuze jsou opravdu někdy k popukání. Fámu jsme napravili suchou poznámkou, že s naší lodí nic není. Autor záhy odepsal, že se omlouvá, že rána musela být způsobena zlomeným molem. Což se také potvrdilo. Molo mezi námi a sousedním katamaránem bylo přivázáno několika lany, z nichž se jedno přetrhlo, a za ním následovala další lana. Molo bylo teď na jednom konci volné a druhým koncem procházel pilíř, kolem kterého se molo začalo otáčet jako rafička u hodin. My jsme byli na té bezpečné straně. Nick už situaci také monitoroval a snažil se molo zajistit dalšími lany. Slezli jsme z Azimutu, což vyžadovalo nejdřív povolit lana na jedné straně a přitáhnout ty na druhé, a vydali jsme se Nickovi na pomoc.
Molo bylo nezvladatelné. Museli jsme hnout katamaránem. Než se nám ale podařilo rozplést pavučinu lan, ve které byl katamarán vyvázán, molo do něj několikrát uhodilo. Naštěstí nic hrozného, jen pár škrábanců.
S tajfunem nám konečně začali tak trochu prázdniny. Každý den ráno jsme odstřihli další článek teď už velmi krátkého metru. Přečetli jsme několik knížek, něco napřekládali a napsali. Dicka jsme moc neviděli. Jenom jednou neurčitě zamumlal, že nás asi bude potřebovat pár dní navíc. Řekli jsme, že klidně, ale že v polovině října musíme vyrazit do Hongkongu, protože nám končí tchajwanská víza. Za dva dny na to nám volal, jestli bysme chtěli jet s Azimutem do Hongkongu, že tak aspoň ušetříme za cestu. Řekli jsme, že uvidíme, ať nám dá dopředu vědět. Dick se neozýval a my jsme byli rádi. Já už jsem byl na jeho hlas stejně alergický.
Přišel den našeho odjezdu. Sbalili jsme se a napsali Dickovi, že pozítří odjíždíme.
„Chceš říct, že to je váš plán?!“ pokusil se Dick asertivně.
„Ne, to není náš plán. Byli jsme domluveni na měsíc. Ten uplynul a ty jsi nám neřek’, že nás dál potřebuješ. Takže mi jedeme zpět do Kaohsiungu.“
„Takže nemáte zájem jet na Azimutu do Hongkongu?“
„Rádi budeme dělat posádku, ale asi jsi si vědom toho, že jsi nám zatím nic neřekl, kdy se jede, kdo jede…“
„Ale já taky nic ještě nevím…“ řekl skoro omluvně Dick.
„Až budeš vědět, tak nám řekni a my uvidíme, jestli budeme mít čas. Klíče necháme u Mr. Chunga. A taky by nás zajímalo, kdy nám zaplatíš?“ Od začátku našeho pobytu v Keelungu nás všichni varovali, že Dick je známý neplatič. Dokonce i jeho kolega z firmy nás varoval, ale podal to trochu diplomatičtěji: on někdy zapomene…
„My platíme všechny účty patnáctého. Pošlete mi číslo účtu.“ Začali jsme být trochu nervózní. Já vymýšlel scénáře o tom, jak píšeme dopis hlavnímu vedení firmy a taháme to z nich bůhví jak.
Ještě ten den Dick napsal, že zítra přijede kolem třetí odpoledne. Říkali jsme si, že je to nějaké divné, že by se ani na loď nepřišel podívat, ale vlastně nás to zas tak nepřekvapilo. Jemu ta loď byla vlastně úplně ukradená. Když se s ní něco stane, je to věc pojišťovny, výstava skončila, loď se neprodala. Co by se staral.
Druhý den jsme si přivstali a loď ještě pořádně vycídili. Nechtěli jsme riskovat, že bude loď obcházet s lupou a hledat záminku proč nám nezaplatit. Na lodi bylo znát, že prošla dvěma tajfuny, ale to rozhodně nebyla naše chyba. Ona ta idea, přitáhnout takovouhle bárku za 1,5 milionu euro do nejhoršího období tajfunové sezóny je trochu divná. Ale oni to mají jistě kryté pojištěním.
Kolem druhé už jsme byli jak na trní. Kolem čtvrté Dick zavolal, že tedy klíče necháme v kanceláři Mr. Chunga.
„A ty seš kde? Přijdeš sem nebo co?“ zeptal jsem se ho trochu nabroušeně.
„Já jsem teď u Mr. Chunga a něco tady řeším.“
„OK.“
„Bye.“
Kanceláč Mr. Chunga byla za rohem jednoho přístavního domu, asi pět minut od lodi. Na loď odtud ale nebylo vidět. Čekali jsme tedy, že za pár minut se Dick objeví.
Kolem páté Janičku napadlo, že už asi nepřijde.
„To přeci není možný. Vždyť je takovej kousek. Přeci tu loď chce ještě vidět, ne? A navíc jsem s nim mluvil, přeci by něco řekl…“
Po šesté přišel A-kuang, zaměstnanec Mr. Chunga, jestli bysme jim tedy mohli dát ty klíče, že už chtějí zavřít.
„A kde je Dick?“
„Ten už přeci dávno odešel,“ odpověděl udiveně mladík.
Rozzuřeně jsem popadl telefon a vytočil Dickovo číslo.
„Kde si? Ty sem nepřijdeš?“
„Né, já jsem jel rovnou domů,“ řekl Dick posměšným hlasem jakoby vítězoslavně. Zavěsil jsem.
Rozhodli jsme se, že už nám to může být ukradený, druhý den ráno po sobě naposledy uklidili uvnitř lodi, obložili náš skútr krosnami a batohy, že jsme se na něj už sotva sami vešli, a vydali se na autobus do Tchaj-peje. Odpoledne kolem páté hodiny jsme konečně dorazili k Janně, která na nás oddaně čekala vyvázaná u mola. Naše radost neznala mezí – konečně jsme volní!
Pravda, naše euforie poněkud utrpěla, jakmile jsme se k Janně přiblížili a uviděli, že je od hlavy až k patě, tj. od stěžně až po kýl, celá černá a pod vodou zarostlá nejméně centimetrovým porostem škeblí všeho druhu. A tak jsme se – pro změnu – opět chopili kýblů a rejžáků!
Cítili jsme se opravdu provinile. Celý měsíc cídíme nějakou nablýskanou potvoru a chudák naše loďka tu trpí…
„Připadám si, jako bychom celý měsíc někde rozmazlovali milenku, zatímco naše zanedbávaná manželka doma trpí,“ poznamenala Janička, která na Azimutu v rámci čtecího maratónu přelouskala hned dva romány od Ivana Klímy za sebou.
Jannu jsme nakonec myli a leštili celé dva dny – vzali jsme to i včetně lanoví a celého trupu. Nicméně čistit vlastní loď je radost a navíc po našich zkušenostech s obtloustlým šedesáti stopým Azimutem se čištění štíhlé třiceti stopé Janny zdálo jako nic.
A světe div se, Dick nakonec přeci jen zaplatil, a tak jsme naší Janně na usmířenou hned objednali novou hlavní plachtu a slíbili jí, že už ji nikdy na tak dlouho opouštět nebudeme!