Tichý oceán. Téměř 100 milionů km2 vodní plochy mezi Amerikami, Asií, Austrálií a oběma póly. Souší v tomto prostoru nepatrně. Není divu, že objevování isolovaných, často nepatrných ostrůvků trvalo téměř 400 let. Nejrozsáhlejší plocha bez kousku země je právě náš úsek plavby. Ostrovy Galapágy dělí od Markéz téměř 3000 mil. Plavba těsně pod rovníkem, téměř k západu v oblasti Humboldtova proudu a JV pasátu. Pasát kolísá mezi jižním a východním směrem a nyní fouká v síle 10 až 20 uzlů. Naše loď Sayonara není žádný závodní monopost. Naopak. Její předností je bezpečná, vyvážená možno říci rozvážná plavba. Jak pravil Jarda Ročák „koncentrovaná vznešenost“. Při větru 20 uzlů pluje průměrem 7 uzlů, při větru 10 uzlů pluje 4 až 5 uzlů. Slabší vítr jí nesvědčí. Jsme připraveni na čtyři týdny plavby. Olda Karásek plul 40 dnů, Franta Sýkora 30 dnů a Richard Konkolski 24 dnů. 
Na dlouhou plavbu jsme vytáhli nové plachty. Máme připraveny dvě genui, kosatku, hlavatku a starší bezan. Jak nám to směr větru dovoluje, snažíme se plout pokud možno s plachtami na pravoboku. Přesto se plavbě na čistý „zaďák“ občas nevyhneme a známý šejkr, čili zmítání se lodě v oceánských vlnách, si užíváme do sytosti. S naším větrným kormidlem máme smůlu. Po deseti dnech opět praská závěsná konstrukce. Není divu. Síly, které musí konstrukce z autopilotu přenést na 14 tunovou loď jsou při rychlostech nad 6 uzlů obrovské. Ostatně na tak těžké lodi jako je Sayonara jsem zatím větrného autopilota neviděl. Nezbývá než využívat elektrického autopilota a pravidelně z cvičných důvodů občas kormidlovat ručně. Jednou za den dobíjíme baterie, buď motorem, nebo generátorem. Postupně si zvykáme na stereotyp denního režimu. Tříhodinové noční hlídky, zápisy do deníku, zakreslování pozice, kontrola nastavení plachet, kontrola udice, úklid a vaření. Vaření je nesporně významnou součástí režimu. Zastávám názor, že jídlo, spánek a podmínky pro pravidelnou osobní hygienu jsou základem spokojenosti posádky. Běžnou snídani vločky s rozinkami, kakaem a džemem, střídáme s chlebem, sýrem, vejci či uzeninou. K obědu polévka nastavená zeleninou a zbytkem večeře, Odpolední moučník s kávou nebo čajem je přímo obřadem.
Odpoledne je též vyhrazeno pečení buď chleba, nebo moučníku. Příprava a vlastní vaření, nebo pečení trvá více jak dvě hodiny. Loď se stále kymácí, je nutno vše přidržovat, mít volné ruce, nezranit se a hlavně zdárně uvařit. Lodní pekárna je pečící hrnec, tak zvaná pečenka. Pomůcka k nezaplacení, nyní v Čechách neobstaratelná. Naši současnou máme ze Španělska, rezervní ze Švédska. Umožňuje na vařiči upéct chleba, buchty, maso, rybu či zapéct těstoviny. Večeře je hlavním jídlem a je nutno ji stihnout ještě za světla. V oblasti kolem rovníku je délka slunečného dne a tmy téměř shodná. Výběr jídel jak v restauraci, ale především podle stavu zásob. Ve výchozím přístavu před delší plavbou nakupujeme maso, které se zavařuje do sklenic. Dalším důležitým polotovarem je vlastní kysané zelí. Masa máme zhruba na tři týdny, takže guláš segedínský, znojemský, čína, rizota, vepřové plátky, zapečené těstoviny, různé omáčky se špagetami střídáme s palačinkami, čočkou a fazolemi s vejci a uzeninou. Dokud je čerstvá zelenina, pak je vždy salát a samozřejmě i ovoce. Bohužel 40 kg trs banánů dozrál téměř současně a denní dávka stačila k zasycení. Maracuja, grapefruity a citrony naopak vydrží velmi dlouho. O příležitostném pudinku s kompotem raději nemluvím. Prostě není důvod snít o vyhlášené restauraci. V termosce je stále teplý čaj. Musím dodat, že černý čaj Dilmah je tím nejlepším jaký jsem kdy poznal a vždy se na něj těším, zejména při noční službě. Pokud se nápojů týká, v lednici má každý svoji láhev vody, dále je zde stále pivo a i víno je k dispozici. Pozorovat podvečerní oceán se skleničkou červeného je nepopsatelné. 
Již týden je neskutečně krásně. Moře má opět temně modrou barvu, horizont bledě modré oblohy obepíná věnec pasátových kumulů. Na čisté tmavě modré nebeské kopuli putuje měsíc ve své první čtvrti. Teplý pasát zesílil a příď Sayonary prodírající se zvlněnou hladinou vydává tu nádhernou zvukovou kulisu patřící k jachtingu. Jen občasné plesknutí plachet umocňuje tuto atmosféru. Slunce stále příjemně hřeje a zdá se, že i vzduch kolem voní. Stejně jako jiné dny se štípám, abych se přesvědčil, že nesním, že život je právě to, co prožívám.
Nejen jídlem se ovšem zabývá námořník. Já zejména stále kontroluji celou loď a vzniklé poruchy odstraňuji. Zatím se jednalo vždy o drobné opravy. Řeším vše potřebné kolem navigace a dokumentace plavby. Studuji průvodce a dělám navigační přípravu na následující týdny a měsíce. Jirka s Bobem /přezdívka Jiřího Stoklasy/, se podílí na vedení lodě, dělají drobné práce, čtou, píší zápisky.
Teď se snad již mohu vrátit k události ze 7. března. Tehdy na Grenadě při rozmluvě norský kapitán zpochybnil naše rozhodnutí plout letos k Panamě a dál Pacifikem. Má prý spolehlivé informace, že rok 2011 bude rokem El Niňo. Moje informace byly jiné, ale kdo ví. Řádně mně zatrnulo. Pokud by měl pravdu, celá moje koncepce další plavby je špatná. Co je El Niňo? V nepravidelných cyklech 5 – 8 let dochází k poruše všeobecné cirkulace v Pacifiku. Začíná kolem Vánoc. Odtud název El Niňo – Ježíšek. Změní se směr pasátu, proudy a teplota vody což vede k dalekosáhlým důsledkům. Povodně na západním pobřeží Jižní Ameriky, zmizí ryby z oblasti Humboldtova proudu, umírají stovky lachtanů, mořských leguánů a ptactva na Galapágách. Ve východní Austrálii extrémní sucha vedou k rozsáhlým požárům. Pro nás by to znamenalo prakticky znemožnění přeplavby Pacifiku. Zaplať Pán Bůh! Trade winds stále spolehlivě dují a každý den nás přibližují k cíli. Denní průměry kolísají mezi 100 až 160 mílemi.
Je středa 8. června, směrem k Markézám zbývá 191 mil. Zkusím udělat rekapitulaci plavby z jachtařského hlediska. Úsek z Galapág na Markézy patří mezi nejdelší přeplavby na cestě kolem světa. Období druhé poloviny května a začátku června se ukázalo jako velmi příznivé. Pasát vanul prakticky stále, převážně jihovýchodního směru o síle 10 až 15 uzlů, výjimečně okolo 20 a pod 10 uzlů. Nejvíce jsme pluli s velkou genuou, hlavatkou a bezanem na pravoboku, dohromady nějakých 85 metrů čtverečných plachet. Plavbě na motýla jsme se vyhýbali. Bylo mně líto nových plachet, neboť nárazy do plachet při silném kymácení byly skličující. GPS po přistání na Fatu Hiva ukazuje uplutých 2947 mil, celkový čas plavby 584 hodin, tedy 24 dnů a 8 hodin. Denní průměry od 86 po 158 mil. Celkový průměr činí 122 mil denně. Průměrná rychlost těsně nad 5 uzlů. Pluli jsme bez žádného taktizování přímo po ortodromě. První dva týdny bylo častěji oblačno, občas mírně zapršelo. V poslední třetině bylo převážně jasno. Dlouhé táhlé vlny, výjimečně kolem 4 metrů se nezalamovaly. Teplota, i když jsme na rovníku, nepřesahuje 30 stupňů, v noci je okolo 27 stupňů. Teplota vody se od Galapág zvýšila o jeden stupeň a činí 27 stupňů.
K prvnímu z ostrovů Markéz Fatu Hiva připlouváme po půlnoci. Neosvětlené jachty v zátoce a silný nárazový vítr vedou k rozhodnutí dryfovat do svítání. V ranních hodinách spouštíme kotvu v zátoce Hanavave. Stav lodi i posádky je po 24 dnech plavby více než výborný.Děkujeme Neptunovi v zastoupení Všehomíra za přízeň.
Jarda Bernt 10 27 881 S 138 40 044 W Hanavave 10. 06. 2011
[…] Další díl seriálu Sayonara- Pacifik podruhé […]